Hinata-poslední bitva..?

Tak tohle je něco pro příznivce Hinaty. Pokusila jsem se o něco... No, pište komentáře 8D

Stála v hustém lese. Byly asi čtyři hodiny ráno a temná noční obloha se měnila v modro-šedou. Hinatě už docházely síly. Mírně se skrčila v bolesti a chytla se za rameno, do nějž bolest vystřelovala. Doufala, že svému nepříteli aspoň na chvíli utekla. Bojovala už čtyři hodiny s tímhle přívržencem Orochimara. Stopoval ji snad už od brány v Konoze. Kvůli tajemství Byakuganu. Hinata tušila, že brzy překročí hranice své síly. Musela si ošetřit své rány. Moc času jí nezbývalo. Sundala si svou světlou mikinu, roztrhla ji na cáry. Pomocí druhé ruky a úst si stáhla jeden cár jako obvaz na rameni nad ránou, z níž proudila sytě rudá krev. Najednou zakašlala, až vyplivla krev. Podlomily se jí nohy a upadla na zem . Dlouhé černé vlasy ji spadly do obličeje. Takže mám vnitřní zranění. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Pokoušela se vzbudit Byakugan, ale její prsty se stále chvěly. Nakonec to dokázala, ale jen z části. Je pozdě! Nepřítel je zde.

Hinatě se něco vybavilo. Něco z dávna.
Na to, co o ní řekl její otec, když se stala ninjou a přišla k nim domů Kurenai-sensei. O tom, že je podružná. Že je slabá. A ona si to myslela také. Ale i tak se jí to dotklo. Někdy ji napadalo, že o ní věděl. Věděl, že to slyší, že tam stojí. Ano, věděl to…
Hinata sklopila zrak.

Pokusila se rychle vstát, ale jen v mezích možností. Stál za ní. Otočila se. Jeho ksicht se šklebil v surovém úsměvu.
„Tak přece jsem tě našel. Jak taky ne, po těch krvavých stopách se hledalo velmi lehce. Nemůžu uvěřit, že někdo z rodiny Hugů je tak slabý.“ Při posledních slovech se zlomyslně ušklíbl. Hinata stále nepopadala dech a čekala, co se stane. Její protivník se začal procházet kolem ní (už věděl, jaká je bezpečná vzdálenost.), jakoby si ten okamžik vychutnával. Ano, byl také raněn, ale ne tak, aby ho mohla jen dorazit. Hinata si otřela krev z brady a konečně úplně aktivovala Byakugan. Rozběhla se, v pokuse zasáhnout ho, i když už z předchozího boje věděla, že je vůči nárazům chakry imunní. On bez problémů uhýbal a výsměšně vytrousil: „ Zatím útočíš, ale mám pocit, že ses ještě neseznámila s mým druhým mečem…“ Hinatě proklouzlo hlavou: Žádný druhý meč nemá. Sama jsem to kontrovala!
Dál však přemýšlet nemohla. Upřeně se zadívala na jeho pravou ruku, která uchytila jakousi rukojeť. Netrpělivě čekala, jakou z něj vytáhne katanu. Žádná tam nebyla. Hinata měla vyhráno. Z předchozího boje věděla, že její protivník je přeborník na meče. Teď však nemá zbraň! Vrhla se proti němu se svým, sice speciálně vybroušeným, ale i přesto pouhým kunaiem. Na jeho tváři se však znovu objevil ten krutý úsměv. A pak to uviděla. Byla příliš blízko, než aby stihla uskočit. Jen se mírně otočila. Ozval se ten zvuk. Zvuk, jaký je slyšet, když se protivníkův meč zabodne do lidského masa. Hinata odlétla pár metrů dál, upadla na kolena. A v bolestných křečích se musela skrčit.

Zase vzpomínka…
Hinata se dnes upravila. Místo nenápadného oblečení si oblékla kimono. Bylo sice stejně nevýrazné, jako ty šaty před tím, ale kimono je kimono, a teď, když jí je skoro 14 a půl v tom vypadala víc žensky. Dnes je slavnost. Její otec má narozeniny. Velká sešlost klanu. Upřímně, byla nervózní. Tak nervózní, že když pomáhala Hanabi do jejího kimona, málem jí ho oblékla naopak. Celý klan ji mohl posuzovat podle dnešní sešlosti a nemuselo by to být zrovna kladně. Zvláště proto, že je z hlavní rodiny. A podle nich stále slabá. Bála se vůbec vejít do místnosti, kde se oslava konala. Vzpomněla si na ta slova, která jí otec ještě před týdnem řekl: „ Jestli na této misi neuspěješ, vůbec tam radši nechoď.“ Vryly se jí do paměti. Mise dopadla…nijak. Obě strany boje byly vyčerpány. To byl podle jejího otce neúspěch. Když vešla do místnosti, otec na ni jen přísně pohlédl. Sklopila zrak a šla do kuchyně pomoci.

Klečela a rukama se opírala o zem. Začala plivat krev, kašlat, hlavně jen aby v sobě udusila vzlyky bolesti. Bitva byla u konce. A ona prohrála. Proč to neprokoukla dřív? Čepel se vytvořila z jeho nahromaděné chakry. Křečovitě se držela za břicho. Krev jí kapala z trička. Zasáhl ji velmi přesně do břicha. Vlastně jí meč velmi dokonale projel skrz. Znovu zakašlala a vyplivla krev, přičemž se dotkla čelem země. Její dlouhé černé vlasy jí splývaly dolů. Začalo pršet. Její protivník, jenž si tuto scénu doslova užil, se k ní přiblížil jen ne pár kroků. S tím svým nechutným, úsměvem. „ Já ti říkal, že nade mnou nevyhraješ.“ Hinata se ještě pokusila vstát, ale znovu spadla na nohy. „Už nemá cenu bojovat. Jsi už prakticky mrtvá. Je mi až odporné získat tajemství Byakuganu od někoho tak slabého jako jsi ty. Již od začátku našeho souboje bylo jasné, že to takhle dopadne a ty to víš. A to nezměníš.“ Hinata ještě zvedla hlavu. Tato slova znala, řekl jí je Neji při chuninských zkouškách. „Tak ty si vážně myslíš, že jsem tě nesledoval? Vím o tobě vše. Z tvé složky. Proto jsem si tě taky vybral. Nejslabší článek z Dlouhého řetězu klanu Hyugů…“ Hinata už ani neposlouchala, co říká, zavzlykala… Nejspíš má pravdu… Možná, že ani Neji se nemýlil… Ani její otec…Nikdy se nezmění…Vše si jen nalhávala… Hinata byla celá promočená krví a deštěm. Klečela na té zemi. Mokrá z deště, osvěcována bílým ranním nebem… Začala ztrácet vědomí. Propadala se do hluboké propasti pochybností. V hlavě měla úplně prázdno.
„Tak.. tak to jsem já?“ Uviděla dívku před sebou. Seděla a hlavu měla na kolenou. Vzdala se. Vzdala… I já se vzdávám?... I já se vzdám ... A v tom to uslyšela…Já se nikdy nevzdávám! Nikdy neberu své slovo zpět, to je moje nindo! A tomu věřte!... Naruto-kun…Máš pravdu…

Zase vzpomínky…
„Na této misi se prokážou tvé kvality Hinato“ Hiashi si přísně prohlédl svou dceru. Hinata nic neřekla, jen kývla. Ale dala si slib. Tentokrát…to dokážu!...Pro sebe, proto abych si dokázala, že mám nějakou cenu, abych to i svému otci dokázala!

Hinata se pokusila vstát. Můž se zarazil, umlkl. Dívka opravdu vstala…po tolika zraněních. Trošku klopýtla. Po nohou jí stékala další krev z rány na břiše. Protivník se znovu zasmál: „Tak už to vzdej.“
„Nemůžu. Dala jsem slib“
Jeho smích ještě vzrostl. Vlastně se zdálo, že právě přišel o rozum.
„Tak ty jsi dala slib…Ty, malá a ubohá…“
Hinata věděla, že teď má možnost, je si úplně jistý svým vítězstvím. Ať to stojí, co to stojí, svůj slib spolní. Protože pokud ne, tak si tu asi opravdu zaslouží zemřtí, pomyslela si. Aspoň jednou… Ale jak…
„Milá Hinato Hyugo, jmenuji se Akumu a ty tu teď zemřeš.“ Na jeho těle se objevily prokleté značky. Akumu znovu udělal ostří čakry a vrhl se proti Hinatě. Neuhnula. Jen kousek se naklonila. Meč jí prošel a i s ostřím, stále zabodlým v jejím těle, narazila na strom. Akumu se znovu rozesmál. Hinata cítila strašlivou bolest. Větší než prve.Vykřikla. K smrti vysílená se opřela o strom. Akumu se otočil. Prohodil: „Toto je konec“. Zůstal otočený, nejspíše již značně osláblí. Ostří zmizelo. Hinatino zničené tělo se sesunulo ke kořenům stromu. Byla bezradná. Musí…Ona chce dodržet svého slibu. I kdyby ji to stálo život…Aspoň jednou…Náhle zahlédla tu rukojeť. Na zemi. Její poslední možnost, jak dostát svému slibu. I za cenu odevzdání celé své čakry… Teď to nevzdá!
Musím ji tam přesunout všechnu, jako on. Všechnu! V ruce jí zazářila čepel. „Ne. To není konec!“ vykřikla. Snad z posledních sil, snad nějakým zázrakem vstala a rozběhla se k Akumovi. Mířila přímo na srdce. A zase ten zvuk… - Akumo se skácel na zem . Mrtví. Hinata už jen stála. Motala se jí hlava. Zvedla hlavu k nebi. Svítalo. A nebe mělo tu uklidňující barvu…

Mám napsat ještě nejakej jasnej závěr, nebo to domyslíte sami?