Odsouzená 11

Před dívkou už nestál blonďatý chlapec s očima čistýma jako to nejjasnější nebe, nýbrž krásný hnědooký ninja.
Už od pohledu měl krásnou postavu. Byl docela vysoký, určitě trochu vyšší než Naruto, jeho hnědé neposedné vlasy mu spadaly do stejně hnědých očí, ze kterých vyzařovala autorita. Tvář měl krásnou, jakoby měla patřit andělovi. Jeho oděv byl hnědo černý. Upnuté hnědé tričko, které mu jistě obepínalo vypracované svaly, přes které měl stejně upnutou černou vestu, černé kalhoty, nebyli moc upnuté, ale ani se o nich nedalo říct, že jsou volné a hnědé kožené boty.
Hleděl na ni s nenuceným zájmem, prohlížel si ji, jakoby to v Narutově těle nestihl. Pořád ji sjížděl pohledem od hlavy až k patě až se konečně zastavil u jejích bělavých očí.
„Kdo jste?“ zeptala se vězenkyně a o krok ustoupila, ikdyž věděla, že ji nic nehrozí. Nemá jí co udělat, přes mříže se nedostane.
„Omlouvám se, měl jsem se představit, jakmile jsem přišel…“
„To jste byl ale v jiném těle,“skočila mu do řeči naštvaným tónem. „A nějak jste se zapomněl o tom zmínit.“
„Jo, přiznávám se. Chtěl jsem vědět, jestli to ty blbci prokouknou, ale jak se zdá, nic netuší,“mrkl na ni.
Nedůvěřivě ho sledovala, něco ji na tom nesedělo. Určitě sem nepřišel v Narutově podobě, jen kvůli tomuhle.
„A dál?“ zeptala se.
„Dál?“zopakoval a nadzvedl jedno obočí.
„Chci vědět dál, proč jste sem přišel, nevěřím vám, že to bylo jen kvůli IQ ostatních.“
„Máš pravdu, přišel jsem kvůli tobě, to je jasné. Chtěl jsem vědět, jak to zjistíš ty a za jak dlouho. Nemýlil jsem se, když jsem otci říkal, že jsi chytrá a prokoukneš to okamžitě.“
„Otci?“ zvedla tentokrát obočí modrovláska.
„Ano otci. Víš, jsi pro nás docela časté téma.“
„Cože?“ zeptala se nechápavě.
„No a s kým jiným bych měl mluvit o své snoubence?“ záludně se usmál.
Hinata zatajila dech. Určitě se přeslechla, ano určitě se přeslechla. Přece neřekl to, co řekl. Snoubenka? Ona? To by o tom snad věděla. Musela by to vědět. Sakra, přece by jí řekli, kdyby byla s někým zasnoubena…, nebo ne?
„Myslíš si, že žertuju,“ uchechtl se, „ale já nežertuju. Opravdu jsi moje snoubenka, už několik let jsi mi zaslíbená.“
„Kdybych byla s někým zasnoubená, věděla bych o tom, a hlavně bych ho znala, věděla o něm všechno, ale to nejdůležitější, milovala bych ho. A vy nesplňujete ani jedno. Nevím, kdo jste, neznám vás a hlavně… vás nemiluju!“
Ninju její slova vůbec nepřekvapila, čekal něco takového, myslel si, že se tak bude chovat a těšil se na to, přesně tak si ji představoval.
„Omlouvám se, ihned to napravím. Jmenuji se Montaro, pocházím od tud, ale již dlouho jsem tu nebyl, proto je jasné, že mě neznáš, nebo si mě nepamatuješ. Není to poprvé, co jsme se setkali, a ujišťuji tě, že dnes to není ani naposled.“ Hinata se nadechla, aby něco řekla, ale on ji nenechal dostat se ke slovu.
„Ach ano, určitě chceš vědět, kde bylo naše první setkání. Pamatuji si ho naprosto přesně, stejně jako můj úspěšný první hod shurikenem přímo do středu, nebo další významné události.
Byl to úžasný den a já přijel do Konohy s otcem kvůli tobě.“Upřel na ni své oříškové oči, „věděl jsem od začátku, o co půjde, i o tom, že ty o ničem vědět nebudeš, jsem starší než ty, tak jsem to v té době chápal lépe než bys to mohla chápat ty, ale neboj se, zase nejsem starší o tolik, je mi dvacet jedna a tehdy mi bylo okolo patnácti. Víš v rodinách, jako jsou ty naše, jsou takové sňatky běžné, zruší se jen, pokud jedna z rodiny z nějakého důvodu nesouhlasí anebo pokud jeden ze snoubenců zemře. Já o tebe stál od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil. S otcem jsme byli v pracovně tvého otce. Náš sňatek už byl domluvený a zrovna když se vše podepsalo, jsi vběhla do vnitř i se svou sestrou. Tvůj otec ti vynadal, ale ty jsi ho moc neposlouchala, upírala jsi své oči na mě a se zájmem sis mě prohlížela. Ale potom jsi musela odejít, byla jsi smutná, přesto jsi poslechla příkaz svého otce a odešla. To bylo poprvé, co jsme se potkali.“ Odvyprávěl jí jejich první setkání a ona musela uznat, že nelhal. Vzpomínala si na ten den, na záhadného kluka, který byl u nich doma a ona netušila proč. Kéž by neměla ani tušení teď.
„Co to tedy znamená, že jsme zasnoubení Montaro-kun?“ vypadla z ní otázka, u které se bála odpovědi.
Chvíli na ní hleděl, jakoby rozmýšlel odpověď. Čekala a trochu podupávala nohou, pomáhalo jí to u čekání, ale zase ji zradila kolena, a ona se musela posadit. Snažila se vydržet stát, nechtěla sedět, ale musela.
„Myslím, že to víš,“ zašeptal, když se posadila a znovu na něj pohlédla. „Vezmeme se a založíme tak spolu nový klan. Zatím není známo jméno, ale to se změní, až opustíš tuhle kobku a začnou všechny důležité přípravy,“ zářivě se usmál.
„Vy si vážně myslíte, že si vás vezmu?“nevěřícně na něj zírala, „NIKDY! To radči zemřu.“
„Važ svá slova, každé přání může být vykonáno,“ mírně zavrčel.
„Vyhrožujete mi?“ nevěřícně zavrtěla hlavou. „Jsem ve vězení, v cele, do které se nedostanete, a vyhrožujete mi?“
„Špatně jsi to pochopila. Já ti nevyhrožuju, jen ti radím, abys vážila svá slova. Já ti rozhodně nechci ublížit, opravdu to nemám v úmyslu. Můj plán je zcela jiný, ano, ty v něm hraješ jistou roli.“
„Sakra co tím myslíte? Jakou roly? O co vám jde?“
„O nic důležitého, jen o to, abys byla šťastná, ale v tom nám brání jedna věc. Nebo spíše člověk, že?“ Mluvil pořád s úsměvem na tváři, což dívku dopalovalo. Neměla ráda tyhle věčné snílky, jediné co uměli, bylo se usmívat.
„V mém štěstí mi brání více než jeden člověk. Jestli jste si nevšiml, jsem zatčená a uvězněná za něco, co jsem vůbec neudělala a nikdy bych se o to nepokusila.“ Zavrčela naštvaně. Jak může asi vědět, zda je šťastná? Není šťastná, rozhodně ne teď. Její šťastné chvíli se rozpadli hned, jak Naruto odešel.
„Dobře, dobře, nevztekej se hned…“
„No vy si snad ze mě děláte srandu?“ vyjíkla. „Jak bych se mohla v této situaci nevztekat, když mě všichni okolo dohánějí k šílenství? Mnohem radši než tady, teď a s vámi, bych znovu prožívala ty chvíle, kdy mi probodli kolena. Byla stokrát zábavnější a s lepší společností.“
Nového ninju ale její jedovatá slova neublížila, naopak. Jen si utvrdil své podezření, a to bylo vlastně to jediné, pro co sem přišel.
„Děkuju,“poděkoval potěšeně.
„Za co?“zeptala se nevěřícně, nevěděla, jestli se nepřeslechla, možná už má slyšiny…
„Teď už opravdu vím, kdo nám stojí ve štěstí.“
„A to proboha kdo?“ znovu zavrčela.
„Poslední z jejího klanu. Jediný kdo přežil, a nosí v sobě tu zrůdu.“ Mluvil pomalu a zřetelně, chtěl, aby to slyšel perfektně, což se mu dařilo. Dívka čekala to jméno, ale doufala, že se ho nedočká.
„Uzumaki Naruto.“