A padaly lístky máků

Ticho a jenom ticho…. Kéž by. Ne slyším smích a hluk. Tak hlasitě. Nechápu to. Jak se všichni můžou tak smát? Copak nejsou smutní? Copak netruchlí jako já? Copak je jim to naprosto jedno? To je vůbec nezajímá, že je mrtvá? Jen já pro ni pláču. Jen já jsem jí zůstala. Ale proč já? Proč jsem to vždycky já komu někdo umírá? Proč?! Nechápu to. Co jsem komu udělala, že musí být ublíženo vždycky jen mně? Vždyť jsem nikdy neudělala žádnou velkou chybu, kvůli které by měli ostatní umírat. A přesto…
Sakra proč?! Odpověz mi, Bože! Pokud vůbec existuješ. Protože jestli ne, tak kdo mi to všechno udělal? Přesto vím, že ty tam někde budeš a s tebou tam budou všichni ti, které jsi mi vzal. Jenom mě si tu nechal. Nechal jsi mě stát v tomhle okně a dívat se, jak opadávají lístky květů vlčích máků. Jsou rudé jako krev, kterou jsi prolil. Jak tekla a tekla po prašných cestičkách pryč z labyrintů, jež ji poutala. Pryč z žil. Pryč z tepen. Pryž od srdce, které nemělo co pít. Chápu, že smrt musí být. Ale řekni mi… Proč všichni, kteří zemřou, musí být pro mé srdce drahé?
Všechno na tomhle světě. Vše co se možná usmívá… Nedívejte se na mě, protože zemřete. Jsem si tím jistá. Všechno co, co jsem kdy milovala, zemřelo. Můj milovaný muž, má milovaná nenarozená dcera… Jen mě všichni umírají. Ostatní neznají bolest ze smrti. Jen já jsem ta, které je soustavně ubližováno. Ale proč? Odpověz mi, Bože.
Už není nic co by mi na tom světě za to stálo. Stojím a hledím na svět, který není můj. Můj svět dávno zemřel, ale beze mě. Proč? Proč jsem jen nezemřela s nimi. Nemusela bych tu teď stát a litovat všeho. A hlavně… Nemusela bych litovat sama sebe.