Nevyřčená tajemství 01 - Na začátku cesty

„Nebe bez hvězd či měsíce skrývá mnohá tajemství,“ zašeptala svému společníkovi do ucha. „I já mám jedno. Dalo by se říct, že mým tajemstvím je sen. A já ti ho teď prozradím. Chci ochránit osobu, která mi je drahá. Mám na mysli tebe,“ začervenala se, ale snad to v temné noci nepoznal. „Ztratíš-li svůj smysl života, pak se mi můj svět zhroutí. Jen mě prosím neber jako zbraň, jsem lidská bytost, jako ty.“
Chytil ji za ruku. „Na oplátku ti prozradím své. Rád bych, aby se tvé přání vyplnilo,“ ukončil tak krátkou konverzaci, kterou mezi sebou vedli. Pak se uložili ke spánku a nechali sny proudit skrz ně.

…

„Povíš mi, kam to teď jdeme? Vím, pomsta se může zdát jako skvělé řešení, avšak neměl bys konat unáhlená rozhodnutí!“ Nechala se za ruku táhnout po úzké kamenité pěšině vedoucí lesem a neustále se úzkostlivě otáčela vyhlížejíc možné nepřátele či dokonce pronásledovatele z rodné vesnice.
„Šestý byl mým otcem. Nedopustím, aby jeho vrah zůstal bez potrestání,“ pousmál se mladík sám pro sebe. „Přece mi věříš, že ano, Zaru?“
„Jak bych ti mohla nevěřit? Pro tvé štěstí udělám cokoliv, Kazaki. Už odmalička stojíme při sobě, nehodlám tě opustit ani teď, ani kdykoliv jindy,“ potvrdila jeho domněnku. Oba se dali do běhu. Ještě do zítřejšího západu slunce chtěl dosáhnout svého prvního cíle.

„Mým snem je ochránit osobu mně drahou. Mám na mysli tebe.“
Neustále tato slova slyšel. Vryla se mu navždy do paměti a až do poslední chvíle tam zůstala – čistá a ničím nepoznamenaná. Vybral správnou osobu, teď získal i jistotu. Její velké oči mu projevovaly tolik důvěry, že si ji sotva dokázal všechnu uvědomit. Jako poslušný pejsek za ním půjde, ať udělá to či ono. Náhle jí byl strašně vděčný.

Začalo se stmívat a na obou shinobi již byla znát únava. Rozhodli se tedy dál v cestě nepokračovat a na malé lesní mýtince se utábořili. Kazaki rychle nasbíral spadané větvičky z pod nejbližších stromů a Zaru pomocí svého katonu zapálila malý ohýnek. Noc byla chladná, dech se jim srážel před očima a oba natahovali své ruce nad plameny, aby pochytily co nejvíce tepla. Jejich týdenní pouť se na nich projevovala čím dál tím menší výdrží. Avšak cíl se zdál být na dosah. Tedy pouze začátek, prvotní zastávka na ještě dlouhé, zdánlivě nekonečné, cestě.

Kazaki tušil, že ve dvou nebudou moc pokračovat dlouho. Brzy musí najít silné spojence, nebo třeba jen jednu osobu, který by aspoň trochu zvýšila šanci na úspěch. Jistě, když se to v Zaru probudilo, stala se nezastavitelnou běsnící zkázou, avšak kdo ji zkrotí? Navíc přesvědčení, že další jí podobní mohou být o hodně silnější, v Kazakim sílilo. Bezpodmínečně tedy musí nalézt někoho, komu by mohl věřit stejně jako Zaru a ten dotyčný by měl oplývat velkou silou.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se potichounku Zaru s očima upřenýma jemu do tváře. Oba už leželi pevně zachumlaní ve svých přikrývkách.

„Nad tebou,“ odpověděl opatrně a následující slova pečlivě volil. Leccos na nich záleželo. „Myslíš, že dokážeš ještě zesílit? Já vím, jsi silná dost a spolupracovat s tím by s sebou přineslo i velké riziko, ale na druhou stranu, až se ti svěřím se svým plánem, sama poznáš, že naše síly zdaleka nepostačí k jeho vykonání.“

Mlčela a hleděla na hvězdy, jako by právě ony znaly odpovědi. Kdyby se jich tak mohla zeptat, poučit se z minulosti a vyčíst náznaky budoucnosti! A ten měsíc: tak jasný a zářivý. Vševidoucí mudrc, jež tento svět pozoruje neuvěřitelně mnoho let. Tak co? Může víc zesílit?

„Mám strach,“ vydechla sotva slyšitelně a páru stoupající od jejích malých úst v okamžení rozfoukl chladný noční vítr. „Bojím se ho. Bojím se zloby, která z něj čiší. Něco se mu nelíbí. Já se mu nelíbím. Chce svobodu a ne mi sloužit. Vzdala jsem dlouhé domluvy s ním, při kterých se mě pouze snažil zabít. Nehodlám se jím nechat ovládnout, ovšem pokud si to přeješ, nemám na výběr.“

Rozbrečela se a Kazaki se v duchu vztekal nad její křehkou povahou. Jak to člověk tak duševně slabý mohl vydržet tak dlouho? Jak to, že je stále naživu? Psychicky se na ní její stav sice podepsal, ale ve směs jen nepatrně, žádným šílenstvím netrpěla. Natáhl se k ní a pevně ji chytil za ruku, jako by jí chtěl dodat tímto prostřednictvím odvahu. Jemně mu stisk opětovala. Teď z nich už nikdo nic neříkal a pouze si vychutnávali vzájemnou blízko, avšak každý z jiného důvodu. Pak zcela neopatrně, jak se na shinobiho nesluší, ještě při rozdělaném ohni upadli do hlubokého spánku.