A pak, že mrtví nemluví... 2. díl

„Oběěěěd!!“ řve Konan, místní kuchařka a uklízečka, přes celé sídlo. No dobře, je i členkou Akatsuki, ale zastává spíše post uklízečky a kuchařky. Odkládám svůj notebook a pomalu kráčím ke dveřím z pokoje. Když teď tak přemýšlím o čase… Vstával jsem v sedm (velmi brzo na zabijáka, co?) a od té doby jsem si psal se Sasorim. A teď je dvanáct. Když to spočítám, tak… Počkejte, dvanáct - sedm = šest! Ne, to je pět!
Takže jsem strávil na notebooku pět hodin… Z čehož třicet minut jsem četl povídky, dvacet minut jsem se bavil s Itachim a zbytek jsem si psal se Sasorim. A ten zbytek je… pět - (třicet + dvacet)= -čtyřicet pět… To je blbost. Z toho počítání zakopnu a padám ze schodů. Už jsem dole a cel sídlo se mi hlasitě směje. Pomalu vstávám a zjišťuju, zda nemám něco zlomeného. Možná, že mám, ale koho to zajímá? Moji drazí přátelé se tu místo toho, aby mi nějak pomohli nebo se alespoň zeptali, jestli jsem v pořádku, svíjí v záchvatech smíchu.
Vidím Tobiho. Běží ke mně. Vidím rozmazaně a motá se mi hlava. Přece jen, těch schodů je přesně padesát! Myslím… Několikrát jsem je počítal a pokaždé vyšlo něco jiného, někdy čtyřicet devět, jindy padesát jedna… Takže jsem to zaokrouhlil na padesát. A s tím číslem jsem spokojený.
„Senpai! Jste v pořádku?“ slyším nějaký hlas, ale je mi vzdálený. Nejspíše Tobi, já věděl, že mě nezklame a že mu na mně záleží. Padám k zemi. Mrmlu něco nesrozumitelného. Možná, že to jsou má poslední slova…. A já nevím, jak znějí! Ne, na tohle myslet nemůžu. Přeci pád z padesáti schodů je nic, já nemůžu umřít! Tak mladý. Jsem mladý a ještě jsem neporazil Itachho! Já nesmím, já nemůžu zemřít!
Další hlasy, ještě vzdálenější, nepatrné obrysy… Znamená to, že umírám?! Ne! To není možné, já musím žít! Vypouštím ze svých úst další nesrozumitelné věty. Možná, že oni jim rozumí, ale já ne. Doufám, že říkám něco normálního. Někdo mě zvedá z podlahy, nese mě pryč. A najednou je všude tma, už ani ty šmouhy a nepatrné obrysy nevidím! Jsem mrtvý?! Upadám do bezvědomí…
Pomalu nabírám vědomí. Já nejsem mrtvý! Já žiju! Otvírám oči. Mám na sobě přilepené jakési hadičky a kolem mě je několik sáčků s tekutým obsahem. Pomalu si přehrávám poslední události. Já jsem v nemocnici! Rozhlédnu se trošku po pokoji a vidím Konan. Sedí na lavičce a pláče. Co se pro Jashina stalo?!
„K-Konan?“ zachraptím a ona se rychle zvedá a běží k mé posteli. Utírá si slzy a nasadí zpátky kamenný výraz.
„Byl si v bezvědomí dva dny,“ oznamuje mi, jakoby se nic nestalo. Dva dny? Cože? To už mám jen… dvacetdevět dnů na operaci PSOPIZTR? Jo, Přinést Sasukeho Oči Pro Itachiho Za Tu Radu. Je to blbost, ale nějak tomu říkat musím.
„Proč brečíš?“ ptám se už trošku normálnějším hlasem. Naposledy brečela… Ani nevím kdy! Ona umí spíš jen kritizovat a nadávat.
„Od kdy na mě můžeš mluvit?!“ zaječí a mě rozbolí hlava. Mohla by být ticho, ale myslím, že to slovo ani nezná. Anebo zná, nám ho opakuje pořád. Ale já neznám význam slova ticho v jejím podání. Ještě jsem ji neslyšel, aby nemluvila. To je ale jedno, prostě mě šíleně rozbolela hlava. „Máš otřes mozku,“ dodává klidně a odchází. Takže se nedozvím, co se stalo?! Proč brečela?!
Znuděně si povzdechnu a ještě jednou se rozhlédnu po pokoji. Nic moc tu není. Spíš nic tu není! Mohli mi zaplatit nějaký nadstandart, ne?! Přece jen jsem spadl ze schodů a nějakou péči si zasloužím! Vsadím se, že Peinovi by ta modrovlasá fúrie zaplatila lepší pokoj. Jenže já jsem já a pro ni jsem osoba, která je k ničemu. Ale na to si zvyknete. Počkat! Ani můj notebook tu není! Jak to? Co budu dělat? Proč zrovna já?
Slyším, že někdo vchází do mého pokoje. Ani se nenamáhám nějak pokusit se nadzvednout, proč bych měl? Do pokoje přišli všichni mí parťáci až na Peina a Konan.
„Deidara-senpai! Jste v pohodě?“ prorazí se davem dopředu Tobi a hned na mě chrlí otázku.
„Jo, celkem jo,“ řeknu, ale v ten okamžik mne hrozně rozbolí hlava. Je to úplně na nic! Proč jsem musel spadnout z těch schodů? Debilních padesát schodů!
„A nebolí vás hlava?“ ptá se dál můj partner.
„Né Tobi, já spadnu ze schodů a mám otřes mozku a vůbec mě nebolí hlava,“ odpovídám mu ironicky a zašklebím se.
„Tak to je super, Senpai!“ zvolá a usměje se. Jak vím, kdy se usmívá? Po té době, co s ním mám spolupracovat, jsem vypozoroval jeho chování. Podle tónu hlasu poznám jeho náladu, a jak se tváří pod maskou. A vždycky to mám dobře. Na začátku jsem se ho ptal, zda je to pravda a po delší době už mi to šlo dobře. A do teď to umím.
„Co se vůbec stalo?“ pokládám otázku a předchozí poznámku shinobiho v oranžové masce ignoruju. Snažím se aspoň trochu zvednout, ale nedaří se. Znovu mě rozbolí hlava. Už po třetí! Zatracená hlava! Kakuzu si všímá mé snahy.
„Deidaro, ani používat nemocniční postele neumíš! Tady je takové tlačítko a to ti nadzvedne postel,“ ukáže na nějaký zapínač od světla nebo co to je.
„To bych na to musel dosáhnout,“ odpovídám s mírným úšklebkem. Hidan se toho tedy ujme. Vezme do ruky první tlačítko a tím zhasne všechny světla. Nastane panika. Tobi začíná pištět jako holka.
„Hidane! Zmáčkni znovu to tlačítko!“ křičí Kakuzu. Všude kolem je hrozný kravál, za který může hlavně Tobi. Piští jako holka nejspíše přes celou nemocnici. Brzo na nás přijde Konan, toho hluku si nemůže nevšimnout.
„Do p*dele Tobi! Drž už tu svou hubu nebo tě obětuju Jashinovi!“ s těmito slovy zmáčkne jiné tlačítko. Ale ne to správné. Zmáčkne tlačítko k mé posteli! Kraje postele se začínají přibližovat a svírají mě!
„Hidanééé!“ zaječím a nadále křičím bolestí. Bolestí hlavy a mého těla.
„Co zas je do ha*zlu! Se na to můžu vys*at do p*dele!“ s těmito slovy odkráčí někam jinam. Tobi stále řve a já taky. Kakuzu křičí své rady, Kisame objímá samehadu a utěšuje ji, od Zetsua jsou slyšet divný zvuky a Itachi… Vypadá to, že tu není. Nejspíše se uvězňuje v genjutsu! Co já bych teď dal za nějakou iluzi, za místo klidu… Nějakou hezkou, kde nejsem s touhle bandou tupců a nejsem tu sevřený postelí a nemám otřes mozku… Přestávám křičet, je to velmi vysilující a upadám do dlouhého spánku.
„Už otevírá oči!“ slyším nad sebou hlas. Hlas, jež nedokážu identifikovat. Jsem naprosto dezorientovaný. Jsem mimo. Otevírám oči. Sklání se nade mnou několik postav. Moji drazí kamarádi z Akatsuki, které bych nejradši ani nepotkal.
„Deidaro?“ ozýval se další hlas. Dezorientovaně jsem natáčel hlavu za hlasem. Já jsem úplně mimo! Sakra, co se stalo?
„C-Co se stalo?“
„Říkal něco?“ ptá se posměšným tónem Hidan. Najednou jakoby se mi vrátila energie.
„Ty! Ty za všechno můžeš!“ řvu a prudce se posadím. Za tu paniku může on…!
„Aléé, Šípková Růženka se nám probrala a hned ječí,“ zasměje se Hidan. Zpražím ho vražedným pohledem.
„Co se stalo po té, co jsem upadl do bezvědomí?“ ptám se a prohlížím si ostatní, tváří se tak nějak zvláštně… Ani to nedokážu popsat. K posteli přichází Konan a ujímá se vysvětlování.
„Když si upadl do bezvědomí, vypukla ještě větší panika. Kakuzu ve strachu o tvůj život přiběhl k posteli a snažil se zapnout světla a dat postel do normálního stavu. Jenže tam jsou tři tlačítka a Kakuzu zmáčkl tlačítko na přivolání sestry. Ta se velice zhrozila a začala pištět. Ostatní začali taky ječet a musela jsem přijít já. Vypadá to, že mám nejvíce rozumu. Rozsvítila jsem, protože u vchodu je další zapínač. Pohled na vás byl vážně komický. Kisame obímájíc samehadu, Zetsu mlátící sestřičku židlí, Hidan v obětí s Kakuzem, Tobi zpívající operu a Itachi sedící klidně na zemi uvězněn v genjutsu. Takže jsem všechno vyřešila ručně stručně,“ dovypráví příběh origami královna.
Teprve teď si všímám, že všichni jsou nějak obvázaní a zasádrovaní. Asi to dopadlo hodně blbě…
„A Deidaro, mám pro tebe jednu zprávu,“ povídá modrovlasá, „budeš tu na pozorování čtrnáct dní,“ dodává s úsměvem.