Zločin

Itachi je člověk jako každý z nás.
Proč při pohledu naň schladí mě mráz?
Vypadá jako ostatní, jen možná trošku zadumán.
Důvod chladné vlídnosti zůstane pro mě uschován.
-
Mám se ho proto bát, či se k němu klidně znát,
mám cit na jevo dát, či se jako zbabělec vzdát.
Zemřít v hlubokém zapomění nebo raději pozbýt touhy po vědění?
Nechat mokvat poranění nebo očistit jeho jméno od vězení?
-
Prý spáchal zločin nelidských rozměrů,
ale prý konal dle jiných osob záměrů.
Ale dá se tím tento čin omluvit,
může taková výmluva někomu ulevit?
-
Zločinů jest mnoho druhů jako barev pastelek,
připomínající z pruhů duhy malý padělek.
Ale jsou jenom tři barvy základní,
stejně jako tři důvody k vraždění.
-
Příkazem tento čin můžeš dostat,
Sám z nenávisti soka k šípku poslat,
či v obraně se sebe či jinné osoby zastat.
Ale kdy by se měl čin odsouzení hoden uznat?
-
Snad zločin z vášně vypadá tak krásně,
Smíme snad vážně, odsoudit tak jasně?
Umíme snad my druhým život dáti,
či omyl hrůzný po vykonání zvrátit?
-
Ne! Nemáme v sobě tento boha dar,
nemůžeme tudíš svévolně činit zmar.
Zmar lidských životů a činit rozsudky,
jednoho zabít druhému prodat odpustky.
-
Chladný Itachi zemřel již před lety.
Jestli očistí jeho jméno tyto věty?
Nevím, nemám zdání ani maličko,
zbylo po něm jen jedno zraněné srdíčko.
-
Ale zranil ho opravdu jeho kon?
Nebo jeho k brutalitě sklon?
Nebo to byla opět vůle většiny,
co válkou se nazývá, co může za činy.
-
Za činy hrůzné, ale i za vědecký rozvoj,
dějiny jsou různé, ale válka je jen závoj.
Pokrok vědy i techniky, mysli i myšlenky,
nikdy neskončí bitky či běsnění a zmatky.