Boj proti Osudu 40

„Dáte si ještě jeden?“
Zvedla hlavu a s kývnutím polkla poslední zbytky ramenu.
„Děkuji,“ odvětila s úsměvem a rukávem si otřela ústa. Po chvíli už před ní stála nová miska plná kouřící polévky.
S chutí si ji přisunula a pustila se do jídla.
„Kdypak se to narodí?“ zeptal se se zájmem stařík stojící za pultem.
Hinata si pousmála. Byla už na tuto otázku zvyklá.
„Ještě tak tři, čtyři týdny.“ Zněla odpověď. „Popravdě ale už teď nemůžu nedočkavostí spát.“
Prodavač pokýval hlavou. „Tomu rozumím. Když byla těhotná moje žena, taky jsme si tím prošli, a můžete mi věřit, jakmile se to vyklube na svět, pochopíte, že je to to nejlepší, co vás mohlo potkat.“
Modrovláska se zasnila. „Doufám, že to s námi bude stejné.“
„Budu vám držet palce. A nezapomeňte – dveře našeho bistra jsou každému vždy otevřené.“ Mrkl na ni přátelsky. Koutky úst se jí nepatrně zvedly.
„Děkuji.“ Vzala do ruky hůlky a chystala se nabrat první sousto, když v tom jí celým tělem projela ostrá bolest a její rty se zkřivily do nepřirozeného šklebu.
Zalapala po dechu.
Bezmyšlenkovitě upustila misku, která s rachotem dopadla na stůl, kde se stále kymácela a hrozila převrhnutím. Ona jí ale nevěnovala pozornost. Místo toho si instinktivně oběma rukama objala břicho, odkud se všechna bolest šířila. Hlasy lidí, kteří se k ní okamžitě sběhli, vnímala pouze jako vzdálené ozvěny. Znenadání ucítila, jak ji čísi silné paže zvedají do náručí a vzápětí se ocitla v pohodlném křesle v zadní části bistra. Zkroutila se, jak jí projela další vlna bolesti. Hlavou jí pulzovala jen jedna jediná myšlenka.
Ať se mu nic nestane. Ať se mu proboha nic nestane.„Slečno, nebojte, zavolali jsme mediky, měli by dorazit co nevidět.“ Ozvalo se zprava od ní. Neměla ale sílu pořádně vnímat mužova slova, natož aby se na něho otočila, nebo nějak zareagovala.

Pomalu začínala procitat. Ležela na posteli a klidně dýchala. Se zavřenýma očima si užívala čerstvého vzduchu, který k ní odkudsi vanul. Poslouchala cvrlikání ptáčků a šustění trávy, které k ní vánek nesl. Zavrtěla se, aby mu lépe nastavila tvář – a hned, jak to udělala, pocítila další nesnesitelnou dávku paralyzující bolesti, která v ní probudila doteď spánkem zahalené vzpomínky. Šokovaně otevřela oči, když si uvědomila, co se stalo. Její ruce samy od sebe sklouzly k břichu. Bylo ploché, stejně jako před pár měsíci.
Moje dítě! Moje dítě je na světě!
Srdce jí zalila horká vlna štěstí.
Chci ho vidět!
Probleskla jí hlavou jediná myšlenka. A tak zatla svaly, aby se vyhoupla do sedu. Jakmile to ale udělala, řezavá bolest ji ihned přitiskla zpět na lůžko. Obličej se jí stáhl do pokřivené grimasy. Hlubokými nádechy a výdechy ale bolest brzy odbourala a mohla si tedy – sice jen vleže, ale aspoň to – prohlédnout celou místnost.
Její oči nedočkavě bloudily po bílé zdi a přes vysoký strop. Na pravé stěně spatřily pootevřené okno, od něhož přicházel onen chladivý proud vzduchu. Nalevo byly jen pevně zabouchnuté dveře. A to bylo, kromě úzké postele, na níž ležela a malého nočního stolku po její pravici, všechno, co se v místnosti nacházelo. Nevisel tu žádný obraz, který by rozzářil strnulé odtažité stěny. Nekvetla tu žádná rostlina, která by uvolňovala chladnou nemocniční atmosféru. Nestála tu žádná malá postýlka, ke které se tolik upínala. A nebylo tu ani žádné miminko, její miminko, které tolik toužila spatřit. Chvilková radost byla nelítostně zadupána a nahrazena strachem, který nad jejím rychle bušícím srdcem brzy převzal nadvládu.
Kde je? Ptala se tiše sama sebe, umírající touhou po odpovědi. Kde je moje děťátko? Proč není tady? Proč tu není se mnou? Opět přejela očima po místnosti, marně hledajíc alespoň náznak něčí přítomnosti.
Je v pořádku? Neodbytná otázka jí vrtala v hlavě. Co když se mu něco stalo? Začala prudce dýchat. Zpěv ptáků nahradilo dunění v jejích uších. Musím ho vidět! Musím uvidět, hned teď! Přemáhala pulzující bolest a snažila se vyhoupnout se do sedu. Bezvýsledně. Opět spadla na lůžko jako pytel brambor a obličej se jí zkřivil dalším návalem bolesti. Ztuhla v jediné křečovité poloze a zkroutila se do klubíčka. Po pár minutách ale ten nepříjemný pocit ustoupil a ona se mohla zase konečně v rámci možností svobodně hýbat. S velkým přemáháním nervových receptorů v jejím břiše se opět převalila na záda a úlevně si oddechla. Kdepak, tudy cesta nevede. Sama vstát nedokáže. Rozhodla se tedy spoléhat na svůj hlas a na to, že někdo z personálu bude poblíž.
„Háló?“ zavolala roztřeseně s hlavou nasměrovanou ke dveřím. Nic. Místnost se po doznění jejího hlasu opět naplnila tíživým tichem. Opatrně se zavrtěla a bolestivě se vyškrábala do polosedu, používajíc zeď za jejím lůžkem jako improvizované opěradlo. Teď už měla přinejmenším alespoň lepší výhled.
„Je tu někdo?“ zkusila to znovu, pohled zabodnutý do bílého vchodu. Vtom kdosi zvenku zmáčknul kliku, dveře se na škvírku pootevřely a dovnitř nahlédla mladá plavovlasá sestřička. Když si všimla, že už je Hinata vzhůru, vešla dovnitř a přistoupila k ní.
„Už jste se probudila.“ Konstatovala. „Jak se cítíte?“ zeptala se, zatímco modrovlásce urovnávala peřinu. „Nechcete zvednout postel do sedu?“ Navrhla, jakmile zaregistrovala ženinu křečovitou polohu a nečekajíc na odpověď začala horní polovinu těžké kovové konstrukce postele i s matrací zvedat tak, aby Hinatě vytvořila o něco pohodlnější opěradlo. Hinata jí za to byla vděčná.
„A nemáte hlad?“ Vychrlila na ni nakonec. Nečekajíc na reakci si sama odpověděla. „Víte co, něco vám donesu. Potřebujete teď hodně energie.“ Mrkla na ni, přívětivě se na ni usmála a chystala se opět zmizet za pootevřenými dveřmi.
„Počkejte!“ Zastavila ji Hinata. Sestra se na ni otočila.
„Mám vám přinést ještě něco?“ nabídla. Hinata ale zakroutila hlavou.
„Kde je moje miminko? Co je s ním? Proč není tady? Stalo se mu něco?“ Hlas se jí nervózně třásl a u poslední slabiky dokonce vylétl o oktávu výš. Plavovlásčin výraz ztuhl. Sklonila hlavu. Hinatino srdce se zděšeně dralo ven z hrudi. Po chvilce se sestřička otočila a opět zamířila ke dveřím. S rukou na klice se ale na chvíli zastavila a po chvíli ticha zašeptala.
„Počkejte, zavolám vám doktora. On vám to vysvětlí líp, než já.“ A dveře se za ní s tichým zaklapnutím zavřely.
Hinata celá zkoprněla. Co to mělo být? Ptala se v duchu sama sebe. Proč mi to nemohla říct? Proč mi to musí říct doktor?
Hlavou jí prolétla další roztřesená myšlenka. Hrůza, kterou v ní vzbudila, jako by se jí zabodla do srdce v podobě ledového rampouchu a dočista zmrazila její krev.
Znamenalo to snad, že se něco nepovedlo? Zalapala po dechu. Co když to děťátko…? Ale jak si měla vysvětlit to, že tu její miminko není s ní? Jak měla zdůvodnit, že ho nedrží v náručí, a nehladí ho po jeho buclatých tvářičkách? Jak si měla vysvětlit odměřenou reakci sestřičky? Nevěděla, jak dlouho ji ty představy tvořené strachem a nevědomostí mučily. Jejich tok přerušilo až opětovné bouchnutí dveří. Aby viděla muže v bílém plášti, který vešel dovnitř, musela si nejdřív otřít oči od dotěrných slaných kapek, které její vidění rozostřovaly. Mezitím doktor přišel až k jejímu lůžku.
„Dobrý den,“ pozdravil ji hlubokým uklidňujícím hlasem. „Vy jste Hinata Hyuuga?“ zeptal se. Modrovláska jen kývla. Její srdce tepalo jako splašené. Teď se dozví pravdu.
„Já jsem doktor Tetsuya.“ Napřáhl k ní ruku. S kývnutím ji přijala.
„Těší mě.“ Špitla.
„I mě.“ Odpověděl krátce a udělal si pohodlí na kraji její postele. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Modrovlásce se v krku usadil knedlík. Chtěla to vůbec vědět? Ještě před chvílí o tom nepochybovala, teď ji ale naplnily pochybnosti. Nechtěla slyšet žádné špatné zprávy. Chtěla, aby jí řekl, že je její děťátko úplně v pořádku. Aby ji uklidnil se slovy, že vše proběhlo, jak mělo. Ale věděla, že se to nestane. Viděla tu malou vrásku mezi mužovým obočím. Viděla ty zatnuté pěsti v jeho klíně. Všímala si, jak strnule seděl. Byla Hyuuga. Na tohle byla expertka. Bylo jí jasné, že tenhle muž dnes žádným poslem dobrých zpráv a nadcházející rodinné idylky nebude.
„Co se stalo?“ zašeptala. Překvapilo ji, jak chladně najednou její hlas zněl, když tušila, jakou dostane odpověď. Doktor k ní překvapeně zvedl pohled. Pravděpodobně nečekal, že zahájí konverzaci. Když si ale všiml jejího výrazu, ve kterém se zračilo bolestné pochopení, nezbývalo mu, než na ni vyklopit pravdu. Jemně ji chytil za ruku, aby jí dodal podporu.
„Víte,“ začal. Jeho rty se pevně semknuly, jak hledal nejvhodnější slova. Když se chystal opět promluvit, musel je z nervozity znovu navlhčit. Stiskl její dlaň. „Váš syn…“ opět se odmlčel, aby své myšlenky správně formuloval. Po chvíli k mladé ženě vzhlédl. Vráska na jeho čele se ještě více prohloubila. „…Došlo u něj k mutaci jistého genu.“
___

Seděla na chodbě na nemocničním vozíčku a zabalená do deky ztuhle sledovala scénu před sebou.
Jak se na něj těšila! Na své děťátko. Představovala si tu chvíli, kdy ho bude poprvé držet v rukou. Jak ho pohladí po krátkých vláscích a políbí na růžové čelíčko. Jak si ho pak sobě láskyplně přivine. Jak mu bude šeptat, jak ho moc miluje. Jaké je to její sluníčko.
Jak ráda si také představovala Nejiho výraz, když toho malého poprvé spatří! Často se při té představě potutelně usmívala. V její mysli bratr nikdy neodolal baculaté tvářičce svého dítěte, zamiloval si ho, a nakonec všichni tři skončili v jednom jediném objetí jak velká šťastná rodina.
Teď se ale její představy rozletěly jako hejno vran. Pohled na dění za sklem pro ni byl k nesnesení. Bezmocně sledovala skupinku vysílených ninjů, postavených do rohů narychlo nakresleného obrazce. Na kapky potu, stékající z jejich čel. Na chakru, kterou neúnavně vysílali po hranách znaku do středu.
Ale zdaleka nejvíc ji do srdce bodal pohled na střed onoho obrazce, kam veškerá chakra směřovala. Nemohla snést pohled na malinkého chlapečka, na dítě, které sama přivedla na svět, jak tam ležel, a jediné, co drželo v běhu jeho malé srdíčko a udržovalo jeho mělký dech, byla rychle proudící modrá energie. Chtěla tam jít a pomoct jim, ale bylo jí řečeno, že je to moc riskantní.
„Musíte odpočívat!“ plísnili ni všichni a zaháněli ji zpět do postele jako malé dítě. Hlupáci. Jak měla podle nich zatraceně odpočívat? Jak měla zavřít oči a usnout? Jak by si podle nich mohla oddechnout, když by ji celou dobu tížila myšlenka, že je její dítě v ohrožení života?
Jak se mohla nechat připravit o chvíle se svým miminkem, byť byli oddělení tlustou neprostupnou skleněnou bariérou?
Ano, nemohla sice nic dělat, ale mohla tu aspoň být. Mohla tady sedět a užírat se tím pohledem. Mohla si tu vyčítat svoji bezmocnost. Mohla stále dokola myslet na svoji naivitu.
A také si mohla stále dokola opakovat diagnózu, díky níž se život jejího dítěte ocitl na vlásku.

„Mutace genu?“ zašeptala vyděšeně a vpila se doktorovi do očí. „Jakého genu?“
„Chlapec po vás zdědil…“ muž opět chvíli hledal správná slova „špatnou alelu jednoho z asi padesáti genů v heterologní části gonozomu X.“ Hinata zamrkala.
„To znamená?“
„Je to alela, která podmiňuje hemofilii.“ Hinatin pohled se po této větě ani trochu nenaplnil poznáním. Přes její obličej pouze přeběhlo zděšení z neznáma.
„Co je to hemofilie?“ zeptala se přiškrceným hlasem. I když neměla ani tušení, co toto slovo znamená, tušila, že jedná-li se o „mutaci genu“, nebude to nic milého.
„Hemofilie je…“ Doktor se opět zamyslel, „je to gonozomálně recesivní onemocnění, což…“ Hinata ho přerušila.
„Mohl byste to prosím vzít bez těch alel, gonozomů a podobných věcí? Takhle vůbec nemám tušení, o čem mluvíte.“ Doktor se rozpačitě zasmál.
„Omlouvám se. Tohle mi říká každý. Pokusím se to zjednodušit, i když nevím, jak se mi to povede.“ Vrhl na ženu omluvný pohled. „Tak tedy, hemofilie je… jinými slovy by se tomu dalo říkat chorobná krvácivost.“ Hinata ztuhla. „A to v praxi znamená, že…“ zamyslel se, „Když se říznete, tak bez pomoci doktorů se vám rána nezacelí a vy vykrvácíte. Vás syn navíc trpí její těžkou for…“
„Je v pořádku?“ vyhrkla Hinata zděšeně a přerušila tak doktorův zaujatý monolog. „Můžu ho vidět?“ Chrlila dál životně důležité otázky. Doktor znovu sklopil pohled. Odpovědím se vyhnul pokračováním ve vysvětlování.
„Aby se člověku s hemofilií zacelila rána, musí mu být podány léky na srážení krve. Jenže takové léky, které máme, se rozhodně nehodí pro novorozence…“ Hinatě se zadrhl dech v plicích.
„Co je mu?!“ zatřásl se jí hlas.
„Váš syn je momentálně na sále. Medikové chakrou ucpávají jeho rány. Poslali jsme do Oblačné poštovního holuba s žádostí o ten prášek, odpověď ale dorazí nejdřív dnes večer. Do té doby bude váš syn stále…“
Pokoj naplnilo ticho. Hinata měla pocit, že tlukot jejího srdce se mezi bílými zdmi rozléhá jako gong. Tváře jí zase začaly máčet neodbytné slzy. Neměla teď ale ani pomyšlení na to, že by s nimi bojovala. Její děťátko je v ohrožení života. A ona si tu klidně spala! Klidně tu oddechovala a odpočívala, když měla být u něho! Nikdy si nepřestane vyčítat, jestli…
„Můžu ho vidět?“ zašeptala nakonec do tiché místnosti. Muž v bílém jen bezhlesně kývnul.

Z jejích myšlenek ji ale najednou vyrušily čísi rychlé kroky. Někdo šel po schodišti. Nevěnovala tomu pozornost. Za ty hodiny, které tu v myšlenkách proseděla, klapání něčích bot po všudypřítomné dlaždičkové podlaze uslyšela už několikrát. Tentokrát to ale bylo jiné. Kroky, které slyšela, jí byly jakýmsi podivným způsobem povědomé, a když po chvíli nalevo od ní utichly, raději přece jen zvedla hlavu a na nově příchozího upřela oči.
Ztuhla. Byl to on! Neji, on za ní přišel! Strnule se zvedla, ignorujíc nepřecházející bolest. Rozběhl se k ní a vzápětí už jeho tričko máčely její slzy.
„Hinato…“ šeptal jí do zplihlých vlasů. Ucítila v nich několik chladivých kapiček „Hinato.“
Pevně se ho chytila jako topící se člověk záchranného kruhu. Její ramena se otřásala neodbytnými vzlyky. Sevřel ji ještě pevněji. Jeho objetí jí dodávalo ztracenou sílu. Ale věděla, že za ni bude muset zaplatit vysokou daň.
„Hinato…“oslovil ji tichým hlasem, plným starosti. Věděla, co přijde, věděla, na co se jí chystá zeptat, ale ani za nic to nechtěla slyšet. Chtěla si zacpat uši jako malé dítě, ale bylo už pozdě.
„Kde je?“ Ne! Ne teď, prosím…
„On…“ zašeptala plačtivě. Přes slzy nemohla mluvit. Zavrtala se do jeho teplé náruče. Teď chtěla jen jediné - ztratit se v ní. Ztratit se a sobecky utéct od vší té nesnesitelné bolesti, která jí rvala srdce vejpůl. Ale dvě silné ruce, tlačící ji ke svému majiteli, jí to nedovolovaly. I přesto za ně byla nesmírně ráda