Posmrtné soužití Sasukeho a Naruta

Když se to tak vezme, není těžké umřít, ale připustit si, že jsi mrtvý. Dokážou to jen ti, kteří nelitují svých činů, nechtějí napravovat dávné křivdy a nebojí se nechat své milované chvilku samotné. Nedokáže to skoro nikdo.
To proto je náš svět plný duchů a přízraků ze záhrobí. Jsou to mrtví, kteří si nepřipustí, že jsou mrtví. Ano, uvědomí si, že nežijí, ale dál nezajdou.
Pro opravdu mrtvé existuje nový, vlastní svět. Ale je pustý. A ten náš je přecpaný. Nebe, peklo… to všechno jsou jen krizové příbytky, které jsme si vymysleli, ne proto, aby si mohli říkat, že jejich známí a příbuzní mají po smrti kam jít, ale aby ONI měli kam jít. Lidi jsou prostě sobci…
Ale nějak se stalo, že se v tomhle světě, ocitly náhodou dvě postavy. Dva lidé, které už nic nedrželo ve světě, který jim už nepatřil a kteří to věděli. Teď se potkali, dlouze se na sebe podívali a pak zároveň vykřikli: „Tys mně fakt zabil!“
Blonďatý kluk začal hystericky máchat rukama a křičel: „Sasuke! Tys mě zabil, ty… Uchiho jeden!“
Sasuke na něm vrhl nakvašený pohled.
„No, zrovna ty si máš na co stěžovat. Možná sis nevšiml, ale já taky zrovna nejsem z nejživějších.“ Procedil mezi zuby.
„To je přece něco úplně jiného! Já chránil vesnici! Já tě nechtěl zabít, jenom zmrzačit! Ty ses tak blbě sehnul, že jsem tě trefil do hlavy místo do břicha!“ bránil se blonďák.
„Jo Tááák!“ protáhl Uchiha. „Pán nechtěl! Ona to byla vlastně nehoda, že?! Umřel bych tak i tak, ale takhle jsem tě aspoň vzal s sebou!“ ječel už Sasuke.
„Přesně! Tobě asi připadá normální rozřezat někoho na půlky, že? Nožičky zvlášť, ručičky zvlášť!“ řval do toho Naruto.
Sasuke opět vypěnil a probodl Naruta katanou. A ono… nic.
„Sasuke, ty hlupáku, my už mrtví jsme, nemůžeš mě zabít znovu!“ vysmál se mu blonďák.
„Že ne?! Chceš se vsadit?!“ řval Sasuke a mlátil přitom Naruta hlava nehlava.
„JO! CHCI!“ zakřičel Uzumaki na odpověď a bil se statečně dál.

A od těch dob lidé zůstávají jako duchové ne proto, že by chtěli, ale protože se bojí umřít… tak nějak ví, že tam zuří boj, ze kterého možná ani mrtví nevyváznou živí… nebo jak to říct…
Samozřejmě, přestávky na ramen a láhev dobrého saké si oba soupeři dávno vyhádali (asi v půlce druhé věčnosti) a tráví ji pravidelně spolu, kdy vzpomínají na staré, dobré časy…