Jílový dům I

Deidara ležel ve velkém, symetrickém kráteru, který byl ještě před chvílí zelenou loukou. Ještě před chvílí na ní stál, tvář hrdě vztyčenou, rozhodnutý poprat se s celým světem o svou nepopiratelnou existenci člena Akatsuki, tedy jisté dobře známé skupiny vysloužilých anarchistů. Jenomže dnes byl svět zastoupen jistým ninjou, který nejprve poslal Deidaru s i jeho ideály k zemi a poté - nejspíš v domnění, že to má za sebou - se vydal pronásledovat jeho prchající druhy. Ale na to měl Deidara moc tuhý kořínek.
Chvíli ležel, zpola zasypaný nánosem vlhké hlíny, a naslouchal. Nic se neozývalo, nepřítel musel pravděpodobně ztratit stopu. Uvědomil si zvláštní brnění v kolenou, tak se zapřel pažemi a pokusil se posadit. Šlo to ztěžka - zdálo se, jakoby ho vlastní hlava tahala k zemi, zatímco stehna se zvedala do výšky. Nohy necítil a brzy se dověděl proč.
„Deidaro?" Na okraji kráteru se objevila Zetsuova hlava, z jedné poloviny bílá a z druhé černá, což ji činilo nezapomenutelnou.
„Hej, tady!" přilákal Deidara jeho pozornost horlivým máváním, ačkoliv to nebylo třeba. Zetsu byl už napůl cesty zemí jeho směrem. „Co se stalo? Kde je ten -rvisyn!?"
Než mohl nově příchozí odpovědět, zaslechli Tobiho volání. „Zetsu-senpai, počkejte!" Vzápětí už byl nejnovější člen organizace u nich a pod jeho oranžovou maskou se zřejmě usídlil zděšený výraz. „Deidara-san..."
Deidara se vztekle natočil zády k němu. Jeho levá noha byla prakticky holou kostí, ze které visely potrhané šlachy a kůže. Pravá, od kolena dolů, chyběla úplně. „Ptal jsem se, kde...!"
„... je ten shinobi?" doplnil Zetsu chladně. „Odvedli jeho pozornost. Nagato mi nařídil, ať tě vezmu na novou základnu."
To bylo Deidarovi jasné. Stará základna byla dnes ráno objevena skupinou elitních ninjů a již se nehodila k dalšímu využívání. Stejně se však zarazil.
„Co Sasori?" Naposled si pamatoval, jak loutkař čelí prvnímu útoku, zatímco je Deidara pronásledován.
„Má to za sebou," odvětil Zetsu, jako vždy bez náznaku emocí.
„Sakra..." Deidara si odplivl.
„Chudách Sasori-sama," doplnil smutně Tobi jejich krátkou pietu.
Deidara si znova odplivl. Sasori byl jeden z mála lidí, které v Akatsuki kdy respektoval.

Nová základna byla ve skutečnosti předpředposlední základna, kterou obývali začátkem loňského léta. A také poslední, kterou opustili dobrovolně. Jednalo se o vysoký dům, zpola vytesaný do skály. Deidarovi připadal jako starověký panelák, už na první pohled chladný a zcela nevhodný k delšímu pobytu.
Poznal cíl jejich cesty už podle okolního lesa a nespokojeně sebou zavrtěl v Tobiho náruči. „Pusť mě!"
Tobi se zmateně zastavil. „Ale Deidara-senpai..."
„Řekl jsem, polož mě!" zařval hlasitěji do oranžové masky.
„Neblázni," ozval se Zetsu kousek před nimi. „Ta noha ti sotva drží, nepostavíš se na ni..."
„Nenechám se nosit jako mrzák!" odsekl Deidara. Zapřel se o Tobiho rameno a povedl se mu odraz na zem, kam se skutálel jako povalený špalek. „Půjdu sám, - i kdybych se - měl - plazit!" sýpal, zatímco se pokoušel vstát.
Tobi jej musel podepřít pod pažemi a zdvihnout vzhůru. I tak se Deidarova noha na zhuntovaných vazech jen legračně zkroutila a odmítala jej nést. Nakonec opustil Zetsu svůj zemitý domov a on a Tobi - každý s jednou Deidarovou rukou přes rameno - jej táhli mezi sebou. Přitom už Deidarovo tělo vypotřebovalo všechen adrenalin a nechalo jej napospas narůstající bolesti, jenž dával najevo staženou tváří a skřípajícími zuby.
Konečně se ocitli na základně. V úzkém vchodu stála nevyspalá Konan a vyhlížela je s trpkým výrazem. Za poslední rok znatelně pohubla a zbledla.
„Hidan je mrtvý!" křikla, jakmile se ocitli v doslechu. Když došli až k ní, ustoupila do tmy příbytku a dodala: „Na Kisameho se čeká."
Přestože jim uvolnila prostor, byl jejich vstup úkonem hodným choreografa, jak se pokoušeli protáhnout dovnitř a nepustit zraněného na zem. Uvnitř se nacházely poslední zbytky jejich dávné cti. V přízemí byla prázdná kuchyně s cihlovými kamny, ve kterých nikdo nezatopil. Taky nebylo ani nasekané dříví. Místo toho na nich stál rozbitý podšálek se zapálenou svíčkou, jejíž mihotavý plamen dělal celé místo ještě pochmurnějším, než bylo. V prvním patře, kam se s ním vyškrábali po úzkých, hrubě vytesaných schodech, bylo několik prázdných ložnic. V jedné z nich také položili Deidaru na zaprášenou podlahu a Tobi otevřel dřevěnou skříň naproti dveřím. Vytáhl smotaný futon a rozložil jej.
„Je vlhký," dodal napůl omluvně, napůl rozpačitě.
Byl vlhký a strašně studený, jak Deidara vzápětí zjistil, když si na něj přelezl. Za jiných okolností by za to nadával Tobimu, ale události předchozích dnů mu vzaly chuť. Raději se zabalil do cárů pláště a snažil se madraci vyhřát.
„Tak přecejen někdo zbyl," promluvil známý hlas z chodby. Kakuzu zřejmě do teď setrvával v šéfově kanceláři, kde si určitě skryl nemalý počet svých zlatých miláčků.
„Jak je Nagatovi?" zeptal se Zetsu.
„Nic moc," řekl pokladník a svou odpověď doplnil naznačujícím gestem, že mozek organizace pravděpodobně nepřežije zimu.
„A tady to taky nevypadá nejlíp," ohodnotil Deidarovu zbývající nohu. Účastně si k ní dřepl. „Druhou jste nenašli?"
„Ne. Ten shinobi byl dost silný. A ta druhá..." začal Zetsu.
Deidara ho přerušil. „Sešij ji!"
„A co přesně chceš, abych dal dohromady?" otázal se Kakuzu s neskrývanou ironií. Popadl nohu za patu a zvedl ji ze země - lehce, jako vrbový proutek. „Moc ti tu nezůstalo."
„To je jedno!" rozkřikl se Deidara a svalil se na futon, v očekávání operace.
„Tak jo." Kakuzu pokrčil rameny a ukázal na něco, co muselo kdysi být Deidarovým lýtkovým svalem. Ze špičky prstu se jako had odmotala černá nit.
O minutu později se Deidara rozkřičel, ruce zaťaté do hrubé látky vlhkého futonu. Krátce na to jej museli Tobi, Zetsu i Konan pevně držet, když se jeho noha stávala úzkým párátkem, brázděných černými stehy. Zanedlouho Deidara omdlel.
Kisame se už nikdy nevrátil, jakoby po vzoru svého někdejšího partnera Itachiho, který už měsíc odpočíval v chladné zemi. To byl začátek pádu organizace Akatsuki.

O pár dní později seděl Deidara dole v kuchyni, usazený v rákosovém křesle, které odněkud přinesl Zetsu. Postavili ho k jedinému oknu, odkud mohl dobře vidět na Tobiho, který venku sekal dříví. Poslední dobou sice nedělal nic jiného, i v této triviální činnosti v něm však byla vidět pověstná oddanost pro věc. Pochmurným podzimním lesem se nesla ozvěna jeho hekání. Ustalo až s příchodem Kakuza - Tobi jej spatřil přicházet a rozběhl se mu naproti. Nejlakotnější člen Akatsuki se vracel z namáhavé mise, s cílem nákupu. Na zádech nesl světlou, hrubě tesanou rakev, zřejmě nejlevnější v nabídce.
Deidara Nagata neviděl po celou dobu jejich pobytu, co ležel v třetím patře na smrtelné posteli, zaházený hromadou starých přikrývek a Konaninou neutuchající láskou. Jednak nevěřil, že by mu jeho návštěva pomohla, a jednak pro něj Nagato nebyl natolik důležitým, aby se plazil po schodech vzhůru. Prosit o pomoc někoho ze zbylých Akatsuki se mu rozhodně nechtělo.
Sledoval, jak Tobi pomáhá Kakuzovi složit náklad a napadlo ho, jak se na to asi tváří Konan (ačkoliv to byl její nápad). Ohlédl se po ní a zjistil, že se spíš než z okna dívá na něj, a to s jakousi nespokojeností, možná dokonce znechucením.
„Co je?!" vyštěkl.
„Nic." Bez mrknutí oka obrátila pohled zpátky k plotně, kde se v poškrábaném hrnci vařila zvěřina.
O jídlo nebyla nouze. Zetsu trávil celé dny na hlídkách v lese a vždy navečer se mu povedlo něco ulovit, takže je teď vlastně všechny živil. Ačkoliv věci, jako rýže nebo zelenina ležely na bedrech Kakuzových a on za ně nebyl ochoten utrácet. Proto mu občasné návštěvy blízkých tržnic zabíraly celé dny a na to, jakým způsobem zboží získal, se nikdo nechtěl ptát.
„Je to tady," oznámil Konaniným směrem, když za ním bouchly vchodové dveře.
Bezeslov přikývla.
„Co noha?"
Kakuzu se zastavil těsně u jeho boku dřív, než byl Deidara schopný zakrýt zežloutlý pahýl lemem pláště. Neprokrvovala se mu a od kolena dolů nic necítil, tedy kromě sílícího zápachu. Byla spíš parazitem, který odumřel na jeho těle. To ale nehodlal nikomu na světě prozradit.
„Lepší se!"

„Ne, nikdy!"
Už byli zase v prvním patře, na vlhkém, studeném futonu. Kakuzu využil Deidarovi současné nemohoucnosti a držel jeho mrtvou nohu ve výši pasu, jako demonstraci své odborné teorie.
„Je mrtvá, neprokrvuje se. Už je ti k ničemu!"
„No a!? Nedovolím vám, abyste ji rozřezali!" Protestoval a škubal sebou, jak jen mohl. Noha se lehce natřásala pod vybracemi kyčlí.
Konan si otráveně povzdechla. Na jejím obličeji přibylo rekordní množství vrásek. „Proč pořád dělá problémy? Jen ho nosíme nahoru a dolů! Zbytečně!"
„Je to moje noha!" křičel Deidara, až se málem zakuckal vztekem a beznadějí. „Nemůžete to udělat, když nebudu souhlasit!"
Zdálo se, že jej už nikdo neposlouchá. Kakuzu dal tichý povel Tobimu a Zetsuovi, kteří se začali přibližovat, jako supy čekající poslední výdech své oběti. Deidara zařval a roztáhl paže, ale tím jim jen poskytl prostor, aby ho mohli chytit. Konan přinesla vyvařený kuchyňský nůž a sevřela jeho stehno.
Kakuzu poklekl, srovnal operovaný orgán a věnoval Deidarovi káravý pohled. „Lež klidně. Je to pro tvoje dobro."

Nagato zemřel i přes velkou snahu Konan, nacpat do něj jídlo třeba násilím. Když Tobi vyměnil sekeru za lopatu a začal kopat hrob, byl okolní les holý a zamlžený, jakoby padající listy odpočítaly poslední minuty šéfova života. Sama Konan svou životní lásku umyla, oblékla a přenesla ven, kde Kakuzu připravil rakev. Se Zetsuovou pomocí ji všichni tři položili do jámy. Tobi zaházel vzniklý hrob hlínou a jakmile udusal mohylu, zabroukal si pod maskou nějakou smutnou písničku.
Deidara se pohřbu účastnil z okna kuchyně. Stále ho přenášeli nahoru a dolů, tentokrát jim však připadal poněkud lehčí. S nikým z nich od oné proklaté operace nepromluvil.
Přesto se zdálo, jakoby jej Konan stále nesnášela. Kdykoliv se na ni podíval pronásledovala ho pohledem a vztekle tiskla rty, když se v úzké místnosti proplétala kolem něj, nebo mu nesla jídlo. V jejích očích se stal jediným - trpěnou přítěží.

Nastala zima. Ještě než napadl první sníh, půda byla skrz na skrz promrzlá a Zetsu se vydával ven jen zřídka. Taky už se mu tolik nedařilo. Konan nasušila maso do zásoby a začala rozdělovat příděly. Samozřejmě, jako prvního z toho vinila Deidaru, což nejednou vyostřilo v hlasitou výměnu názorů obou dvou. Na začátku ledna pak Deidara zaslechl její tajný rozhovor s Kakuzem.
Byla noc a protože mrzlo, až praštělo, spávali všichni v jedné místnosti. Kakuzu, Zetsu, Tobi a Deidara na futonech těsně vedle sebe, Konan zachumlaná do hromady dek v opačném rohu místnosti. Probudil ho šepot a houpnutí, jak se Kakuzu zvedl a důlek po něm se pomalu vyrovnával. Pod zavřenými víčky Deidara rozeznal slabé světlo. Následoval zvuk kroků, které utichly o patro výš. Vstal a odplazil se přímo pod schody. Rozhovor začínal Konaniným hlasem, Kakuzu byl její oponent.
„Je tu jako kůl v plotě! Jen sedí a nic nedělá..."
„A co by měl dělat? I kdyby tu pro něj byla práce, nemůže."
„Tobi je taky hlupák, ale snaží se."
„Hloupost nejsou uříznuté nohy..."
„Ne, ale alespoň umí nasekat dřevo. Ty ho nosíš, kam se mu zlíbí, Zetsu ho krmí a já mu vařím. Měl by odejít!"
„Všichni bychom měli odejít! Nebo chceš snad žít po zbytek života tady? Ještě, když tam nahoře umřel - ..."
„Ne. Samozřejmě, že všichni půjdeme, ale až se situace uklidní. Nagato je mrtvý a pokud tomu vesnice uvěří, už pro ně nebudeme představovat hrozbu. Ale on by měl jít nejdřív!"
„A kam? Někde se objeví a co si o něm pomyslí? Zrůda s ústy v rukou?"
„Všichni jsme jiní, pro nikoho to nebude lehké! O tom přece byla tahle organizace, ne?"
„Řekneš mu to sama?"

Neřekla. Trvalo jí tři dny, než na svou stranu získala i Zetsua s Tobim ve vleku. Nepokoušel se jí v tom zabránit, přestože si tehdá v noci připravoval zuřivou obhajobu. Nakonec si uvědomil, že je jakkákoliv snaha k ničemu. Proto jen zamračeně seděl, když se ostatní shromáždili kolem něho. Kakuzu si přidřepl k futonu, jak to dělají dospělí, když si chtějí promluvit s dítětem. Zřejmě si připadal ohleduplně, ale ve skutečnosti to bylo ponižující a Deidara jej za to nenáviděl.
„Dost jsme o tom mluvili..." začal pokladník.
„O čem?" odsekl Deidara a tvářil se, že se ho to netýká.
„Musíš odejít," vypálila Konan, tyčící se nad oběma se založenýma rukama. Její modré oči zlostně těkaly ze strany na stranu.
V té chvíli už nedokázal pokračovat v plánované komedii a rozkřičel se na ni: „A to je všechno!? Řeknete jdi a vykopnete mě jako psa!? Proč mě někdo z vás rovnou nezabije!? Kakuzu! Zetsu! Co? Nedal by sis kousek!?"
„Drž hubu!" vykřikla Konan a několika dupavými kroky přeměřila místnost. Když se vracela k jeho futonu, doprovázela řeč zuřivou gestikulací. „Akatsuki už neexistuje, nevšiml sis!? Nikdo se tu o tebe nepostará jenom proto, že jsi nedokázal chcípnout už tehdy! Už jsi všem k ničemu, uvědom si to, sakra!"
Její útok všechny zarazil, protože ji nikdy neviděli v podobném stavu. Tohle už nebyla klidná, vyrovnaná modrovláska, která si své pocity a názory nechávala pro sebe.
„Tak fajn," přikývl strnule a hlas se mu klepal, jak se snažil zadržet slzy nespravedlnosti. „Půjdu! Stejně jsem chtěl co nejdřív vypadnout! Všichni tu totiž pochcípáte jako krysy! Jako Nagato!"
Při posledních slovech se na něj Konan vrhla a byla by mu vyškubala všechny vlasy, kdyby ji Kakuzu neodtáhl z místnosti. „To jméno už nikdy nevyslovuj! Nikdy!"

Následovaly přípravy na Deidarův návrat do civilu. Kakuzu přinesl nějaké obnošené šaty, Tobi vyštrachal zapomenutý klobouk a utrhl z něj rolničku. Dlouho přemýšleli, jak bude Deidara cestovat. Sám se do jejich filozofování nezapojoval a vzpomínal na Sasoriho - být tu on, udělal by mu protézy, nebo tak něco.
Jednoho dne se Zetsu vrátil s bílým koněm, kterého musel objevit v nějaké kupecké karavaně, splašit a nahnat až před základnu. Kůň na to vypadal - měl zapletenou hřívu a červený postroj s třásněmi, krátkou uzdu a nasazené sedlo. Zetsua se bál, tak jej musel utěšit Tobi, kterému to zabralo víc jak hodinu. Koně znervózňovala jeho maska a on si ji přesto odmítal sundat.
V den odjezdu vytáhl Kakuzu nůžky a ostříhal Deidarovy vlasy pěkně na krátko. Také ruce mu pevně obmotal bandážemi - že je nemá před nikým sundávat, bylo už jasné.
Deidaru si kůň oblíbil, i když na něm seděl poprvé v životě. Zetsu ho připoutal k sedlu sešitými opasky, přesku pak natočil tak, aby ji mohl Deidara sám rozepnout.
„Tady," řekl na rozloučenou a strčil mu do ruky malý váček. „Dárek od Kakuza, do začátku. Ale neříkej mu o tom..."
Deidara se naposled ohlédl na skalní dóm. Kakuzu už naštěstí mizel ve dveřích a o Deidaru se více nezajímal. Konan zahlédl ve třetím patře, šéfově bývalém pokoji, jak se na chvíli mihla v okně. Už jim neměl co říct, ale Zetsu mu konec konců nic neudělal: „Díky."
Popohnal koně do chůze pahýly stehen a zvíře nejistě vykročilo.
Tobi je doprovázel až na nejbližší cestu, mával rukama a křičel: „Sbohem, Deidara-senpai! Sbohem, Deidara-senpai!"
Deidara zčásti litoval, že po něm nemůže nic hodit, a z části jej hlodal ten nepříjemný pocit zrady. Snažil se přimět koně do klusu, ale zvíře nereagovalo a dál si šlo svým poklidným tempem. Konečně Tobiho přestalo pronásledování bavit a za chvíli se bývalý Akatsuki ocitl sám uprostřed zimního ticha. Napadlo jej, jak je to roční období symbolické - staré končí, nové začíná.