Ve stopách sanninů

Pozor! Radsi nečíst!!! Me se to nelibi!!!! Tak radsi predem upozornuji... :D

Ve stopách sanninů

„Ty parchante...“ zasyčel mladý bílovlasý ninja.
„Pche... jen závidíš, že jsem lepší... ostatně jako vždy...“ odfrkl bledý kluk s tmavými vlasy.
„Já nikdy! Co si o sobě kruci myslíš?! Ty jeden...!“ chtěl se na něho vrhnout, ale do cesty mu skočila kamarádka.
„Jiraiyo! Tak dost, to by stačilo!“ zahřměla svým stylem.
„Ale on si začal...“ stěžoval si. „Já za to nemůžu, nemá být tak nafoukaný, vždyť se s ním nedá ani mluvit, aby mě neponižoval...“ litoval se.
„Dost... za chvíli tady bude sensei a já nechci aby se na nás zase zlobil... Pořád musíte dělat problémy... ach jo...“ kroutila hlavou Tsunade.
„Hehe...“ ušklíbl se samolibě poslední člen jejich skupiny.
„A ty toho laskavě taky nech Orouši!“ křikla na něj a tím ho totálně zpražila. Orouš se zkroušeně odbelhal o kus dál a s úsměvným opovržením sledoval, jak se Jiraiya zoufale a marně snaží zapůsobit na mladou Tsunade... Ta ho prvně ignorovala a pak ho zahnala pomocí tvrdé pěsti.
„Ale, ale už se zase perete?“ přišel za nimi jejich učitel.
„Já se jenom bráním tomu perverznímu úchylovi sensei!!!“ obhajovala se zkušeně Tsunade.
„Jirayio, vem si příklad z Orochimara, podívej jak je klidný... nemohl bys někdy zkusit být taky takový vyrovnaný?“ káral ho Sarutobi.
„Ale... Promiňte sensei...“ řekl zhroucený Jiraiya.
„To je v pořádku... tak dneska půjdeme na louku a naučíme se...“ vykládal Sarutobi spíše jen sobě a jeho studentce Tsunade.
„Ha... správně, vem si ze mě příklad...“ pošeptal Orouš Jiraiyovi.
„Z tebe, to tak... ne díky, já radši mírumilovné žáby, než jedovaté hady...“ vyplázl na něj jazyk Jiraiya. Orochimaru mu oplatil stejně... (tehdy měl ještě jazyk normální... >D ) Uraženě se od sebe odvrátili a následovali senseie a Tsunade na tréninkové místo. Ani jeden nepostřehl, že se ten druhý nepatrně usmál na tváři a zářivě na duši.
„Hej, Tsunade-chan, Sarutobi-sensei, tak počkejte!!!“ křikl Jiraiya a společně se za nimi rozběhli.

To byli časy... ještě nebyla válka, ještě nestáli proti sobě... tehdy byli všichni šťastní a spokojení a byli přátelé. Ale teď stáli na bojišti a bojovali na život a na smrt... Proč to tak muselo být? Proč to tak muselo dopadnout? Život byl tak krutý...
Každý z nich stál na svém sumonovi a bojovali mezi sebou. Tsunade a Jiraiya, proti Orochimarovi. Proti dávnému příteli. Snažili se ho zabít, protože věděli, že to byl jediný způsob jak ukončit to krveprolévání. Museli to udělat, ale... bylo tak těžké vztáhnout ruku na přítele. Jenže zdálo se, že Orochimaru takové zábrany neměl. Jeho had na ně útočil a neměl slitování.
„No tak... vím že nebojujete naplno... stále vás něco táhne zpět... Jenom doufám, že to není ta přebytečná a nebezpečná věc, jako přátelství... Jak směšné...“ Orochimaru pobaveně sledoval zmučené tváře bývalých týmových partnerů.
„Ne, není to jenom přátelství... je to především lítost... Jak je smutné, že jsme tě považovali za přítele a ty jsi ve skutečnosti prahl jenom po moci... ta touha tě zahnala až sem... na místo, kde to vše skončí...“ pronesla Tsunade za překvapeného výrazu Jiraiyai. Ale měla pravdu.
„Sakra ženská máš recht... nemá cenu se tady s ním zahazovat... on nás stejně nikdy nepovažoval za přátele... Bral nás jen jako přítěž na cestě za mocí... Není to tak?“ obul se Jiraiya do Orouše.
„Pche... že by jsi konečně dostal rozum? Tomu těžko věřit... Ty, takový imbecil...“ pohrdal jimi Orochimaru. Jiraiya byl smutný. Musel to udělat. Byla chyba, že ho kdy nechal odejít a tak nese vinu za to, co z něj bylo teď. Musel ho zničit, než on zničí spoustu dalších nevinných životů...
„Áá!“ Tsunade zaječela a spadla ze svého sumona, který se proměnil v kouř.
„Tsunade-chan!“ zavolal na ni Jiraiya. Ale už bylo pozdě. Ležela na zemi a nejevila známky života. Zastavilo se mu srdce. Vždy ji miloval, ale nikdy u ní neměl šanci... a teď už mít ani nebude... Ne! Ne! „Tsunade!“ chtěl se za ní rozběhnout, ale zastavil ho ten hlas.
„Tsunade-chan, Tsunade, Tsunade!!!“ parodoval ho Orouš. Jiraiya na něj zlostně pohlédl. Tohle už nebyl jeho přítel... tohle už nebyl člověk! Byl jen zrůda! Musel ho zničit! Musel ji pomstít! Pomstít všechny ostatní... Ty ostatní nevinné bytosti, které tvrdě platili za jeho hloupost... Sarutobi, Tsunade, Sasuke, Naruto... všichni byli mrtví a to jeho vinou... teď to ale napraví... musí ho zničit. Musí!!!

Jiraiya seděl na zemi a v náručí třímal tělo jeho lásky. Byla mrtvá. Její pleť se barvila do bílé barvy a světlo v očích se vytrácelo... Byla pryč... Ale pomstil ji...
Pohlédl o kus dál a uviděl Orochimarovo tělo. Už ale necítil lítost nad jeho smrtí... myslel si, že to pro něj bude těžké, ale... nestál mu za to...
Kdežto jeho student... byli vlastně úplně stejní... Naruto jako Jiraiya a Sasuke jako Orouš. Jak ironické... jejich studenti kráčeli ve stopách jejich učitelů... Ale teď byli pryč.
Jiraiya pohlédl na opačnou stranu bojiště a uviděl růžovlasou dívku nešťastně se sklánějící nad těly jejích přátel... opravdových přátel. Kteří se v poslední chvilce usmířili a teď se drželi za ruce. V tom byl mezi nimi rozdíl... Jiraiyovo a Oroušovo přátelství nikdy nebylo opravdové... nebo bylo, ale neměli mezi sebou taková pouta... Naruto a Sasuke byli bratři... se vším co k tomu patří... teď už byli pokrevní bratři, protože krev, která tekla z jejich ran se mísila. Sakura se nad nimi nakláněla a něco jim šeptala... jak moc je měla oba ráda a jak jí budou navždy chybět. Byli rodina...

„A ty jsi byla má rodina... miloval jsem tě... miluji tě...“ podíval se do prázdných Tsunadiných očí... „Slibuji, že se o ni postarám... vezmu ji do svého učení a udělám z ní skvělou příští Hokage. Slibuji...“ jemně vztáhl ruku a přivřel jí víčka.

„Sakuro... jdeme...“ dívka zvedla uslzené oči a pohlédla na legendárního sannina. Stál vedle ní a ruku měl konejšivě položenou na jejím rameni. Přikývla a zvedla se. Musela odejít, jinak by se z toho zhroutila...

Sbohem... přátelé...

***

„A přivítejte naši Sedmou Hokage! Haruno Sakura, která přebírá funkci Šestého Hokage Jirayi, který dočasně zaujal toto postavení a teď ho předává mladší generaci!“ pronášelo se stále více a více slavnostních keců... ale to bylo jedno...
Naruto... doufám, že ti nevadí, že jsem se toho ujala místo tebe... splním tvůj sen... jen trochu jinak...

A pokračovala ve stopách své učitelky. Legendární tým sedm, měl vlastní památník, vedle stejného věnovaného legendárním sanninům. Sakura a Jirayia tam chodili denně a nosili čerstvé květiny přátelům... Tak, jak si zasloužili...