Love will find a way II.

Naruto mě pomalu tahal do tábora. Uběhla jsem pěkný kus cesty. Celou dobu mě držel za ruku a palcem mě hladil po hřbetu ruky. Nepustil mě ani, když jsme došli k Sakuře. Nepříliš mile se na ní podíval a opřel se o strom, mě stáhl k sobě a já se mu bez odporu schoulila do náruče. Přitáhl si mě k sobě a začal mě hladit po vlasech. Zajímalo mě, co se tady stalo, když jsem byla pryč, s ním, ale neměla jsem sílu to řešit. Nasála jsem Narutovu vůni a usnula.
Stála jsem na vysoké skále, nad útesem. Okolo mě se ozýval skřípot zbraní, všude se bojovalo. Přišla jsem si bezmocná. Přibližoval se, katanu nabitou raitonem a Irachiho sharingan v očích. Úšklebek se náhle změnil na sladký úsměv, rudé šílenství v jeho očích se změnilo na onyxovou nádheru, katanu uklidil do pouzdra a kráčel mým směrem. Mé tělo proti mé vůli couvalo, víc a víc se přibližovalo k propasti. Zem se pode mnou propadla, rychle mě chytil do náruče a padal semnou. Brečela jsem, on nesmí zemřít.
Silně jsem sebou škubla, dokonce jsem probudila Naruta.
„Hinato, co se stalo? Zlý sen? Ne, prosím, neplakej.“
Jednou rukou mi stíral slzy a druhou mě hladil po zádech.
„Ničeho se neboj, přísahám, že tě ochráním.“
Měla jsem chuť mu říct, jak ho miluji, ale nemohla jsem. Opatrně jsem ho chytila za ruku, nic nenamítal. Opřela jsem se o jeho hruď, nějakou chvíli jsem vnímala jeho pravidelné dýchání. Nakonec jsem klidně usnula.
Ráno jsem se probudila jako první, vymanila jsem se z Narutova pevného objetí a šla najít něco k jídlu. Po pár minutách jsem díky mé oční technice našla houštinu plnou borůvek. Nebylo to nic moc, ale muselo to stačit. Natrhala jsem dost pro tři a ještě něco na horší časy. Blížila jsem se k táboru, když jsem slyšela hádku. Nejspíš jsem neměla poslouchat, ale zvědavost byla silnější.
„Je zase pryč, no a? Čekáš, že jí poběžím hned hledat? Myslíš, že se zblázním, že si všímáš jí? Nevím, za kým si dolézal celé ty roky!“
„Prostě žárlíš! Ona jedná, místo toho, aby furt akorát bulela jako ty! Bez ní bych už byl párkrát mrtvý a já kretén pořád lítal akorát za tebou! Třeba Sasuke přišel o rozum, budete spolu a ty budeš konečně šťastná! I když těžko.“
Praštila do stromu, až se rozlomil na několik kusů. Sedla si a už bylo ticho. Radši jsem ještě chvíli počkala.
„Ahoj, nesu snídani!“
Pokusila jsem se usmát, ale z okolní atmosféry se mi dělalo nevolno. Naruto se zvedl a s poděkováním si borůvky vzal. Sakuře jsem je radši donesla, abych se nestala její příští obětí. Poděkování jsem se nedočkala, tak jsem se radši rychle vzdálila.
„Ty borůvky jsou tak slaďoučký, jsi úžasná!“
Moje tvář nabrala rudou barvu a koutky mi vyšvihly vzhůru. Přijala jsem jeho ruku, aby mi pomohl se zvednout. Už jsem stála na nohou a pořád mě nepouštěl.
„Sakuro, uhas prosím oheň, s Hinatou půjdeme napřed.“
Rozběhl se a mě táhnou za sebou, radši jsem ho pustila, abych nespadla. Po chvíli se zastavil a počkal na mě. Zastavila jsem se vedle něj a čekala, co udělá. Po chvíli začal hořet. Lekla jsem se a ustoupila pár kroků vzad.
„Neboj, jen jsem se naučil ovládat kyuubiho chakru.“
Přistoupil ke mně a prsty mi zajel do vlasů, překvapivě vůbec nepálil, jen příjemně hřál, zčervenala jsem. Přitáhl si mě k sobě a políbil. Vybuchlo mi srdce, vybuchl mi žaludek, moje tělo procházelo euforií. Líbal mě tak jemně a tak dlouze. Prsty jsem mu zarývala do zad a on mě hladil po vlasech. Tolikrát jsem si tu chvíli představovala, ale ani ve snu to nebylo tak hrozně krásné. Políbil mě na nos a odtáhl se.
„Sakuro, cítím Sasukeho chakru.“
Otočila jsem se a viděla právě přibíhající Sakuru. Její výraz se změnil.
„Hinato, mohla by ses prosím porozhlédnout po okolí?“
Kývla jsem. Soustředila jsem chakru do očí a najednou jsem viděla tak nepřirozeně jasně. Kolem nebylo nic neobvyklého, až najednou…
„Tak sedm kilometrů jihovýchodně, velká jeskyně s vodopádem a nejspíš Sasuke.“
Určitě to byl on, byla jsem si jistá jako nikdy. Naruto kývl a přímo vystřelil. Měli jsme obrovský problém mu vůbec stačit. Čím víc jsme se blížila, tím zvláštněji jsem se cítila.
„KAI!“
Najednou hrozná rána. Trochu jsem zkoordinovala pád a jen tak, tak dopadla na nohy. Rychle jsem ustoupila a stihla zachytit Sakuru. Chtěla jsem začít hledat nepřítele, ale ukázal se sám. Vznášel se na obřím jílovém ptákovi a házel další bomby.
"Kaiten!“
Roztočila jsem se nechala proudit svou charku vzduchem. Bombu jsem jen těsně odrazila.
„Umění je výbuch!!“
„Deidaro!“
„Čau kotě.“
Modlila jsem se, aby tak oslovoval Sakuru, marně, pohled upíral přímo na mě. Najednou pták i s ním vybuchl. Letěla jsem vzduchem a narazila do stromu. Dopadla jsem na zem a nepřirozeně mi křupla noha. Zaklela jsem. Zlomila jsem si nohu, Sakura byla nejspíš v bezvědomí a Naruta jsem nikde neviděla.
„Oodoma rasengan!“
Tady je. Mířil přesně. Deidara neměl šanci. Chtěla jsem si oddechnout, když v tom se začal regenerovat. Ruce střelil do kapes a začal formovat nové bomby. Stěží jsem se postavila, zády se opřela o strom a soustředila chakru do dlaní.
„Juuken, vzdušná pěst.“
Chakra proletěla vzduchem, ale s ním a jeho ptákem to akorát zacloumalo. Bomby z jeho rukou odlétly a vybuchly mu za zády, naneštěstí rovnováhu udržel bez problémů. Nezvládala jsem boje na dálku. Se svým suitonem nic nezvládnu, potřebujeme raiton. Otočila jsem se k Sakuře, pořád byla mimo. Sledovala jsem Naruta, který se pořád Deidaru snažil dostat. Mizerné Edo Tensei. Vyslal naším směrem další bombu, Sakura už přicházela k sobě, nemohla jsem se hnout. Naruto ležel několik metrů od nás, v očích mě zaštípaly slzy. Už byla těsně u nás, když vzduchem proletěl blesk a bombu zneškodnil. Usmála jsem se od ucha k uchu a oddechla jsem si.
„Sakura, ty máš raiton, díky bohu!“
Nemít zlomenou nohu, skočila bych jí obejmout, zakroutila hlavou a někam se zmateně dívala.
„To ne ona, to já.“
Už jsem pochopila, kam se Sakura dívala. Zase mi tělem projel ten příjemný elektrický proud.
„Ty! Zase ty! Dneska už tě zabiju! Uchiho debilní! Podlehneš mému umění!“
Deidara se nejspíš zbláznil, křičel na Sasukeho jako pominutý a házel po něm jednu bombu za druhou. Sasuke jen elegantně stál a bleskovou technikou bomby likvidoval. Pohlédla jsem na Naruta, už se probral a díval se na Sasukeho stejně vyjeveně jako Sakura.
„Hinato?“
Moje jméno vyslovil tak něžně, otočila jsem se k němu a naše pohledy se střetly. Neuhnula jsem, do těch jeho černých očích bych se vydržela koukat věčně.
„Zvládneš ho zapečetit?“
Přikývla jsem, jeho pohled se obrátil k Narutovi.
„Naruto, já ho uzemním chidori a ty ho dorazíš rasenganem. Hinata ho pak zapečetí. Zvládneš to?“
Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že na moment jeho tváře nabraly červený odstín. Vypadal, jako kdyby ho o pomoc prosil Bůh. Zakřenil se a zdvihl palec na souhlas. Sasuke prosvištěl vzduchem a už stál Deidarovi za zády. Než stihl blonďáček cokoliv udělat, v zádech se mu tyčila Sasukeho katana. Něco zašeptal a z katany začaly švihat blesky. Skopl ho z jílového ptáka, letěl přímo Narutovi do rány. Chtěla jsem se rozběhnout zapečeťovat, ale zraněná noha mi to nedovolovala. V tom jsem ucítila na krku teplý dech.
„Neboj, pomůžu ti.“
Chytil mě do náručí a nesl k Deidarovu tělu. Rychle jsem vytáhla svitek a začala tvořit pečetě. Na okamžik se mi blonďáčka zželelo, ale práci jsem dokončila. Moje premiéra v zapečeťování a zrovna člen Akatsuki.
„Zřídil vás slušně, myslím, že byste měli jít semnou.“
Jen to dořekl, Sakura mu vysela kolem krku, ani trochu se mi to nelíbilo. Naštěstí, Sasukemu taky ne, rychle ji setřásl. Její místo v Sasukeho objetí rychle vystřídal Naruto. Oči mu slzely, ale vypadal tak šťastně. Nedivila jsem se mu, tolik let po něm pátral a on se pak sám objeví a zachrání mu život. Opatrně Naruta poplácal po zádech a odstrčil ho. Jeho pohled padl na mě. Nevím, co si myslel, ale já ho v plánu obejmout rozhodně neměla. Udělal pár kroků ke mně a klekl si. Zamračil se na mě a dotkl se mojí nohy. Zasyčela jsem.
„Naruto, vezmi Sakuru, já vezmu Hinatu. Sakura má nejspíš zlomená žebra a tady ta si šikovně polámala nohu.“
Posměšně se ušklíbl a vzal mě do náruče. Pohled jsem mu oplatila. Skákal semnou z větve na větev, bála jsem se, že spadnu, naštěstí mě držel dost pevně. Za námi se hnal Naruto se Sakurou, která mě nepříjemně propalovala pohledem. Asi po půl hodině jsme dorazili k jeskyni s vodopádem, kterou jsem viděla.
„Naruto, jděte se Sakurou do tamtoho pokoje, pak za vámi přijdu a ošetřím vás.“
Teprve teď jsem si všimla, že jeskyně je vlastně jedna dlouhá chodba s několika pokoji. Naruto ho poslechl. Nevšimla jsem si, ani, kam přesně vchází. Sasuke mě nesl opačným směrem. Otevřel a hned zase zavřel dřevěné dveře a položil mě na velkou postel. Klekl si přede mě a začal mi prohlížet nohu.
„Nerad to říkám, ale budeš si muset sundat kalhoty, abych tě mohl ošetřit.“
Nestačila jsem nic namítnout, když mě začal opatrně nadzvedávat a rolovat mi kalhoty směrem ke kotníkům. Zrudla jsem jak snad nikdy.
„Nepanikař, rozhodně nejsi první, kterou vidím bez kalhot.“
„Nepochybuji.“
Usmál se a přejel mi rukou od kotníku až po stehno. Naskočila mi husí kůže.
„Jestli chceš, chytni se mě, budu ti tu kost muset narovnat a to není nic příjemného.“
Neváhala jsem se, chytla jsem se jeho ramene. Povzbudivě se usmál a škubl. Bolestí jsem vykřikla a omdlela jsem.