Zradila...

ZRADILA…zradila ho! Toho chlapce, jehož jméno chtěla poslouchat do konce svého bídného života. Při jehož pohledu ji mrazilo, ale zároveň hřálo u srdce. A ona zklamala jeho důvěru. Podkopla mu nohy a zabránila tak v jeho snu: žít klidným a překrásným životem bez překážek a s láskou…

LÁSKA. Je to jen slovo nebo neobyčejná moc? Ten nejsilnější cit, vytvářející silné pouto mezi dvěma osobami, které si jsou tak blízké a zároveň tak vzdálené. Nemohou cítit své doteky a zároveň se mohou jemně líbat a objímat. Nikdo nevidí, co máme v srdcích, všichni jsou tak povrchní - až na Něj. Ale teď s ním už nemůže promluvit ani slovo.

LHALA. Lhala mu a teď za to ponese následky! Musí se ho vzdát. Nervózně si zastrčila pramínek jemných černých vlasů za ucho a pohlédla na měsíc. Byl úplněk. Náhle dlouze a hlasitě zavyla, aby přehlušila hlasy v její hlavě, jež se nesnesitelně dohadovaly.

PROČ? Proč mu lhala? Proč mu to neřekla? Proč mu neprozradila, že je…-vlkodlak? Byl to její přítel, to jediné, co ji drželo při životě. Ten, který ji dokázal rozesmát i v té nejhorší chvíli. Ale teď… je to pryč. Vše je ztraceno, on je ztracen. Seskočila na nižší skálu a pohlédla na vesnici. Písek vířil v temném světle měsíce a dívka se náhle rozplakala.
V uslzených očích spatřila stín nějaké osoby. Zamžourala do chabého světla a v tu chvíli ho poznala. Byl to on. Gaara. Oči se mu leskly. Zřejmě plakal. Sice se to zdálo nepravděpodobné, ale bylo to tak. Po jeho tváři se kutálela malá slzička. Stekla mu přes rty na bradu a poté hlučně dopadla na zem.
Slza zármutku a neštěstí.
Přistoupil k ní. Odvrátila tvář, ale chlapec jí ji jemně otočil k sobě. Oči jí planuly rudým ohněm. Zavrčela, ale chlapec se nebál. Očividně se ani nezlobil a chtěl se usmířit. Po tom, co zažila se v ní začínala vařit krev. Důstojně se postavila na nohy a zavyla. Její vlčí tesáky se setkaly s jeho krkem. Zabořila je do tepny a do očí jí stříkla krev.

CO TO UDĚLALA?! Zabila svou lásku. Mrtvý chlapec se pomalu skácel k zemi. Zakryla si oči a utíkala pryč. Do jeskyně. Usadila se do nejtemnějšího kouta a usnula.

Vysvitlo slunce a černovlasá dívka se v potrhaných šatech a s umazanou tváří potulovala vesnicí, když to zaslechla: “Slyšeli jste to? Kazekage-sama je mrtvý!”
Ozvaly se vyděšené výkřiky. Dívka už to nemohla vydržet a rozběhla se zpět k jeskyni. Pokusila se vše vytísnit z hlavy, ale nedařilo se jí to. Poté náhle omdlela a když se vzpamatovala, bylo deset hodin večer. Čas na malou procházku. Vyšplhala na svou oblíbenou horu a usadila se na její okraj. Na protějším kopci se něco objevilo. Nejdřív to vypadalo jen jako obyčejný cár mlhy, ale později se dala snadno rozeznat silueta chlapce.
GAARY.
Mezi horami byla temná propast. Pokynul jí, aby šla za ním. Nemohla to přeskočit.
‘Už vím, jak se k tobě dostanu, lásko.’ Řekla, vytáhla kunai a zabodla si ho do břicha. S výdechem padla na kolena a po chvíli na břicho. Kunai jí projel tělem a ozvalo se poslední vydechnutí.
Nemohla si probodnout srdce, už by ho nemilovala…