Jsi jako moře...Itachi...

Nikdy jsem neuznávala sebevraždy. Přišly mi jako...zbabělost. Jako obyčejný útěk.
A dnes...dnes si připadám zbabělá já. Stojím tady, na vrcholu světa...na nejvyšším útesů, který znám...koukám dolů do vířících vln, jak se tříští a skálu a nemám dost odvahy na to odrazit se a skočit.

Proč?

Možná prostě nejsem ten typ, co dokáže zabít tu naději v sobě...i když možná nesmyslnou...
Asi nejsem ten typ, co tu dokáže nechat ty, na kterých mu záleží...
Asi nejsem ten typ, co miluje definitivní konce...
Asi nejsem ten typ, co pálí mosty...
Asi nejsem ten typ, co dokáže zastavit, sotva se rozběhl...
Asi nejsem ten typ, co vzdává boj už předtím, než to zkusí...
Asi nejsem ten typ, co přestává věřit...

Asi jsem naiví...

Pořád věřím, že by jsi nedokázal odejít beze mě...
Pořád věřím, že se pro mě vrátíš...
Pořád věřím tomu, že ucítím tvou ruku na svém rameni.
Pořád věřím tomu, že uslyším, jak šeptáš moje jméno.
Pořád věřím, že když se otočím, uvidím tvé nádherné, tmavé oči...
Pořád věřím tomu, že v nich uvidím lásku...
Pořád věřím, že to dobře dopadne...

V očích mladé kunoichy zasvítily plamínky nadějě. Stále kouká do toho nádherného, volného a nebezpečného moře...

,,Je jako ty..." zašeptala

Najednou sebou trhla. Ucítila teplou ruku na svém rameni...nebo se jí to zdálo? Ne...to by se jí musel zdát i ten hlas, který právě zašeptal její jméno...to byl jeho hlas!
Dívka se s radosným úsměvěm otočila...a koukala do jeho očí...do očí, v kterých byla láska i jakýsi smutek..

,,Itachi! Vrátil ses pro mě!" radostně vykřikla.

Oslovený umlčel její ústa polibkem.

,,Přišel jsem se rozloučit...Sbohem." řekl smutným hlasem...hlasem, který říkal, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné a konečné...

Dívka se chystala něco namítnout, ale Itachiho ruce, které jí pořád držely kolem ramen, do ní strčili a...pustili ji.
Dívka padala dolů, do zvířených vln moře...které čekalo na to, až dopadne, aby mohli její tělo rozmetat o kruté a nemilosrdné útesy...aby se mohlo zbavit její krví...aby mohlo pohltit její duši...aby mohlo vyprávět ostatním o příběhu jedné kunoichy, jednoho ninji a jedné lásky...

,,Itachi? Proč?" zašeptala dívka těsně předtím, než dopadla do náruče živlu, který byl stejný, jako její láska...tak nádherný, tak nebezpečný...tak zrádný...

,,Stejně tě miluju...já, věděla jsem, že se vrátíš..." poslední myšlenka, napůl utopená v moři...napůl v slzách štěstí i neštěstí...

A do moře dopadaly Itachiho slzy...jako malý, truchlivý pláč, prosící o odpuštění...