A pak, že mrtví nemluví... 4. díl

„Cože?! Já?! Konan! Pro Jashina, co jsem zase udělal?! Ku*va ses zbláznila, ne?! Já tu s tou s*ačkou nebudu! Se na to můžu vys*at!“ nadává Hidan.
Má tu se mnou zůstat tento pojashinistický, nové slovo; pobožný -> pojashinistický; Hidan nevyznává Boha, ale Jashina, takže nemůže být pobožný… šílenec. Teď si proberu všechny plusy a mínusy.

Všechny plusy, moc jich nečekejte, ale budu se snažit:
1) Je to Jashinista, měli bychom najít společnou řeč.
2) Je nesmrtelný, čili nemůžu ho zabít. Takže Konan nebude vinit mne ze ztráty člena (Z odchodu Orochimara vinila mne! A to jsem ještě nebyl u Akatsuki. Je vidět, že Konanina inteligence je na bodě mrazu).
3) Nebude mne otravovat, protože bude provádět své rituály.
4) Přiučím se sprostým slovům.
Všechny mínusy (teď toho bude víc):
1) Bude špinavý nemocniční pokoj. To by mi nevadilo, ale Konan to svede na mě.
2) Budu muset poslouchat jeho kecy o Jashinovi. Sám v něj věřím, ale to jen z nudy.
3) Je nesmrtelný, nemohu se ho rychle zbavit.
4) Bude se mě snažit obětovat, ale to já nechci!
5) Pokud neobětuje mne, zabije některé nemocniční pracovníky.
6) Když pracovníci selžou, půjde pro lidi z venku. Bude utíkat a Konan bude nadávat, že jsem ho nezastavil.
7) Když nenajde žádnou oběť, tak bude brečet. Jako kdysi, ale raději nevzpomínat.

Tady jsou všechny body. Mínusů je víc, takže to bude nejspíše špatně, že je to právě on. Ale myslím, že u žádného člena by to nebylo lepší. Ale ve všech bodech se nebere ohled na to, že jsem raněný. Čili neschopný boje, čili neschopný s Hidanovi ubránit! Je to se mnou špatné, ale měl bych se přestat litovat.
„Ale Konan, Hidan potřebuje oběti! On mě obětuje!“ namítám hlasitě. Možná už se o tom bavili, ale já byl zabrán do tématu: Plus a mínus, že je to zrovna on. Konan mě probodává pohledem, doufám, že ne kvůli rohlíkům! Ty rohlíky jsou moje, ať si zajdou sami.
„O jednoho člena míň… To není špatný nápad. Mně chybět nebudeš,“ odpovídá modrovlasá a tajemně se usmívá.
„Ty… Ty mě chceš zabít! Pácháš na mne vraždu! Ale nechceš ji udělat sama! Je to čarodějnice! Upalte ji! Upalte ji… Kdybys byla v té době upálili by tebe, ne Husa! Jan Hus byl oproti tobě andílek! Ty si ďábel, čarodějnice! Upalte ji! Upááálit!“ ječím s hrůzou v očích. Je to čarodějnice. Hotovo! Uzavřeno. Případ: ‚Proč je Konan taková jaká je‘ právě uzavírám. Mám jasnou odpověď – je to čarodějka! Na hranice s ní! Upálit, upalte ji někdo! Otřes mozku nebo ne, já se toho úkolu zhostím sám.
Pomalu vstávám a přibližuji se k origami králově… Teda ne! Čarodějnici jedné prokleté. Určitě má něco s Orochimarem…! Ona je jeho dítě! Já tu teorii prokážu, prostě je jeho dcera. A nemá mne ráda. Oro chce mou hlavu a ona plní úkol od svého táty. Je to jenom pouhá zrůda…
„Seš Orochimarova dcera! Dcera Hada! Čarodějnice slizská! To ti neprojde, moji hlavu nedostaneš!“ křičím dál. Vidím vyjevené tváře mých společníků, ale těmi se nenechám odradit. Budu bojovat sa svobodu až do konce! „Seš prokletá! Já to vždy věděl, ty seš ta, která má přinést zkázu!“
Je Hadí dcera… To vysvětluje ty slizké stopy u jejího pokoje! Tatínek ji chodí navštěvovat. Jak hezké. Konečně si uvědomím, že držím kunai u hrdla. Konanina hrdla. Okamžitě ji pouštím a urychleně si sedám. Omlouvám se, křičím omluvy, ale jí to nestačí. Okamžitě po mně začne házet papírové shurikeny.
Narostou jí origami křídla a vznáší se nad námi. Na nic nečekám, sice vím, že mám otřes mozku, ale je to v rámci pudu sebezáchovy, který mám díky Konan dobře vyvinutý. Tvořím jílového ptáka a naskakuji na něj. Je tady nízký strop, probořím jej. Modrovlasá mne následuje. Začíná boj, boj na život a na smrt. A já musím přežít. Tvořím jílové pavoučky a házím je po ní.
„Katsu!“ ozývá se vzduchem. Následují malé výbuchy. Mé umění v celé své kráce. Přidávám ptáčky, zase křičím, „Katsu!“. Další výbuchy. Zjišťuji, že ta čarodějka se jim vyhnula. K dalšímu útoku potřebuju Tobiho. Křičím na něj, ale on nevnímá. Musím to zvládnout sám. Zůstanu jen u C1. Mé umění je přece neporazitelné!
Konan hází papírové shurikeny a miliony dalších papírových blbůstek. Jeden shuriken mi usekne kus mých vlasů. Teď se opravdu naštvu. Už se chystám na C4. Tento útok měl být na Itachiho, ale musím to skončit s Konan. Sním jíl a vyzvracím jej. Pode mnou se objeví obří Deidara. Už stačí jen jedno slovo a to slovo Katsu… Nadechuji se. Už stačí jen to lahodně znějící slovo a nastane výbuch…
„Dost,“ slyším z dola. Pein ani nekřičí, ale já ho slyším. Nemůžu odporovat, nejde to. Poslední člověk, jenž mu odporoval, zemřel. Nevím jak, ale určitě krutě. To se u nás prostě nedělá. Neochotně ruším svou techniku a letím dolů. Modrovlasá už čeká dole a objímá ji Pein. Ona mu všechno kecla… Budou problémy.
Doletím dolů a můj nádherný výtvor mizí. Podívám se na své vlasy. Chybí mi značná část. Rozhlížím se. Jsou jeden po druhém rozházeny po zemi. Mé krásné vlasy. Lituji, že jsem ji nezabil. Vzala mi mou pýchu! Mé vlasy… Já jsem o ně tak pečoval a najednou jsou pryč.
„Deidaro, odcházíme. Hidan tu zůstává. Budete tu spolu a žádné komplikace. Jinak budeš vyražen z Akatsuki, přiděláváš nám problémy,“ říká chladně zrzavovlasý a v doprovodu Konan odchází, ruku v ruce.
„Senpai! Tobi jde taky! Brzo se vraťte! Budete mi chybět, ať se vám tu s Hidanem-san daří!“ volá a radostně mává Tobi. On je vlastně jediný, kdo mne má rád. Jemu jedinému na mně záleží. Usměju se a taky mu zamávám. Tuto skoro zničenou budovu opouštějí i ostatní aniž by mi řekli nějaké to čau. Jedině Kakuzu se s Hidanem tragicky loučí. Dobře, tak ne. Kakuzu prostě odejde.
Odcházím do svého pokoje, který se naštěstí nachází pod nezbořenou střechou. Hidan mne následuje. Sedám si na postel a pomalu si lehnu. Zase mě rozbolí hlava. Doufám, že se z toho brzo dostanu. Usínám… Po namáhavém dni.
Probouzím se ani ne za pět minut. S kosou u hrdla! Hidan… Opatrně se rozhlížím. Je kousek ode mne a psychopaticky se usmívá.
„Hidane, položil by sis tu kosu laskavě někam jinam?“ ptám se. Mít kosu u krku není zrovna příjemné, to mi věřte.
„Už jenom proto, že si to ty Deidaro, tak ne,“ říká a dál se psychopaticky usmívá. „Musím tady s tebou přetrpět dva týdny a to je čtrnáct dnů. V přepočtu na hodiny 336. V přepočtu na minuty 20160… A sekundy se mi počítat nechcou. Prostě dlouho! A ku*va jak to mám vydržet bez toho zas*anýho obětovávání? Do p*dele s tou Konan! Musím tě objetovat, hajzle,“ říká a vydá nepopsatelný pazvuk.
„Ale hned první den mě obětovávat nemusíš, ne?“ ptám se s milým úsměvěm.
„Už jsou to tři dny, co jsem tu… Tři dny ku*va!“ opravuje mne, „a musím! Potřebuji nesmrtelnost! Potřebuju Jashina sakra! A ty v něj taky věříš, proč do p*dele nenosíš oběti?!“ ptá se… Proč nenosím oběti? Toť otázka. A odpověď… Odpověď… Já nevím, ale koho to zajímá?
„Dobře, tak tři dny… Nemusíš mne hned obětovat. Utiš touhu něčím jiným… Zkus probodávat obědy! Tak to dělám já a funguje to,“ navrhuju možně řešení, ale on nad nimi zvedne nos. Asi je to pro nesmrtelnost málo.
„To je ubohé ku*va! Jashine! On ti jen probodává obědy! Běž do p*dele o nic takového nestojím!“ nadává nesmrtelný. Už po pár minutách mi neskutečně leze na nervy. Čím to je? Asi tím, že je to Hidan. Budu muset najít řešení, jak to tu vydržet.
„Možná je to ubohé, ale pomáhá to,“ hájím se. Musím se hájit. Naruto mne naučil se nevzdávat a k něčemu to vede. K naštvání Konan. Díky Uzumaki!