Ať to stojí cokoliv

Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výdech. Plíce nestíhají, nohy jsou téměř zdřevěnělé. Běh je vyčerpávající. Přes zuřivé hřmění noční oblohy není slyšet vlastní myšlenky. Krev zběsile pulzující v žilách hučí jako vodopád. Prší – ne lije! Všechno oblečení je nasáklé ledovou vodou.
„Mám strach!“ Křičí na sebe dívka v myšlenkách.
Zůstala sama. Poslední ze skupiny věrných.
Je slyšet dusot kroků spousty nepřátel. Nevzdává se. Dlouhé vlasy se jí lepí na obličej. Nemá čas se zabývat hloupostmi.
Les je stále více hustý.
„To je dobře. Potřebuji útočiště.“ Míhá se jí hlavou. Čistou tmu proťal blesk. Na maličkou chvíli všechno zazářilo. Žádný zázrak! Jen další děsivá komplikace.
Na mizivou chvíli měla možnost spočinout. Nelze se uklidnit v těchto chvílích. Opřená o kořen stromu v jaké si noře. Snažila se zrekapitulovat, proč tohle všechno dělá. Jistě kvůli němu! Slíbila to.
„Já svoje sliby držím.“ Zašeptá s vroucným přáním, aby ji slyšel.
Donutila ztuhlé tělo k pohybu a dostala se ze své skrýše. Věděla, že oni se vrátí. Brzy. Určila sever a rozběhla se na opačnou stranu. Mechanický pohyb. Levá, pravá, levá…
Měla by bojovat? Postavit se jim tváří v tvář? Být odvážná?
Je odvaha stát čelem k rovnocennému soupeři? Jednoznačně ANO! Ale je odvaha jít do bitvy, která je předem prohraná? Nebo to lze považovat za čiré bláznovství?
Tak strašně chtěla zahodit svitek, který ukrýval důvod jejího zběsilého úprku.
„Ne!“ Zamítla téměř okamžitě.
Děsila se té pochybnosti. Chtěla žít. Dovolila si zaváhat, jen na jedinou vteřinu, a v tu následující se za to nenáviděla. Pro vlastní slabosti, chtěla nechat zemřít spoustu jiných.
Jako by chytla druhý dech. Rozběhla se rychleji. Jsou tu. Stres je zpět a v mnohem větší míře. Nemohla změnit směr. Má jen dvě možnosti. Buď svitek doručit nebo zemřít a ten kus papíru vzít sebou do pekel.
Vyběhla z lesa. Pohled na kráter v místě, kde měla být budova velínu ji vehnala slzy do očí. Zvuky. Kroky. Šustot větví. Dohnali ji. Bílá individua!
„Tak to tedy ukončíme.“ Vytáhla zbraň a sesbírala poslední zbytky chakry.
První zásah přišel záhy. Bylo jich příliš mnoho.Druhé zranění. Věděla, že TO chtějí za každou cenu.
A byla si stejně jistá tím, že ona neustoupí. Momentálně byla tím jediným, co stálo mezi nimi a vítězstvím.
Hřmění utichlo, ale déšť ještě zesílil.
Rychlostí blesku zahodila zbraň a z náprsní kapsy ve vestě vytáhla bombu z výbušných lístků a svitek. Rozběhla se do prázdného prostranství.
Nebylo kam dál běžet. Couvala až na okraj svahu kráteru. Na chvíli zaváhali, zastavili.
Má totiž něco, co chtějí. Je vyděšená, slzy se mísí s kapkami deště, v očích je však odhodlání.
Následuje její úsměv. Rozhodnutí padlo. Nedá jim to – ať to stojí cokoliv. Uvolila pojistku.

Dnes tu stojí malý mramorový kámen bez údajů jen s křížem a poděkováním. Však poctou jest, že kol stojí mnoho kamenných sloupů se jmény mužů, žen a dětí, jež svým činem zachránila.