Jílový dům V.

Deidarův stav se nelepšil. Zatímco chřipka alespoň částečně ustoupila, nahradila ji bolest v levé noze. Několik stehů prasklo a v místech, kde nestačila kůže srůst, byla zarudlá a loupala se. Prvních několik dní to Deidara přehlížel, dál už se snažil bolest jenom vydržet.
Zdálo, že od potyčky s Minojim se na něj ostatní v táboře dívají jinak. Když Deidara seděl na okraji vozu a sledoval Kandachiho, jak trénuje nové rektury, vůdce karavany mu občas věnoval zadumaný pohled. Bylo v něm trochu podezření, trochu lítosti a hodně vnitřního boje. Takové začala mít Konan pár dní předtím, než ho vyhodila. Bylo těžké přesvědčit vlastní svědomí, že je v pořádku vystrnadit mrzáka.
Tanishi s ním od té doby mluvil jen jednou - přiběhl ke Gatsuově vozu a zastavil se v uctivé vzdálenosti: „Kandachi chce... táta chce s váma mluvit!"
Gatsu byl někde pryč a Deidara osamoceně koukal ven a snažil se spořádat misku oschlé rýže. Rána na noze se už úplně zanítila a začala hnisat. Po Tanishiho příchodu odložil jídlo, nasadil si klobouk a schlíple začal lézt dolů. Pokaždé, když se něco dotklo postiženého místa útrpně skřivil tvář. Chlapec se udýchaně opíral o kolena a s údivem na celou scénu zíral. Možná pro něj byl pohyb člověka bez nohou stále něco úžasného; nebo to bylo tím, že Deidara připomínal oživlou kostru. Cesta trvala asi čtvrt hodiny. Tanishi se pokaždé trhl napřed, pak si vzpomněl, že má někoho dovést a vrátil se za Deidarou, plazícím se ve sněhu šnečím tempem.
Kandachiho zastihli na místě, kde stáli přivázaní koně. Seděl na bílém hřebci s červeným sedlem a vyjížděl s ním pravidelný kruh. Koňský krok byl svižný a elegantní, tělo předvádělo excelentní hru svalů.
„Skvělý! Pašák!" potvrdil Kandachi, jakmile zastavil před nově příchozími. „Řeknu ti Darei, tohle je nejlepší kůň, co jsem kdy viděl! Kdes ho sehnal?"
„Dárek," odvětil Deidara a posadil se. Cítil, že odtud bude muset ještě dnes vypadnout.
„Zrovna jsme asi kilák od Konohy," začal Kandachi ostýchavě. „Chtěli jsme jet dovnitř rozprodat náklad, ale doneslo se, že tam zrovna není valná poptávka. Chápeš, ne?"
„Jasně," přikývl Deidara.
„Vracíme se zpátky do Mlžné, snad cestou budem mít štěstí..." dodal Kandachi a pak se konečně rozhodl jít k věci. „Hele, jel jsi s náma přes půlku Ohnivé. Postarali jsme se o tebe dobře, hmm?"
„Jo," uznal Deidara, přestože měl zanícené stehno, zvýšenou teplotu a hromadu modřin, za něž si ovšem mohl sám.
„Dali jsme ti jídlo, nocleh, kůň se měl taky fajn. Ale všechno něco stojí, jasný? Koně netáhnou pro nic za nic, každej si platí svoji cestu. Totiž, co by na to ostatní řekli, kdybych dělal výjimky? Ale jestli nemáš peníze, nevadí! Vůbec nevadí! Do Konohy se sice nechystáme, ale kdybys mi na oplátku nechal tohohle fešáka, klidně bych tam s tebou někoho poslal. To je férová nabídka, ne? Ve vesnici si už něco najdeš, lepší než tahle divočina..."
Kandachi ještě pořádně nedomluvil, když Deidara zalovil v kapse a hodil před něj kožený váček s Kakuzovým dárkem na rozloučenou. Ozvalo se cinkání mincí. Deidara zvedl unavené oči a začal se plazit kolem něho. „Nech si všechno."
V první chvíli Kandachi nevěděl, jak reagovat. V jedné ruce pevně svíral koňskou uzdu, druhou se zaskočeně natáhl pro váček ve sněhu. „Počkej, počkej, to je..."
Kolem postával hlouček mužů, co před chvílí obdivovali Kandachiho jezdecké schopnosti. Jeden z nich byl vysloužilý shinobi s krátkými vlasy, po stranách prokvetlými šedí. Teď se připletl blíž a koukal na mince, které vypadly Kandachimu na dlaň. Byla to roztodivná směska - velké i malé, potištěné nebo s dírou uprostřed, vroubkované a hladké, dokonce jedna velká, čtvercového tvaru.
„To je Měsíčňácký paise, stříbro," vysvětlil shinobi a polapil několik menších, zlatých. „Tohle by mohli být seny z Čajové. Tyhle stříbné jsou z Oblačné, to vím jistě, a tohle je Konožský deseti yen. Pěkná sbírka."
„A dohromady? Kolik to může být?" zeptal se Kandachi a prohlížel si ty s dírami uprostřed.
„Dvěstě, třista yenů... možná víc."
Oba muži se ohlédli na Deidaru, který se pokoušel vylézt do sedla. Bílý kůň se ani nehnul a oddaně tu bezcílnou snahu trpěl.
„Ještě jsem to neodkýval!" zavolal na něj Kandachi.
Deidara se po něm příkře ohlédl. Z jeho opuchlých očí vyzařovala zatvrzelost. Bělouš byl jeho jediným a nejdůležitejším majetkem. On mohl chodit, Deidarovi zbývalo pouze plazení. On byl krásný, vycvičený a elegantní, Deidara byl netrpělivý invalida. Mezi oběma nemohlo vzniknout silnější pouto - dohromady tvořili jednoho úspěšného ninju. A přestože se nacházel v táboře plném poloprofesionálních zabijáků, které ještě před pár dny mohl řadit mezi své nepřátele, nebál se kvůli tomu riskovat.
„Tohle je můj kůň!"

Cesta z tábora se zdála být jako sen. Najednou se prostě ocitl přivázaný k sedlu, ani nevěděl jak. Lidé, které cestou míjel, k němu překvapeně zvedali oči a otáčeli se. U posledního vozu seděl Gatsu a hrál mahjong s Tasurawou Raitasu. Když si Deidary všiml, prstem vyznačil čáru na dlani druhé ruky. „Pamatuj si to, idiote!"
Tasurawa Reikatsu mu nevěnoval pozornost.
Potom se Deidara objevil na nějaké ztichlé, Konožské ulici. Jak se tam dostal, neměl ponětí.

„Deidaro? Deidaro!?"
Pomalu otevřel oči. Pořád seděl na bílém koni, který se jen tak zastavil uprostřed cesty a nehybně očekával rozkazy jezdce. Jenomže Deidarovi nezbývala ani síla ke zvednutí hlavy. Zrak mu tedy padl na cestu v úrovni koňského krku, na dva páry slaměných sandálů. Chvíli mu trvalo, než se přinutil jít výš. „Princ Genji..."
Princ Genji, jenž se záhadně podobal Sasorimu, si upravil bambusový klobouk. Na ramenou mu ležela tyč s vědry, ve kterých nesl mouku. Byl oblečený do prostých venkovských šatů. „Musíš slézt ze svého koně, Deidaro," řekl princ Genji.
„Proč... proč vypadáš jako prodavač?" nechápal Deidara.
„Sleduje mě Tasurawa Reikatsu, jedině takto se mohu skrýt," vysvětlil princ Genji a znova si upravil náklad. „Unikl jsi mu, zatímco hrál mahjong. Měsíční samuraj hledá mě a muže, který jede na bílém koni. Dokud na něm sedíš, jsi ve velkém nebezpečí. Tasurawa chce bílého koně pro sebe."
„Tohle je můj kůň," opakoval Deidara strojově.
„Nechceš koupit trochu mouky?" zeptal se princ Genji.
„Nemám peníze..." odpověděl Deidara. Zrovna se mu povedlo nahmatat přezku u popruhů a snažil se ji rozepnout.
Když se mu to povedlo, princ Genji už byl pryč. Dopadl na zem, která se pod jeho vahou rozletěla na jednotlivé kamínky jako hromada štěrku a pohřbila ho. Propadl se do všepohlcující temnoty a ačkoliv měl hrozný strach, nezbyla mu síla křičet. Cosi jej popadlo za ramena a hodilo do intimně osvětlené místnosti. Jen co se trochu rozkoukal, poznal v ní čajovnu, kde Tasurawa Reikatsu bojoval s démony. Jenomže teď tu seděla jen řada démonických žen a poulily na něj oči bez víček.
Jako předposlední z nich byla Konan. Znechuceně se od něj odvrátila; ruce, ukryté do dlouhých rukávů, založené v klíně: „Říkala jsem, že se o tebe nikdo nepostará!"
Ucítil nepříjemné lechtání a zjistil, že se kolem něj obtáčí dva malí draci, jeden zelený a druhý tyrkysový, a snaží se rozvázat jeho bandáře. Chtějí se dostat do dlaní, napadla jej panická myšlenka. „Dlaně ne!!" vykřikl a přitiskl je co nejvíc k tělu.
Tyrkysový drak uskočil a zamával ve vzduchu předními paznehty: „Dobře, dobře, tak dlaně ne!"
Démonické ženské se začaly jedna po druhé zvedat a blížit se k němu. Pevně zavřel oči, na malý okamžik uvěřil, že Bůh existuje a vyslal k němu svou tichou žádost o záchranu.
„Klid mladej, vždyť ještě neumíráš," promluvila démoní žena křaplavým hlasem. Skláněla se přímo nad jeho hlavou, takže měl skvělý výhled na její hrůzné rysy.
Znamená to, že na živého nemohou démoni zaútočit? Na sucho pokl: „Démoní ženo... Tasurawa Raikatsu... prohrál?"
Vrásčitá tvář se rozlobeně zavlnila. Zdálo se, jakoby se mezi ní a Deidarou objevila zčeřená vodní hladina. „Komu tady říkáš démoní ženo!?"
„Koharu..." ozval se hlas tyrkysového draka, ale ten už nebyl nikde vidět.
Vlastně už nebylo nic vidět. Neviditelná síla odtáhla Deidaru pryč z místnosti, až se ocitl v naprosté tmě, kde jej zanechala svému osudu. Chvíli nehnutě ležel. Když se nic nedělo, zavřel oči a usnul.

Kandachiho karavana se cestou zastavila v jedné malé osadě, kde její vůdce utratil část Deidarových peněz za zásoby. O dva dny později někdo v noci napadl jejich tábor, zabil dva shinobi a zmizel. S ním i ten malý, kožený váček.
Kakuzu si dobře pamatoval každou milovanou minci...