Tam, kde se loučí s legendami

Máme tady v Konoze takové místo…
Ještě než vám ho představím, chtěl bych vám vysvětlit pár věcí, abyste se dokázali vcítit do situace, ve které se teď ocitám…
Každé dítě v naší vesnici, ať už je synem shinobiho, nebo dcerou obyčejného prodavače, je naprosto jiné a přece sdílí jednu silnou a podstatnou věc, kterou je sen. Ať už jste silní, nebo slabí, vaším jediným dětským přáním je následovat stopy, které tu zanechali ti velcí muži, jejichž tváře na nás věčně hledí z monumentu všech hokage.
Mě se moje přání splnilo, ale teď, když už pomalu dospívám a stávám se silným mužem, zjišťuji, že ideální svět, o kterém tak bezmezně toužíme, existuje jen a jen v naších představách.
On totiž život bojovníka není plný zábavy a dobrodružství, jak se vám na první pohled může zdát.
Krev a slzy… Bolest a smutek… Zabít, nebo být zabit…
Ano, o tom je život ninji. Musíme být neustále ostražití a jakákoliv neopatrnost či chyba může vyvolat katastrofální následky, nebo v těch horších případech smrt. Je to jako noc, která nikdy nekončí, ale když se v tom naučíte chodit, najdete světlo i tam, kde zdánlivě není. Vždyť i když je noční obloha temná a ponurá, někde za ní se ukrývají hvězdy.
Já jsem se v tom naučil chodit a myslel jsem si, že když budu dostatečně silný, dokážu ochránit nejen sebe, ale i své přátele…
Nohy mě donášejí k tomu místu…
Už padlo mnoho shinobi a ať už byla jejich oběť velká nebo malá, můžete si být jistí, že zemřeli pro dobro někoho blízkého. Když někdo takový zemřel, zasloužil si, aby bylo jeho jméno navěky vyryto právě sem…
Pomník stojí na travnaté planině daleko od všeho dění a slunce se odráží na jeho hladkém povrchu. Těžko se popisuje pocit člověka, který poprvé přijde blíž, hlavně v případě, když přichází za někým…
Myšlenky mi v hlavě vířily jako listí ve větru a mě se s každým dalším krokem zmocňovala nejistota. Když jsem ten černý kámen poprvé uviděl, pocítil jsem hrůzu z toho nekonečného množství jmen a smutek při myšlence na bolest jejich nositelů, kterou museli projít. Zároveň jsem však choval ke každému hluboko vyrytému písmenu stejně hlubokou úctu.
Dnes jsem sem ale nepřišel proto, abych si četl náhodná jména. Přišel jsem s jediným cílem- hledal jsem jediné jméno…
U…U…U… S každým dalším řádkem se moje srdce svíralo víc a víc. Věděl jsem, že jako nejnovější „přírůstek“ bude můj přítel až na posledním řádku. A přece jsem nedokázal okamžitě se tam podívat. Když jsem ho konečně našel, moje bolest přetekla onen snesitelný okraj a hořké slzy mi rozmazaly vidění.
Uchiha Obito
Přejel jsem po kameni prstem a v hlavě si držel vzpomínku na jeho tvář.
Ten, kdo někdy ztratil někoho blízkého, snad dokáže porozumět tomu pocitu. Dětinsky si přejeme, aby se vrátili a jsme pro to ochotní udělat cokoliv. Oni se ale nevrátí… Srdce už netluče, oči nevidí, uši neslyší a nám zbývá jediné- vyrovnat se s tím… Neříkám zapomenout, protože nikdo, kdo položil život za to, aby jeho přítel mohl dál dýchat, si nezaslouží padnout v zapomnění…
Od jeho hrdinské smrti sem chodím každý den a povídám si s ním. Vím, že mě nemůže slyšet a odpovědět mi, ale stejně mu budu děkovat za každou sekundu, kterou díky němu dál prožívám. Největší smutek už dávno odpadl a dnes se už dokážu zasmát při vzpomínce na dny, kdy se se mnou snažil soupeřit… Když jsem se mu posmíval za to, že z jeho očí stéká slza…
Přeji si, abych jednoho dne zemřel stejně hrdinsky, jako Obito. Doufám, že se s ním potom setkám. On se zeptá: „Jak se daří mému starému oku, Kakashi?“. Já mu pobaveně odpovím: „Dobře, Obito, dobře. Je to moc dobré oko…“