Jílový dům VIII.

Kosuke byl konožský genin na odpočinku. Buď se příliš nudil nebo neměl moc vysoký důchod, protože se živil výrobou lan a provazů. Jakmile Hana sklidila ze stolu, rozložil na něm svou práci a začal stáčet. Sakura dojedla jako první a vrátila se k prádlu. Deidara zůstal rozpačitě sedět.
„Už jsi to někdy dělal?" Kosuke mu hodil přes stůl pás divného vlákna, tak půl metru dlouhého.
„Ne," odpověděl rychle. Přesto je vzal a promnul mezi prsty. Bylo světle žluté a hrubé.
„Takhle," řekl Kosuke a ukázal, jak vyrobit tenké, stočené lanko.
Tak se Deidara dostal k provaznictví, aniž by o to stál.

Provazi zkoušel dělat celé odpoledne. Hana se sem tam mihla v kuchyni, občas z nejasného důvodu proběhla domem a pak se zas vrátila. Sakura nepřišla vůbec, ale jednou nebo dvakrát zaslechl její svižný krok na schodech v předsíni. Kosuke byl zabraný do své práce a zdálo se jako zločin, kdyby měl být vyrušen. Jedinou vyýjimkou byly jeho občasné poučky o výrobě lan a mínka o jeho původním povolání.
Po dvou hodinách začala Deidaru hrozně bolet záda. Odložil divně zasukovaný provaz (mimochodem, svůj první výtvor) a zkoušel se nenápadně protáhnout. Stařec si jej nevšímal, nebo alespoň dělal, že to nevidí.
V pět se vrátila Hana a zahájila přípravu večeře. Tehdy se konečně odvážil zeptat: „Kde je můj kůň?"
„Ve stáji," odpověděl Kosuke, aniž by od provazů pozvedl oči.
Chystal se svůj dotaz upřesnit, ale Hana byla naštěstí pohotovější:
„Stáje jsou na konci čtvrti, směrem do centra. Postarají se o něj." Začala brát věci Kosukemu pod rukama a přendávat je na stůl pod okny. „Je to zvláštní kůň, takové tu mívají jenom klany. Ne, že by bylo špatný na něm jezdit, ale tady -... Vedli jsme ho tam zadem, aby se to nerozkřiklo... Však víš."
Nevěděl. Její věta - a vlastně celá vesnice - mu nějak nedávala smysl. Než ale stihl něco říct, do místnosti vstoupila Sakura. Předchozí umazané oblečení vyměnila za černé tříčvrťáky a červenou blůzu bez rukávů. Po několik vteřin od ní nedokázal odtrhnout oči. Zvláštní, s vekým výstřihem se mu zdálo, že má větší -...
„Hej!" Její ostrý hlas tvrdě ukončil všechno snění. Stála vedle jeho židle a v natažené ruce svírala roli obvazů.
Nechápavě ji přijal. „Co s tím mám jako dělat?" zašklebil se.
„Pro mě za mě si ji třeba můžeš -..." Kmitla zelenýma očima ke Kosukemu a zase zpátky. „Nedovolils nám vyměnit ty na rukou. Tak si to udělej sám."
Zahleděl se na vlastní ruce. Bandáže kolem dlaní byly zežloutlé a na mnoha místech porhané jeho provaznickými pokusy. Před nimi je měnit nemohl, proto odložil roli obvazu stranou a tvářil se na oko uraženě. Svést to na vztek k Sakuře byl jediný možný způsob. Ale ona ho sledovala. Z dálky a nenápadně.
K večeři se podával zbytek oběda.

Bylo teprve devět hodin, ale celý dům se z nějakého důvodu náhle rozhodl jít spát a Deidara se musel přizpůsobit. Ležel ve své nové posteli a poprvé zjišťoval, jak je tvrdá a rozvrzaná. Předtím mu bylo bližší vše než podlaha Gatsuova vozu. Co ten parchant asi teď dělá, napadlo jej. Ze vzpomínek na tu nešťastnou cestu jej vytrhly hlasy v předsíni.
Hana šla do prvního patra a vrzaly pod ní schody, Sakura stála ještě dole a z jejího šeptání Deidara pochopil, že: Zničil víc, než udělal! K čemu to je? Druhým hlasem byl Kosuke, ale mumlal tolik, že bylo slyšet jen: Než se uzdraví... Pak vše umklo a jeho obestřela tma.
Obrátil se a natáhl ruku k židli. Po tmě nahmatal ruličku obvazu a začal odmotávat starý. Když byly obě dlaně na okamžik svobodné, otevřel jejich ústa a pohnul červenými jazyky. Byla to zvláštní anomálie. Rty byly tenké, skoro neviditelné a kůže kolem neohebná. Neotevíraly se jako čelisti, ale zvláštním pohybem prstů ruky. Horní řada zubů byly výrůstky těsně pod klouby, dolní rostly ze zvláštní, ploché kosti. Směrem k zápěstí vedla podlouhlá trubice, končící někde u lokce. Zde pravděpodobně docházelo k míchání jílu a chakry. Za tento talent Deidara platil uměřenou cenu - dlaně jako lopaty, neohybné prsty a hrubá kůže. A to nepočítal postoj okolí.
V Kamenné žilo víc takových klanů. Zvláštní oči, speciální koncentrace chakry, tajné techniky, jedinečné talenty... Ale nikdo z nich neměl dvojici úst na místě, kde by logicky být neměly a nestal se kvůli tomu terčem posměchu. Rukožrout - tu přezdívku dostal na akademii. Nepůjčuj mu ten štětec. Sežere ti ho! - Rukožrout dnes bude snídat křídu! - Deidaro? Nemoh bys sníst moje vysvěčení? Kdyby jen nebylo matky, zašil by si je...
Ano, tohle bylo matčino dědictví. Pocházela odněkud z východu. Měla osm bratrů a ti všichni zemřeli v první válce, dřív než stihli zasít sémě potomstva. Sama svůj talent praktikovala pouze pasivně a aby zajistila rod, vzala si v Kamenné otce, svého času jounina. Už když se Deidara narodil, bylo jasné, po kom je. S matkou trávil nejvíc času, sledoval ji a učil se od ní. Buď hrdý na to, co jsi. Dodnes vzpomínal na tu přívětivou tvář s modrýma očima, lemovanou prameny platinových vlasů. Zdála se vždy být tak důstojná a křehká. Nezasloužila si, co jí otec udělal.
Uvědomil si, že dřímá, až když vrzly vchodové dveře a pak někdo posvítil do kuchyně lampou. Deidara se z rozespalosti ani nehnul, jen ležel a čekal. Postava se klátivým krokem přesunula k kuchyňskému stolu, petrolejku odložila na něj. Šlo o chlapce Sakuřina věku. Kaštanové vlasy měl v koutech vyholené, při každém pohybu se klátil a potřeboval se přidržovat okolního nábytku. Opilost mu zřejmě bránila Deidaru vidět. Bez rozpaků si sundal kabát a pokračoval košilí. Na zádech vyniklo velké černé tetování se dvěma rudými trojúhelníky. Rozšklebená, zubatá tlama, zírající přímo na Deidaru s větším postřehem, než vlastnil její majitel. U kalhot mladík chvíli bojoval s opaskem, nakonec je rozvněž úspěšně shodil. Jen ve spodkách se pak přikradl k posteli a pokusil se odhodit peřinu. Deidara vyjekl.
Opilec zmateně zacouval a málem se ocitl na zemi. Narazil zády na stůl a povalil jednu z židlí. Petrolejka se povážlivě zakymácela, Deidara vykřikl znova a hlasitěji a neznámý s ním. Naštěstí byla gravitace příznivá - lampa se ještě párkrát líně otočila podél svého obvodu, než zaujala původní pozici.
Jako blesk dolů seběhla Sakura a rozrazila dveře: „Co se tady sakra...- Ty!"
Opilý mladík k ní pomalu otočil hlavu. Jako druhá se objevila Hana. Rozpuštěné hnědé vlasy, lemované velkou vlnou, jí splívaly k ramenům. Překvapeně vstoupila: „Kibo..."
Sakura byla jako vždycky první na scéně. Přiskočila k nečekanému návštěvníkovi, čuchla si a znechuceně odvrátila hlavu. „Pokaždý jak prase..."
Polonahý opilec věnoval Deidarovi typický, přihlouple nechápavý výraz. Ukázal na něj prstem: „Co je tohle za slečinku?"
Překvapivou rychlostí v něm vzkypěla krev. Pravda, celý jeho život se otáčel kolem vzhledu. No co, byl po matce. A byl na to hrdý! „Táhni do -ele!" vylétlo z něj až nepřiměřeně nahlas.
Sakura s Hanou zkameněly uprostřed pohybu. V šeru moc nedokázal odhadnout jejich výrazy, ale zdálo se, že růžovovlasá obdivně zvedla obočí. Vzápětí se scéna dala opět do pohybu, jakoby se vůbec nic nestalo.
„Jdeme!" zavelela Sakura a táhla Kibu za ruku ven z místnosti.
Hana zatím posbírala ze země jeho oblečení a lampu a u dveří je předběhla.
„Kdo je ten hubenej parchant?" mumlal Kiba a potácel se za nimi.
„Až ráno," odsekla Sakura.
Dveře se zabouchly.
Deidara si vyčerpaně povzdechl. Srdce mu bušilo. Uvědomil si, že má teď vlasy na ježka a Kibovo oslovení tedy nebylo prakticky opodstatněné. Zřejmě jen opilecký vtípek... Taková pitomost! Dlaněmi pohladil holou hlavu a vzpomněl si, že je neobvázal. Sakra!