Sourozenci 06

Sourozenci 06

„Sasuke, tohle je Naruto,“ řekl Itachi svému mladšímu bratrovi, který se ustrašeně schovával za jeho nohy. Přímo před nimi stáli dva blonďatí kluci, i když stáli, taky není to správné slovo. Mladší z nich zaujímal stejnou pozici, jako Sasuke. Tedy bezpečně schovaný za svým starším bratrem.
„Sasuke,“ povzdychl si Itachi, když se schoval ještě víc. Podíval se po Ibikim a vydechl: „Toliko k přátelství.“
„Neboj, to půjde,“ uklidňoval ho blonďák a sáhl za svoje záda. Vytáhl od tam Naruto, klekl si k němu, takže měli oči ve stejné výšce a řekl: „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o mém kamarádovi?“
Naruto jemně přikývl, ale nespouštěl oči ze Sasukeho.
„Tak tohle je Itachi,“ mávl Ibiki rukou směrem k černovlasému staršímu chlapci. „A ten schovaný za ním je Sasuke, jeho mladší bratr. Je stejně starý jako ty. Možná by z něho byl dobrý kamarád.“
Mladší chlapec chvíli jenom tak zíral na Sasukeho, pak stočil svoje modré kukadla na bratra a usmál se. Ibiki mu úsměv opětoval. Věděl, že teď už nemusí mít obavy, že by se Narutovi nedostávalo kamarádů. Nedával to najevo, ale vadilo mu, jak se na jeho mladšího bratříčka všichni dívají, jako by byl on démon. A ne že ho měl v sobě jenom zapečetěného.
Postavil se a usmál se na Itachiho.
Než z nich dvou stačil něco udělat, Naruto přistoupil k Sasukemu, natáhl ruku a zeptal se: „Nechceš si hrát?“
Mladý Uchiha na něho chvíli němně koukal, nakonec zdvihl oči k bratrovi, a když ten kývl, kývl taky. Naruto na nic jiného nečekal, popadl ho za ruku a táhl ho k pískovišti.
„Už jsem se bál,“ oddechl si Itachi.
„Je jim to souzeno,“ přistoupil k němu Ibiki a společně se dívali, jak si hrají. První mosty byly postaveny.

Sasuke se prudce posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Byl u sebe v pokoji. V bytě, který sdílel s Narutem a Sakurou. Každý měl svůj pokoj, ale vše ostatní bylo společné. Což obzvlášť ráno, činilo menší problémy, ale zvykli si. Navíc byli pro sebe navzájem rodinou.
Černovlasý chlapec seděl v posteli a upřeně se díval před sebe. Zrovna se mu zdálo, jak se poprvé setkal s Narutem. Bylo to úplně jinačí, než jak si to pamatoval. Se zasténáním se chytl za hlavu, bolela ho, vedlejší účinek použitého jutsu.
Bolest nakonec pominula a on se opřel o polštáře. Zadíval se oknem na hvězdami poseté nebe a znovu si povzdychl. Tolik toho bylo zastřeno tajemstvím. Chtěl vědět, proč ho jeho vlastní bratr opustil. Proč všechny zabil? Proč to všechno? Proč?
S těmito otázkami v mysli, usnul neklidným spánkem.

„Naruto,“ vykřikl nadšeně Sasuke, když uviděl svého kamaráda, jak sedí v pískovišti. Doběhl k němu a klekl si k němu. Ale blonďatý klučina si ho vůbec nevšímal. Vytřeštěnýma očima hleděl přímo před sebe a nejevil jediný zájem o okolí. To Sasukeho zarazilo. Znal Naruta, jako hyperaktivního kluka, který se pořád směje, ale tohle nebyl Naruto.
„Naruto, co se stalo,“ zeptal se ho a s obavami v očích se na něho díval. Nevěděl, co má dělat. Oči se mu rozšířily, když uviděl, jak se mu z očí svezly slzy. Nenapadlo ho nic jiného, než popadnout ztuhlého chlapce a přitáhnout si ho do náruče, jak to dělal jeho starší bratr jemu, když byl smutný. Cítil, jak Naruto zprvu ztuhl, ale postupně se v jeho náruči uvolňoval.
„Už bude dobře,“ uklidňoval ho, jak nejlépe uměl.
„Oni…říkají…že jsem démon,“ vzlykal Naruto v Sasukeho náruči. Ten na chvíli ztuhl, nemohl pochopit, proč to někdo řekl Narutovi. Narutovi, který má pro všechny vždy úsměv na tváři.
„Až ti to někdo příště řekne, přijď za mnou a já mu řeknu, co si o něm myslí,“ řekl Sasuke pevným hlasem.
Naruto se od něho odtáhl, chvíli zkoumal jeho tvář svýma modrýma očima, a pak se k němu znovu přitulil. Sasuke se usmál a přitáhl si ho ještě blíž. Chtěl být Narutovi oporou a tak si slíbil, že každý, kdo nějak ublíží jeho kamarádovi, bude mít co dočinění s ním.
Ani jeden z nich si nevšiml dvou postav u keřů, které je pečlivě sledovaly.
„Konečně získal kamaráda,“ pronesla jedna z nich.
„I Sasuke,“ uznala druhá.

Mladý Uzumaki stál u okna ve svém pokoji a díval se, se smutkem v očích na nebe. Ani hvězdy na něho neměly uklidňující vliv, jako vždy. Zdály se mu sny o jeho bratrovi, ale i o sourozencích Sasukeho a Sakury.
Objal si hruď rukama a z oka se mu svezla jediná slza. Poslední sen mu vrátil všechny vzpomínky na těžké dětství, kdy ho každý odstrkoval kvůli Kyuubimu. Sice byl syn Čtvrtého, ale to nikomu nezabránilo se k němu chovat jako k odpadu.
Dokonce i jeho vlastní bratr, který ho měl za úkol chránit, ho upustil. Tady se na chvíli zarazil a zamyslel se.
„Co když mě neopustil schválně,“ mumlal si pro sebe. „Navíc mi tady nechal Sasukeho a Sakuru. Co když to všichni tři udělali za nějakým účelem.“
Znovu se podíval na hvězdy, ale nenapadl ho jediný důvod, proč by tomu tak bylo. Otočil se k oknu zády a zalezl si znovu do postele. Naposledy se mu vybavil Ibiki, a pak už usnul hlubokým spánkem.

„Sakuro, vylez nebo uvidíš,“ čertila se Izayoi. Omluvně se podívala po Itachim a Ibikim, ale ti se jenom šklebili od ucha k uchu. I oni měli podobné problémy dostat sem Sasukeho a Naruta, kteří teď trucovitě stáli stranou.
„Je to holka,“ utrousil Naruto pobouřeně. Jako by to byl nějaký zločin.
„Naruto, chovej se slušně,“ okřikl ho Ibiki a nechápavě kroutil hlavou. Jeho mladší bratr se choval divně, když se jednalo o dívky v jeho věku. Izayoi bral, ale na ostatní dívky se díval svrchu.
„Tak a mám toho dost,“ přerušil jeho myšlenky naštvaný hlas. Podíval se na Izayoi a věděl, že je zle. Dívka chytla kliku dveří a prudce trhla. Dveře zasténaly a zůstaly viset na jednom pantu. Itachi s Ibikim pro jistotu rychle poodstoupili. Věděli, jaká je Izayoi, když se dostane do ráže. Jednou to poznali na vlastní kůži.
Dívka vešla do pokoje, až za ní zavlály její dlouhé růžové vlasy. Za chvíli se odtam ozvaly dva hlasy.
„Já tam nechci jít,“ pronesl jeden, podle dětskosti hlásku se dalo usuzovat, že patří Sakuře.
„Jsou to jenom dva kluci,“ uklidňovala ji Izayoi. „Navíc se tě bojí.“
„To není pravda,“ vykřikli Naruto a Sasuke naráz. Jejich bratři se jenom ušklíbli. Izayoi ví, jak na ně.
„Ne,“ vykoukala starší dívka ze dveří. „Tak proč nejdete dovnitř, jestli se nebojíte.“
Oba chlapci jako jeden muž vykročili a vstoupili do pokoje. A oběma zároveň spadla brada. Čekali dívčí pokojíček. Panenky, růžové tapety a tak podobně. Ale místo toho se jim naskytl pohled na plakáty z bojových filmů a sbírku kunaiu.
„Páni,“ vydechl Sasuke, když se vzpamatoval.
Izayoi se usmála a postrčila dopředu svoji sestru, aby se seznámila s chlapci: „Kluci, tohle je Sakura.“

Sakura seděla ve své posteli a v roztřesených rukou svírala sklenici vody, kterou si každou noc chystala na stolek k posteli, jelikož se často v noci budívala s pocitem žízně.
Teď se upírala, přímo hypnoticky, na vodu ve sklenici a přemýšlela, zda ty sny jsou nebo byly skutečné. Jestli jsou to opravdu vzpomínky nebo jestli je to jenom výplod její fantazie z touhy po rodině.
Vstala z postele, sklenici položila na stolek a vyšla z postele. Její kroky se ubíraly do obývacího pokoje, který byl společný pro všechny obyvatele tohoto bytu. Automaticky se podívala, zda některý z jejích spolubydlících je vzhůru, ale dveře do obou pokojů byly zavřeny a za nimi bylo hrobové ticho.
Povzdychla si a přešla do kuchyně, bylo zjevné, že ani jeden z kluků nemá stejné pocity jako ona. Vešla do kuchyně a namířila si to přímo k ledničce. Otevřela jí a vytáhla z ní svoji sklenici s čokoládou. Někdy jí v noci přepadla chuť na sladké, a jelikož ani Naruto ani Sasuke neměli rádi sladké, nemuseli mít obavy, že jí ji někdo sní. Vzala si ze zásuvky lžičku a sedla si ke stolu.
„Ty jsi vzhůru,“ uslyšela za sebou rozespalý hlas. Otočila se a uviděla stát ve dveřích Sasukeho.
„Nějak nemůžu spát,“ odvětila a pustila se zpátky do čokolády.
„Ani já ne,“ přisedl si mladík. „Mám divný sny.“
„Nejsi sám,“ přidal se do debaty třetí hlas.
„Nazdar Naruto,“ zahuhlala Sakura se lžičkou v puse.
„Sny nejsou samy o sobě tak zlý,“ ušklíbl se Naruto, když přešel ke skříňce a vytáhl z ní konvici na vodu. Napustil do ní vodu a postavil na vařič. Mezitím, co se voda vařila, nachystal si instantní ramen.
„Udělej mi taky,“ ozval se Sasuke rozespale. Hlavu měl opřenou o ruku, jejíž loket měl zapřený o stůl. „Potřebuju se nějak probrat.“
„Jak chceš,“ pokrčil Naruto rameny. Nestávalo se moc často, aby si Sasuke s ním dal ramen, ale nebylo to zase, co by neznal.
Voda v konvici došla varu a místností se ozval nepříjemný zvuk. Blonďatý mladík ji rychle sundal z vařiče a zalil vodou instant.
„Hmm,“ zamrčel Naruto, když byl ramen hotový ke konzumování. „To bodne.“
Sasuke to nijak nekomentoval a pomalu jedl ten svůj. Sice nemusel ramen tak často jak Naruto, ale i tak si ho občas dal.
„Sny a vzpomínky,“ pronesla Sakura do ticha.
„Jestli to jsou vzpomínky,“ odvětil Naruto.
„A co jiného by to bylo,“ zajímala se dívka.
„Já nevím,“ pokrčil mladík rameny. „Nesplnitelné tužby?“
„Jediné, co vím přesně,“ přidal se Sasuke. „Je to, že jsem pořádně zmatený. Mám vzpomínky na věci, které se nestaly nebo staly jinak.“
„Například,“ zeptal se Naruto.
Sasuke se na chvíli zamyslel, než řekl: „Například. Pamatuješ si, jak jsme se poznali?“
Mladík jenom přikývl. Sakura tiše sledovala jejich rozhovor a pravidelně zanořovala lžičku do čokolády.
„Jedna vzpomínka říká, že jsme se potkali na Akademii při první hodině,“ vysvětloval černovlásek. „Ale sny říkají něco jiného.“
„Říkají, že nás seznámili oni,“ dokončil Naruto.
„Oni,“ přidala se Sakura s úsměvem, když si vzpomněla na svůj sen.

„No vy vypadáte,“ neodpustil si připomínku Jiraiya, když je druhý den uviděl. Všichni tři měli kruhy pod očima a tvořili dojem, že celou noc nespali.
Naruto po něm hodil jeden ze svých ledových pohledů, které se naučil od Sasukeho, ale nedosahoval jeho kvalit.
„Celou noc jsme měli divné sny,“ vysvětlila Sakura, když si zakrývala dlaní ústa, jak mohutně zívala.
„Divné sny,“ zaujalo toto sdělení Orochimara.
„Než sny to spíše byly vzpomínky,“ vysvětloval Sasuke. „Rozdílné verze na události našich životů.“
„Například,“ tahal z něho moudra hadí sannin.
„Jste nějak zvědavý, sensei,“ ušklíbl se Uchiha, ale i tak mu odvyprávěl, jaké že to sny je tížily celou noc.
„Zajímavé,“ řekl Orochimaru zamyšleně. Všem kolem došlo, že sannin je ponořený v hlubokém zamyšlení a není ho radno rušit. Až bude čas, sám vyjeví své tajemství.
„Co budete dělat teď,“ zeptala se jich všech Tsunade a dívala se na ně pátravým pohledem. Měla je všechny moc ráda a nechtěla, aby trpěli za něčí chyby.
„Půjdeme je hledat,“ pronesl vážně Naruto. Přitom se zadíval z okna na pomník svého otce. „Musím zjistit, co mého bratra k tomuto vedlo. Proč utekl a vše opustil. A dokud to nezjistím, nebudu se moc podívat otci do očí.“
„Není jiná možnost,“ přidal se Sasuke. I on toužil znovu spatřit svého bratra. A hlavně zjistit, zda je možnost dozvědět se pravdu. I kdyby byla sebestrašlivější.
„Sakuro,“ otočila se Tsunade na svou žačku, která se k tomuto tématu ještě nevyjádřila. „Co ty chceš dělat?“
Dívka se na ní otočila a usmála: „Půjdu s nimi. Někdo je krotit musí.“ Na chvíli se odmlčela, a pak pokračovala: „Navíc ji chci poznat. Chci vědět, kým se stala. A proč se tím stala.“
„Myslím, že vám nikdo nebude stát v cestě,“ pronesl jim za zády něčí hlas.
Všichni se jako na povel otočili a uviděli ve dveřích stát samotného Hokageho. Třetí pomalinku vešel do místnosti a jemně se usmál na svoje žáky a jejich žáky. Viděl v nich velký potenciál. Ale i touhu po pravdě a v tom jim nemohl bránit.
„Jděte a hledejte to, po čem vaše srdce touží,“ nabádal mladé ninjy. „Ale až nebude vědět kam svoje kroky otočit, následujte svoje srdce. To vám vždy řekne, kam se vydat dál.“
„Děkujeme, Hokage-sama,“ uklonil se mu Naruto. A Sasuke se Sakurou se k němu přidali. Po té jako jeden muž opustili místnost.
„Sensei,“ zeptal se ho Jiraiya. „Proč mám takový pocit, že víte víc, než jste nám kdy řekl?“
Sarutobi se jenom usmál a řekl: „Osud je naší cestou.“
Všichni tři sannini si vyměnili překvapené pohledy a dívali se na záda odcházejícího muže. Ani jeden z nich nechápal, co tím chtěl říct.

TBC