Věřit v pohádky

A žili šťastně až do smrti, tak končívají pohádky, takové, které nám jako malým dětem rodiče vyprávějí před spaním. Vždycky mají dobrý konec a celé jsou tak nějak černobílé. Je v nich totiž předem dáno, kdo je zlý a kdo hodný. Všichni mají své role a nikdo toto pravidlo nikdy neporuší. Hodné princezny a princové, zlé čarodějnice a draci. Každý má svou roli a nikdo ji od začátku do konce nemění. Neexistují tu podlézaví lidé s kulatými brýlemi a zvláštní jiskrou v očích, jenž snadno, skoro až přirozeně, mění strany nebo snad ještě častěji stojí na více stranách najednou a vy prostě nevíte, kdy jim můžete věřit.
Ale já jsem již na takové pohádky příliš stará, už nevěřím větě “A žili šťastně až do smrti.“ Nevěřím totiž už skoro ničemu. Žiju v reálném světě a ne v pohádkách. A skutečné příběhy vždy nemají šťastný závěr, protože na jejich konci nikdo neřekne: “A žili šťastně až do smrti“. Na to se prostě nevěří. Já na to nevěřím. Věřila jsem, jako malá. Tehdy mi přišlo, že svět má jednoduchá pravidla. Pouze dvě strany tu dobrou a špatnou a nic mezitím není. Ale tak to nikdy nebylo, není a nebude. Jenže teď už vidím, co mi ten černobílý svět dal; schopnost rozpoznat to úplně špatné od toho úplně dobrého, nepřítele od spojence, černou od bílé. Ale nevěnoval mi jen to dobré, daroval mi i naivitu, se kterou jsem chvíli bojovala, protože moje mysl nechtěla přijmout to, co viděly oči. A viděly toho mnoho, nenávist i lásku, válku i mír, radost i zkázu, smutek i zklamání…Ale to už je jiný příběh. A možná, možná, že právě ten bude končit slovy: “A žili šťastně až do smrti.“