Padla kosa na kámen

„Počkej, ještě to není..."
Chouji neochotně přešlápl a pokusil se zpoza rozložitého břicha zahlédnout svou matku, klečící na podlaze před ním. To se povedlo jen částečně, hlavně díky tomu, že co do velikosti byla Yumi Akimichi srovnatelná se zbytkem klanu. Když poslední chránič zapadl přesně na místo, pomalu vstala a obhlédla své dílo. Na čele jí perlil pot.
„Vypadáš úžasně!" Obrátila se ke pootevřeným dveřím do pokoje: „Chouzo! Už jsi hotový? Měli by jste vyjít!"
„Jo!!" Zařvala hlava klanu v odpověď a ozval se známý dusot, jak Chouza zdolával schody dolů.
Vyprovodila manžela se synem ke dveřím, Choujiho pak objala, jakoby šel rovnou do bitvy a ne na návštěvu do sídla Uchihů. „A chovej se slušně, nerada bych..."
Tyhle poučky nesnášel, přesto jí odpověděl zářivým úsměvem: „Žádný strach, zvládneme to. K Fugaku-sama mě stejně nepustí."
„Já vím, ale..." Nakonec to vzdala a jenom stiskla Chouzovy obrovské dlaně.
Dřív si to Chouji neuvědomoval, ale poslední dobou mu začalo docházet, že je to jakési tichá konverzace mezi jeho rodiči. Oba dva si dobře uvědomovali, kam jdou a ujišťovali se navzájem, že se vrátí.
Vydali se pěšky téměř vylidněnou Konohou, jak už tomu v pracovní dny bývalo. To ticho bylo děsivé.
„Jsi nervózní?" zeptal se Chouza, když už byl Uchihův dům na dohled.
Chouji nasucho polkl. „Hrozně."
„Drž se za mnou. Nemusíš nic říkat - když potkáme někoho z Uchihů, představím tě já. Počkáš na mě před Fugakovou kanceláří," odříkal Chouza, jako plán nadcházejícího útoku.
Byli očekáváni. U otevřené brány stál Uchiha Tekka, co je měl za úkol provést domem. Cestou potkali další příslušníky Klanu, ale Chouji byl natolik nesvůj, že si ani nezapamatoval jejich obličeje. Ale stačilo jen říkat: „Hajimemaste," a všichni byli spokojení. Nakonec se zastavili v předsíni Fugakovy kanceláře. Uchiha Tekka poklekl, otevřel dveře, přesunul se do místnosti za nimi a zase je zavřel.
Oba na chvíli osaměli a Chouji si teprve nyní všiml, že tu už někdo čeká. V rohu u okna seděl černě oděný ninja s maskou přes půl tváře a nehybně hleděl před sebe.
„Chouza-san, vstupte." Tekka počkal, až hlava klanu Akimishi zmizí ve dveřích, a znova je zavřel. Pak pokynul rukou Choujimu: „Dozó."
„Dó," odvětil Chouji a posadil se vedle maskovaného ninji.

„Fugaku-san." Chouza se uklonil místu, vyhrazenému pro nejvýznamnější osobu v zemi, a usadil ve vedle Nary Shikaku.
Na druhé straně místnosti už seděli Hyuuga Hiashi a Neji, jehož status musel v poslední době značně stoupnout, když byl přizván k takovému jednání. Mohly za to jednak jeho válečnické schopnosti, jednak svatba s Hiashiho nejstarší dcerou. Za Fugakovými zády seděl Uchiha Itachi, v o něco větší vzdálenosti jeho bratr Sasuke.
Čekali, dokud se neotevřely dveře a dovnitř nevstoupila očekávaná osoba, Uchiha Shisui. Dobře urostlý mladík v ninjovské uniformě prošel mezi nimi a s téměř posvátnou úctou poklekl před hlavou Klanu. „Fugaku-sensei."
Fugaku mu naznačil, aby se narovnal, a vzhlédl k ostatním: „Jak všichni víte, už dlouho se snažíme přijít na tajné techniky Akatsuki. Nejpodstatnější z nich, přestože se může zdát nedůležitý, je způsob spojení jejich členů s Nagatem. Jsem si jist, že odhalení tohoto tajemství nám dá možnost napadnout celou skupinu zevnitř a konečně vystopovat Nagatův úkryt. Shisui?"
Mladík nadšeně přikývl a rozdělal svitek, který nesl na zádech. Role hedvábného papíru rozdělila místnost na dvě poloviny. Zástupci klanů se naklonili kupředu.
„Toto je nákres, zhotovený jedním z našich nejlepších zvědů ve Skryté Sněžné. Jedná se o typ stroje, nazývaný Gentōshin a užívaný k účelům přenosu vědomí členů Akatsuki – Sněžní pravděpodobně pomáhali při jeho realizaci. Náš člověk nestihl zakreslit všechno, proto jsou tu některá bílá místa. Kdybychom se ale dostali ke zbytku, mohli bychom odhalit způsob přenosu a využít jej k napíchnutí se do jejich systému."
„Víme, v čem to spočívá?" ozval se Fugaku.
„Podle nákresů se jedná o malé zařízení, vysílající určitý signál. Jakým způsobem spojuje vědomí vlastníka a Gentōshinu, nevíme. Chtělo by to delší výzkum, snad i praktické zkoušky."
„Jestli přenáší nositelovo vědomí, nemůže to být jen něco mechanického. Snad jutsu, ale něco takového by bylo snadno odhalitelné," doplnil Itachi se zamyšleným výrazem.
„Uvnitř Konohy máme nasazeno spoustu sensibilů - každé použití jutsu je hlášeno," přisvědčil Shikaku.
„Co to pohání?" ozval se tichý hlas za nimi.
Vzhlédli.
Sasuke Uchiha se nenechal rozhodit jejich překvapenými výrazy a pokračoval: „Musí to něco pohánět - jestli je zařízení spojeno s lidským vědomím, mohla by to být přímo chakra."
Fugaku mu věnoval kamenný pohled: „Tu by odhalili sensibilové."
„Ne v případě, že je zařízení skutečně malé." Sasukemu se ve tváři nepohnul ani sval. Pod vnější fasádou se však schovával uzlíček nervů. Skutečně se odhodlal promluvit! „Pak by bylo potřeba minimum chakry a v případě, že se nachází přímo v nositelově těle, chakry nezachytitelné."
Chouza se zpamatoval jako první - rozhodl se mladého Uchihu podpořit a zlomit nastávající ticho. „Implantované zařízení. Pravda, velmi chytré."
„Jestli je to pravda, pak ovšem…“ Hyuuga Hiashi se zadíval na nákres. „Jak bychom mohli něco takového objevit, navíc tady, v Konoze? Namátkové prohlídky jsou hra o štěstí, i kdyby se zapojil celý klan Hyuuga."
„To nechme na jindy," rozhodl Fugaku a obrátil se na Shisuiho. Hřbetem dlaně poklepal na nákres: „Povoluji veškeré experimenty, které by tu věc mohly zprovoznit. Vezmi si, kolik lidí chceš, s potřebnými věcmi se obrať na Tekku. Hlavně co nejdřív zjisti, jak to funguje."
Nebylo žádným tajemstvím, že Shisui je Fugakův oblíbenec. Nejen, že byl nejtalentovanější, nejoddanější a nejhorlivější. On celému Uchihovskému snu naprosto věřil. Hluboce se uklonil: „Děkuji, sensei. Dokážu to."
„Chybí toho docela dost," uznal Sasuke, kterému po jeho výstupu otrnulo a dovolil si víc mluvit. „Co přizvat toho, co to nakreslil? Třeba si pamatuje víc podrobností."
„To nebude možné." Shisui zavrtěl hlavou. „Odhalili jej těsně poté, co nám nákres zaslal. Škoda, byl to oddaný člověk."

***

„Podle mě se mýlíš, Tsunade-san!"
„Mýlím? Já že se mýlím!? To že jsem vám ráno nehodila květináč na hlavu, to byl můj velkej omyl!"
Nadih-san se rád vracel domů. Bylo to velmi zajímavého místo, už na schodech do druhého patra.
„To už přestává všechno! Tvé názory jsou nemístné a zcela v rozporu s..."
„Mý názory jsou mý názory, čůzo! A netykej mi!"
S kosou na rameni vystoupal až k prvnímu bytu, kde z pootevřených dveří vyhlížela mladá žena v zástěře. Konečně měla možnost odběhnout od plotny. Mezi ni a stěnu se pokoušel nacpat ten malej smra-... kluk s leteckejma brejlema.
„Brej večír, Sarutobi-san." Při pozdravu nepatrně nadzvedl svůj špičatý klobouk. „Už jsou zas v sobě?"
„Vítejte doma, Nadih-sama," odpověděla a vzhlédla zpět ke schodišti. „Začalo to ráno. Tsunade-san vysypala na ulici hlínu."
Ať to znamenalo cokoliv, hádka bábi Tsunade a Suzume-san se již ubírala docela jiným směrem.
„Tvé chování je neodpustitelné!" zaznělo shora. „Jak můžeš říct něco takového o našem zachránci!? Klan Uchiha ti může-"
„Víš co?! Klan Uchiha mi může leda -...-!"
Sarutobi-san Konohamaruovi zacpala uši. „Mimochodem, musím vám poděkovat, jak jste mu tuhle pomohl. Ostatní děti ho prostě nechtějí mezi sebou."
S úsměvem přikývl: „No jo, to jsou děcka. Tak zatím."
Ve skutečnosti si byl jistý, že ostatní děti Konohamarua vždy přijmou mezi sebe. Akorát do něj potom kopou…
„O tomhle s tebou nehodlám diskutovat!" vřískala Suzume, zatímco vybíhala schody ke svému bytu. „Očekávej, že budou stížnosti! S mým domem se můžeš rovnou rozloučit!"
„Tenhle byt je můj a já si v něm můžu dělat, co budu chtít! A z domu jste nikdy neměla ani smítko!" pronásledovala ji bábi Tsunade plamenem své řeči. „Dali vám ho za lezení do správný -ele , zatímco já byla ve válce!"
„Dobrej, Tsunade-san. Další neshody s šéfovou?" usmál se zahradník a pošoupl si kosu.
Bábi Tsunade mu věnovala kamenný pohled. „Zastřelit!"
„Už jsem vám řekl, jak jste dnes krásná?"

Pocházela z linie někdejších Kage, známých pod nášivkou utlačovatelé a vykořisťovatelé.
Dodnes se vyučovalo na Akademii o památném souboji Senju Hashirami - prvního Kage a zakladatele Konohy - s Uchihou Madarou. Malí kluci si na to hráli venku, dospělí organizovali hromadné exkurze k Madarově kolosální soše v srdci Údolí Bikouchuu. Ve skutečnosti se však v údolí žádný souboj nekonal.
Začalo to těsně na konci Velké Ninja-války, kdy se Madarovi povedlo přemluvit Hyuugu Seniora, aby oba Klany zlomili své stávající nepřátelství a stali se spojenci proti současné vládě. S nimi šla i většina Ohnivé země, opojená vizí blahobytu, prosperity a samostatnosti.
V údolí Bikouchuu se sešel Madara s Hashiramou ke zcela mírovému jednání a nabídl mu k podpisu demisi. Hokage, unavený válkou a bez podpory ostatních zemí, ji přijal s Madarovým slibem, že umožní jemu i jeho věrným bezpečný odchod. Když se však Uchihové vydali ke Konoze; mladé, leč prosperující vesnici a obchodnímu centru; Madara zjistil, že to nebude tak jednoduché.
Než se Senju odebral do Bikouchuu vzdát své funkce, jmenoval Hokagem Sarutobi Hiruzena. Ten nyní stál na opevněných hradbách Konohy, s několikanásobně menším počtem mužů domobrany. Listová vesnice vydržela v obležení skoro tři měsíce, zatímco se Hashirama se svým bratrem Tobiramou pokoušeli uprosit ostatní Kage o pomoc. V té době si žádný z nich neuvědomoval, jaké bude mít vyčkávání následky. Konečně kývl Kazekage, u něhož nalezl Hashirama dočasný exil.
Jenomže mezitím vypukl v Konoze hladomor a úplavice. Sarutobi se raději vzdal, než aby nechal svoje vojáky jednoduše zemřít. A to byla chyba! Při obsazování Konohy se Uchihova armáda utrhla ze řetězu a během jediné noci pozabíjela kolem pěti tisíc mužů, jako přisluhovatele tyranů. Sarutobi se dožil následujícího dne, kdy byl veřejně odsouzen a přinucen spáchat seppuku.
Tsunade se o tom všem dozvěděla až o několik měsíců později. Nacházela se s posledním oddílem Konožských ninjů kdesi na severu Kamenné, kde je nepřátelská armáda odřízla od okolního světa. Tak v podstatě zaspali konec války a do vesnice se vrátili jako hrdinové, kteří směle bránili Ohnivou zemi i po vyhlášení míru. To Klanu znemožnilo, aby ji nechal exemplárně popravit po Sarutobiho vzoru. Uchihové se tedy rozhodli počkat, až popularita hrdinných válečníků opadne, ale během té doby se Tsunade stáhla zcela do ústraní. Když se Klan tímto způsobem ujistil, že je nijak neohrožuje, rozhodl se na Senju Tsunade zapomenout.

Opatrně se usmála, jakoby ani nečekala, že si někdo všimne. Rukou uhladila blonďaté háro. „Nechala jsem je trochu zastřihnout. A heřmánek je také dobrý."
Bylo jí padesát, ale díky neustálému tréninku a tvrdé životosprávě vypadala o patnáct let mladší. A věděla to. Rukou se dotkla násady zahradníkovy kosy.
„Pořád ještě pracujete 'tam'?" otázala se s dávkou odporu v hlase.
Bylo až s podivem, že ona - potomek Uchihových největších nepřátel - a on - Uchihův hlavní zahradník - spolu bez problémů vycházeli.
„Není to tak špatné." Naklonil se blíž. „A některý -ačky musíte občas vydržet…"
Zasvěceně mrkla. „Tak to potom chápu. Nashle zítra," dodala, načež za sebou zabouchla dveře.
Dlouho tomu sám nechtěl uvěřit a teprve nedávno si připustil, že ji miluje už od prvního sprostého slova.

***

Když audience u Uchihů skončila, Uchiha Tekka s úklonami vyprovodil z domu všechny návštěvníky a nechal zavřít bránu.
Chouji se už vydal po chodníku směrem k domovu, ale Chouzova velká dlaň jej chytila za rameno a podržela na místě. Jeho pohled mířil na druhou stranu, za osamocenou postavou Nary Shikaku. „Počkej."
Chouji nechápal: „Co je?"
Jeho otec se namísto odpovědi rozběhl k odcházejícímu. „Shikaku!"
Nara Shikaku byl dobře stavěným mužem, jako všichni z jeho rodu velmi flegmatický, ale zároveň houževnatý a uvážlivý. Ale od jisté doby se na jeho vyrovnané tváři začaly objevovat vrásky; a něco, co by Chouji nazval hořkostí. Na zavolání se zastavil. „Ano?"
Chouza poměrně rychle docválal blíž. „Dlouho jsme se neviděli."
„Hmm," přisvědčil starší Nara. Bylo poznat, že chce mít setkání co nejrychleji za sebou.
„Je mi líto té záležitosti s Shikamarem."
Chouji byl už nadoslech od nich a došlo mu, že se jeho otec pouští na moc tenký led. Tvář Nary Shikaku se napjala a zbledla.
„Byl to dobrej kluk..."
Víc toho Chouza říct nestihl, protože jej Chouji popadl za ruku a s hlubokou úklonou táhl pryč. „Omlouváme se, Nara-sama, nebudeme vás zdržovat!"

„Proč jsi to udělal?" zeptal se Chouji o pár kroků dál.
Chouza se mu zlostně vymanil. „Neměl ses do toho plést!"
„Hmm, tak to je hezké, myslel jsem, že mi poděkuješ. Vypadal, jakoby měl za chvíli vybouchnout."
„To znám moc dobře. Nezapomeň, že jsme spolu kdysi trávili dost času."
Chouji svraštil čelo: „O co ti vůbec šlo?"
Chouza zrychlil. Už dvě hodiny nic nejedl a těšil se na oběd. „O to, že jeden z nejsprávnějších chlapů v Listové udělal pitomost a měl by to vědět!"
Mladší Akimichi si povzdechl. Jeho postoj k Uchihům nebyl moc dobrý, stejně jako v případě jeho otce. Důvod, proč s Klanem spolupracovali, byl víceméně sobecký. Každý klan fungoval jako jedna soudržná jednotka - zradila-li jedna její část, byť sebeméně významná, odnesli to všichni. Tak jako se to stalo Aburamům, Hyuugům, Yamanakům a nakonec i Narům. V prvním případě to šlo z kopce docela, v dalších byli problémoví členové buď potrestáni, nebo zapovězeni. V případě Shikamara to naštěstí nebylo tak strašné, prý byl vyměněn za nějaké zajatce v Písečné, kde snad nalezl dočasný domov. Jestli se však bude někdy moci usmířit s vlastním otcem, to zůstávalo záhadou.
Klan Akimichi se nemohl těšit přílišné oblibě ani před Uchihou, ani po něm, takže měli na výběr ještě méně. Mohli se jen utěšovat vědomím, že je k důležitějším aspektům své vlády Uchiha Fugaku stejně nikdy nepřizve. To vědomí bylo svým způsobem uklidňující, na druhou stranu však každého Akimichiho nehorázně štvalo.

***

Nadihův byt, nebo lépe řečeno kumbál, se skládal ze tří částí: madrace, kde spal; polštáře, na kterém meditoval; a nočníku, který používal většinou v noci, když se mu nechtělo vláčet se o patro níž na společné toalety. Nyní odložil svůj špičatý klobouk, nerozlučnou kosu opřel o zeď v rohu, a pohodlně se usadil do části číslo dvě. Nebyla to typická meditační póza, ale kdyby sem někdo nečekaně vtrhl, jako výmluva to stačilo. Několikrát se zhluboka nadechl, zavřel oči a netrvalo dlouho, než se myslí objevil kdesi pět set kilometrů za hranicemi Skryté Travnaté. V té podobě nebyl nic, jen pomyslný černý obrys na jednom z kulatých stupínků přístroje, který byl spojený neviditelnou čarou s jeho mozkem. Tímto způsobem se jeho jméno obrátilo naruby a z Nadiha se stal starý, dobrý Hidan.

„Trojka se hlásí!" vykřikl na celou podzemní halu, jež tvořila srdce základny organizace Akatsuki. Několik dalších siluet se po něm otočilo. Zamával jim. „Zdarec lidi! Kakuzu, jak se do -ele máš!?"
„Trojko!" okřikl jej kdosi přímo před ním.
Obrátil pomyslné oči na modrovlasou ženu v černém plášti s rudými mráčky. U ostatních si toho nikdy nevšiml, ale ona byla v uniformě Akatsuki nehorázně sexy. „Jé, ahoj Tygříku... totiž, Konan. Vypadáš skvěle, ty jsi zhubla?"
Ve tváři se jí nepohnul ani sval. „Můžeš mi prosím vysvětlit, co ti zabránilo hlásit se už včera?"
Gentōshin byl rozdělený na dvě části. První tvořil stupínek, na němž se promítala černá mlhovina Hidanova tvaru; druhou byla malá součástka ovládaná chakrovody v jeho mozku, kam si ji nechal implantovat asi před dvěma lety. Spojení s Gentōshinem bylo jednosměrné - nemohlo se tedy stát, aby si někdo Hidana vyžádal uprostřed Uchihovy zahrady. Přicházel sám, v přesně stanovenou dobu. Teda většinou…
Pokusil se podrbat na hlavě, ale vzhledem k tomu, že byl nehmotný, to moc nešlo. „Nó, dneska má Velkej Uchiha narozky, tak jsme to s lidma oslavovali už včera a trochu se to…"
„S lidma?" zopakovala podrážděně. „V posledním hlášení jsi neuváděl žádné bližší styky."
„Jo, páč jestli mám bejt nenápadnej, musim se taky trochu družit s celou vesnicí, ne?" ospravedlnil své jednání.
Tiše si povzdechla. Než ji potkal, nevěřil, že to jde, ale ona dokázala potichu i křičet. „Co Suzaku?"
„Itachi? Co by s ním mělo být?"
„Kontaktoval jsi ho?"
„Jo ták... Jasně. Je na naší straně, jak jsem vám říkal!"
Konan neodpověděla, jen z jejího výrazu bylo patrné, že o jeho názoru pochybuje. „Máme nové zprávy ze Sněžné. Prý dostali Uchihovského zvěda. Naneštěstí si stihl okopírovat nějaké dokumenty a je pravděpodobné, že mezi nimi byl i Gentōshin."
„Uchihovský zvěd?" zopakoval nelibě. „Netušil jsem, že tam mají tak -revsky mizerný zabezpečení!"
Protočila oči. „Víš, jak to chodí."
To věděl, a to o víc ho to -alo! Ten malý zamrzlý kus země by byl za jiných okolností už dávno pohlcen okolními mocnostmi, ale jako každý skrček začal místo toho vydělávat na všech. Dobro nebo zlo, Písečná nebo Listová, Skrytá Sněžná poskytla to nejlepší ze svých technologií tomu, kdo nabídl víc. V jedné vesnici se tak dali zahlédnout zástupci obou stran, díky čemuž se země pyšnila ubožáckým titulem 'neutrální'!
„Každopádně, tohle bude rozšíření tvé mise," pokračovala Konan bez jakéhokoliv citového zabarvení hlasu. „Jsi teď Uchihům blíž, než kdokoliv."
„Fakt? Co Itachi?"
„V tuto chvíli si nemůžeme být jistí, jestli se mu vyplatí důvěřovat."

Organizace Akatsuki dřív vedla ilegální boj proti všem světovým vládám bez rozdílu řeči, pleti a státního zřízení. Hidan si dokonce matně pamatoval dobu, kdy ještě byli na seznamu mezinárodně nejhledanějších zločinců. To dnes platilo pouze pro Konohu. Ode dne tak zvaného Velkého Osvobození Ohnivé se je rozhodl zbytek světa akceptovat a dokonce využít jejich služeb vůči společnému nepříteli. Proč, to věděl pouze Nagato, mistr v oboru hackingu a kybernetiky a zakladatel Akatsuki. Nejspíš mu tehdy došlo, že proti ohromné přesile a bez podpory ninja-vesnic nejsou schopni přežít. Nad tím Hidan jen krčil rameny. Jakožto ortodoxní jashinista se přidal k čemukoliv, co mu dávalo povolení zabíjet.
Z nynějších členů organizace si pamatoval jen Kakuza, přezdívaného Sever, se kterým plnil mise ještě předtím, než se stali závislými na téhle pitomé projekci. A pak taky Konan, Bílého Tygra, jako svou spojku s Nagatem.
Když kývl na tuto dlouhodobou pozorovací misi, očekával mnohem více vzrušení. Ano, nejspíš to byla jen naivita, ale tehdy si opravdu myslel, že bude například zachraňovat odsouzené před popravou, nebo postupně likvidovat celý klan Uchiha, ale velení mu prostě řeklo ne. Taky se kvůli tomu příšerně nudil, ačkoliv věděl, jak je jakákoliv odlišnost v Konoze nebezpečná. Ale alespoň s sebou přinášela trochu požadovaného vzrušení.

***

Hidan nebyl výzvědný typ. Když o týden později postával na rohu zabahněné ulice a proud dešťovky mu stékal ze špičatého klobouku na přenosný pultík se sushi, měl sto chutí hodit ho sledovaným Uchihům na hlavu a jít domů.
Do onoho deštivého podvečera jej zavedlo minimum informací: dům Uchihů byl sice plný podezřelých, ale aby se v něm konalo něco většího, na to tu byly jiné prostory. A Itachiho se Hidan zeptat nemohl, protože se poslední dobou nedal odchytit na žádném bezpečném místě.
Nezbývalo tedy, než jednat. Ke svým záměrům si Hidan vyvolil Uchihu Tekku, který se až moc často vydával pryč z rodinného sídla. Tímto způsobem Hidana zavedl až na předměstí, k tovární hale číslo jedenáct, jejíž vchod hlídali dva shinobi, zatímco dva další obcházeli kolem. Stál tu už pátý večer - vždy prodal všechno sushi odcházejícím dělníkům a šel taky domů. Teprve dnes se rozhodl podívat, jak daleko mohli Uchihové zajít. Tekka vůbec nepřišel, zato tu byl k vidění Shisui a pár dalších lidí.
Kolem se ozvalo zvonění a z hal se vyrojily davy v pláštěnkách, spěchající domů. Počkal si, až zmizí poslední opozdilci a pomalu se vydal na druhou stranu továrenského komplexu. Pult schoval do nejbližšího křoví, za ním poslal své nepraktické dřeváky a pořádně utáhl pásek prodavačského kimona. Nakonec se rozhlédl kolem a začal pomalu, ale jistě šplhat po mokré, okapové rouře na střechu. Naštěstí stály budovy v těsné blízkosti, a když přeskakoval na halu jedenáct, hlídka dole pod ním si ho ani nevšimla.
Proplížil se kolem komínů a hromosvodů až k začouzeným tabulkám stropního okna. Zezdola vycházelo matné světlo. Podíval se skrz a zjistil proč. Dole stál Uchiha Shisui v doprovodu dvou svých příbuzných a poslouchal řeči zavalitého muže v bílém plášti, kterého podporovala eskadra jeho kolegů. Mezi oběma tábory stál velký poradní stůl, zahlcený dokumenty a nákresy. A za nimi se tyčilo něco, co Hidan znal. Byla to kopie Gentōshinu, jen mnohem větší a měla pouze jediný stupínek. Každé volné místo pak zabíraly malé lampy a vytvářely diskutérům příjemnou, intimní atmosféru.
Prsty nahmatal štěrbinu a po delším úsilí se mu povedlo otevřít okno. Nebezpečně zavrzalo, ale tam dole si toho neštěstí nikdo nevšiml. Dopřál si soustředěný nádech a pozvedl jej ještě o kousek víš. Konečně uslyšel útržky rozhovoru.
„... na principu mlhoviny, která pomocí signálu převezme funkci těla. To znamená vašich pohybů, smyslů a podobně."
Uchiha Shisui zvedl ze stolu jakousi věc a zálibně si ji prohlížel. „Takže ten člověk o sobě celou dobu neví?"
„Ne. Jeho mozek na chvíli ztrácí ponětí o tom, co přesně má ovládat. Uživatel zůstává pravděpodobně zcela nehybný a nejspíš nevnímá své skutečné okolí."
„Tahle věc tedy není k vnějšímu použití?"
„No, byly by potřeba pokusy... Jestli vůbec funguje nemůžeme s jistotou říct, dokud nebude použita na člověku."
Víc Hidan neslyšel. Z okraje klobouku mu stekla jedna velká kapka, stočila se pod náhodným úhlem a proklouzla těsně kolem okenního rámu dolů do haly. To by nevadilo v případě, kdyby nespadla na hlavu jednomu z bílých plášťů.
„-rva!" sykl Hidan a uskočil.
Když byl pár kroků od okna, donesly se k němu znepokojené hlasy. Nezdržoval se jimi, jen přeskočil na sousední střechu, což byla další chyba, protože si ho všimla hlídka dole. Nezastavil. Přeskočil na první, na třetí... na čtvrté střeše klopýtl, ale setrvačnost jej hodila dál a znovu nabyl rovnováhu. Slezl, lépe řečeno sjel po okapu dolů, nevnímaje spálenin na rukou. Byl si jistý, že to Jashin do zítra napraví. Z křoví vytáhl boty, o zbytek se nezajímal. Vydal se pak potemnělými uličkami, co nejrychleji odtud. Ale když už si myslel, že je v bezpečí, osud mu přihrál do cesty nový problém.
Hidan ho poznal - mladého Sasukeho Uchihu, Jashin-sama ví, co tu teď v noci dělal! A Sasuke, přestože se Uchihové o své zaměstnance příliš nezajímali, zase poznal jeho. Ale na rozdíl od Hidana, on zaváhal. Vlastně se tvářil docela zaskočeně, když se Hidan rozběhl a srazil jej podpatkem dřeváku na mokrou dlažbu. Byl viděn - byl prozrazen - byl v ohrožení. Zdvihl dřevěný špalík do výšky a znova udeřil. A znova a znova. Pak mu bota vypadla z ruky a pokračoval pěstmi. Teprve, když za sebou zaslechl hlasy, jakoby se probral a utekl pryč.

Domů se dostal kolem půlnoci. Krev z dlaní smyl v nedaleké fontánce, vypůjčené kimono vyhodil do nějakého kontejneru po cestě. Boty si nasadil až skoro před domem a proběhl v nich několika kalužemi. Byl rád, že tak vytrvale prší. Dveřmi už nešel, bál se, že by Suzume vylákal hluk. Proto vylezl po mokrém okapu k pootevřenému oknu do svého bytu. Věděl, že se mu někdy bude hodit a nikdy je nezavíral. Jakmile se ocitl uvnitř a dešťová voda z promáčených šatů pod ním vytvořila louži, postupně si vybavoval, co se stalo. Zabil nejmladšího Uchihu.
„Jashine!" Několika kroky změřil místnost, pak se vysvlékl do naha a mokré šatstvo přehodil přes opěradlo židle. Sedl si na futon a zabalil se do přikrývky. Chvíli hleděl do prázdna, nakonec se zhluboka nadechl a zavřel oči.

Nebyla doba, kdy by se měl hlásit - vlastně mělo být celé ústředí Akatsuki krom nočního hlídače úplně prázdné. Navzdory tomu věděl, že ji tam najde. Když se objevil na svém stupínku, spatřil ji sedět za stolem a cosi pročítat. Bezvýraznou tvář ozařovalo platinové světlo počítačové obrazovky. Všimla si ho a vstala.
„Co tady děláš? Máš se hlásit až..."
„Do -ele! - rva!" vykřikl na celou místnost.
Zarazila se. „Co se stalo?"
„Zabil jsem ho!"
Přimhouřila oči. Zabíjení u něj nebylo nic neobvyklého; nechápala, proč z toho tak vyšiluje. „Koho?"
„Uchihu! -rvenýho, mladýho Uchihu!" Zakymácel se - v místech, kde stupínek končil, se mlhovina rozplynula do prázdna. „Ani se mnou -aně nebojoval! Nedělal jsem ani ten mizernej obřad, umlátil jsem ho, zatraceně!"
„Uklidni se."
„Já jsem -rva klidnej!" Nebyl vidět jasně. Díky stresu a adrenalinu se jeho mozek choval trochu jinak, takže se v mnoha místech rozostřoval. „Musím odsaď vypadnout..."
Zavrtěla hlavou: „To není možné."
„Nasednu na loď - vím, že ji tam někde máte..."
„Hidane!" Byla naštvaná. Jako vlastně pokaždé, když se někdo nedržel plánu. „Každý tu má svůj úkol, nemohou je zrušit jen proto, aby tě dostali pryč. Alespoň ne teď! Viděl tě někdo?"
„Jenom on…“ zašeptal.
„Výborně. Až se uklidníš, přijdeš mi říct, co jsi zjistil. Ale ne teď!"
Chvíli ji nehybně sledoval, potom jakoby potupně sklopil hlavu. „Jo, máš sakra pravdu. Jdu spát. Vstávám zítra do práce!"

Probral se u sebe na futonu, stočený do klubíčka a pokusil se usnout. Nedařilo se to, dokud se ještě jednou neposadil a nevěnoval Sasukemu malou modlitbu. Každý o něm -rva věděl, že je schopen vyvraždit celou vesnici v čele s klanem Uchiha, ale tohle byl přece Itachiho -anej mladší brácha! Jediná věc, na které Itachi opravdu lpěl…

***

„Itachi!" Uchiha Mikoto, matka rodu a první dáma Konohy, přišla svému synovi naproti.
Pevně ji objal - cítil jak se chvěje, jen přítomnost manžela jí bránila v pláči. „To bude v pořádku..."
Dovedla jej do prázdné předsíně, z níž doktoři vyhodili ostatní čekající, aby sem mohli nanosit židle pro vládnoucí Klan. Uchiha Fugaku seděl v přední řadě uprostřed a nehybně pozoroval prosklené dveře. Za nimi byl pokoj, kde ležel Sasuke. Kolem postele stálo asi deset mediků a jejich ruce - obklopeny zářivou aurou lékařské chakry - skrývaly rozsáhlé poškození jeho tváře. Ze všech sil se snažili jej nejdřív udržet naživu, potom napravit z rozbitých kostí co se dá. Bylo jim jasné, že za ztrátu Fugakova syna by je nečekala moc dobrá kariéra.
Itachi se nebál. Na Konožské klinice se sešly ty největší kapacity Ohnivé Země - Sasuke na tom nemohl být líp.
„Chce to jen čas," řekl otcovým směrem.
Fugaku neodpověděl. Ať už to měl na svědomí kdokoliv, on toho - anýho hajzla najde!

„Fugaku-sensei!" Shisui se mu téměř složil k nohám, čelem se dotkl země.
Ve tváři vůdce klanu se zračilo něco horšího, než smutek a zloba. „Jak pokračují práce?"
Od incidentu u haly jedenáct uběhly asi dva týdny a očekával nějaké výsledky. Zástupci Konožských klanů - opět svoláni do jeho kanceláře - rovněž.
„První pokus, na jednom z vězňů, dopadl neúspěšně. Díky tomu jsme se ovšem poučili z předchozích chyb a mozek dalšího už nebyl nijak poškozen. Je tu ovšem problém se silou signálu…“
„A to?"
„Je velmi slabý, i když jej zesilujeme chakrou navíc. Rádi bychom provedli experiment na někom s pokročilejšími psychickými schopnostmi."
Fugaku kývl na zbytek místnosti. „Máme někoho takového?"
Chouza i Shikaku mlčeli. Ale Shisui si už svého kandidáta připravil: „Yamanaka Inoichi."
„Ta troska?" Shikakův obličej za poslední dny přidal k hořkosti ještě kyselost.
„Pokud vím, velmi lpí na své dceři." Fugaku se obrátil na zástupce Hyuugů. „Ta je teď - na tvou žádost Hiashi - v Písečné. Kdybychom jí na oplátku umožnili návrat, jistě by přijal."

***

„Nadih-san!"
Prkenně se otočil a pokusil se svým kloboukem zamaskovat kruhy pod očima. Vyplížil se z bytu docela tiše a doufal, že domovnici nepotká. „Ano, Suzume-san?"
Přitáhla si župan, tmavé kadeře hodila za rameno. „Já vím, že nejste povinný trávit u mě každý večer, ale pro příště - mohl byste mi říct dopředu, až zase budete večeřet u Tsunade-san!"
Nezmohl se ani na výdech - domácí zmizela u sebe v bytě a zabouchla dveře. Cože? U Tsunade? Seběhl o dvě patra níž a zazvonil na ni.
Přivítala ho vševědoucím úsměvem. „Áh, Konožský sekáč. Zda-li pak jste mluvil se Suzume, Nadih-san?"
Nechápavě zamrkal. „Vy jste mě kryla?"
„Slyšela jsem tu krávu, jak zvoní. Když se nedala odbít už pět minut, zapla jsem hudbu a volala, ať si ještě dolejete saké. Asi to zabralo..."
„Díky, Tsunade-san."
„Pro tentokrát - příště buďte opatrnější!"

***

„Konan."
Bylo už pozdě v noci, tedy doba, kdy by nečekala nějaké spojení. Přesto se jeden ze stupňů Gentōshinu rozsvítil a ukázal mlhavý obrys postavy, kterou tu čekala ještě méně.
„Suzaku?" S trhnutím vstala od svého počítače a přišla blíž. „Co chceš? Myslela jsem..." Odmlčela se.
„Že jsem vás odstřihl?" doplnil chybějící slovo.
„Trochu slabé," odvětila ledovým tónem.
„Tak zradil. To je taky důvod, proč je Hidan v Konoze, že?"
„Je to pozorovací mise," namítla.
„Pro něho možná. Vy zatím čekáte, co udělám."
Opřela se rukou o nejbližší pultík s přístroji a povzdechla si. „Přišel sis jen tohle ujasnit, nebo ještě něco?"
„Chci tě přesvědčit, že jsem pořád s vámi." Itachiho imaginární hlava kývla do strany. „Tebe i Jeho."
Narovnala se. „Takže? Co mi můžeš nabídnout jako důkaz loajality?"
„Jednu informaci. A upřímně, nebudete z ní moc nadšení."

***

Několik následujících dní byl Hidan naprosto ve střehu. Po celé Konoze se brzy rozezvučely tam-tamy se zprávou, že Uchiha Sasuke zemřel, načež se na vyjádření soustrasti zapalovaly na ulici svíčky a bylo vidět skupiny mladých dívek, oplakávajících miláčka veřejnosti. Na to vydal prohlášení samotný Uchiha Fugaku, jež veškeré zvěsti popřel, ale zároveň neřekl nic konkrétního. Od personálu kliniky se jen doneslo, že je Sasuke v kómatu. Hidan nevěřil vůbec ničemu - po pěti dnech, kdy čekal, až si pro něj někdo přijde, se mu vrátila stará Jashinistická nátura.
Už zase stál na zahradě a soustředěně kosil. Uchihové si nepotrpěli na krásu, vlastně se zdálo, že jediné, co se tu kdy provádělo, bylo zastřihávání a osekávání všech jejích přečuhujících částí. Hřbetem dlaně si otřel čelo. Jen ať si přijdou, alespoň se tu bude něco -aně dít! Dokonce přestal otravovat i Konan se svým požadavkem na odchod. Co se týkalo Gentōshinu, předpokládal, že tím pověří někoho jiného. A opět Sasuke - na jednu stranu byl rád, že to ten kluk přežil. Už takhle se nemohl podívat Itachimu do očí, když se tu občas minuli. A ta mrcha Konan si z toho vůbec nic nedělala! Vlastně byla znepokojená jen tím, když jí oznámil, že je Sasuke naživu! Počkat -rva!
Zaraženě se narovnal: Jestli je Sasuke naživu, jestli se vzbudí a promluví... Znamenalo by to zkázu Hidanova utajení! A jaká preventivní opatření by udělala Konan? Poslala by ho určitě na kliniku, aby kluka dorazil! -aně! Zrovna dneska se jí měl hlásit. Zavrtěl hlavou. Ne, vykašle se na to! Kdyby ho poslala na někoho z těch -rvených -ičusů, co ovládají vesnici, fajn! Ale Itachiho brácha byl Itachiho brácha!

***

Yamanaka Inoichi zůstal stál před kopií Gentōshinu a nedůvěřivě si ji prohlížel. Když mu nabídli spolupráci, žena ho od ní dlouho zrazovala. Ani on nevěřil podobným experimentům, ale když jej později navštívil samotný Uchiha Shisui, bylo rozhodnuto. Ten charismatický mladý muž byl schopen přesvědčit i skálu, aby se změnila v diamanty. Navíc, Inoichi to nedělal pro sebe...
Kopie menšího zařízení, vyrobená v Konoze, byla na implantaci moc velká - inženýři však přišli na způsob, jak na ni převést chakru z mozku pomocí elektrod. Než se usadil na stupínku před strojem, položili pod něj svitek s kruhovým textem. Nebyla to žádná jutsu, jen jednotlivé znaky.
„Napojíme se na vaše vědomí. Svitek bude ukazovat informace, které zjistíte. Bude to tak jednodušší," uklidnil jej Shisui, který se experimentu účastnil. „Zvěd by se měl nacházet v Konoze, zaměřte se na ni."
„Rozumím," přikývl.
Zařízení mu leželo na temeni hlavy a bylo tak velké, že mu okraj zakrýval oči. Alespoň jej nerozptylovaly cizí pohledy. Sepjal ruce a uvolnil se.

***

To ráno přestalo pršet. Byla neděle, takže nemusel do práce, a užíval si panující mlhu z pootevřeného okna. Bylo jí tolik a byla tak hustá, až celá Konoha začala připomínat Mlžnou. S povzdechem odložil zubní kartáček do lavóru na vodu, otřel si pusu a dosedl na zem. Nechtělo se mu tam, neměl ani připravenou řeč v případě, že by ho Konan skutečně na kliniku poslala. Navzdory tomu zavřel oči a vydal svou mysl Gentōshinu.

Něco bylo špatně. Uvědomil si to kvůli tichu a také proto, že tu byl krom Konan úplně sám. Ostatní stanoviště zela prázdnotou; jediné, co tiše vrnělo, byl její počítač. Stála k němu zády, na něčem zrovna pracovala, když se objevil.
„Konan? Co se sakra..."
Nedořekl větu. S trhnutím se otočila: „Idiote!" Čekal všechno, ale nadávku z jejích růžových rtů tedy ne. Nevypadala naštvaně, spíš trochu hystericky. „Proč jsi tu zatraceně včera nebyl!?"
„No, já..." chtěl se vymlouvat, ale nedala mu k tomu prostor.
„Vypadni odtud!"
Nechápavě skřivil obličej. „Cože?"
„Dělej! Zmiz! Rychle!" Mávala u toho rukama, jako v zoufalém pokusu o zahnání včely. „Uchihům se to povedlo, nevíme kdy-!"
Zbytek už neslyšel. Jeho mozek si zamluvila intenzivní bolest. Ucítil neuvěřitelný tlak a na poslední chvíli se mu povedlo vyklouznout ze sevření neviditelné ruky. Následovala tma.

***

Viděl temnotu a krev. Nejprve ho to vyděsilo - měl pocit, že se dostal do něčí noční můry. Ale pak mezi vším tím hnusem spatřil známou postavu a pocity člověka, do jehož mysli se vnořil, jej obklopily jako letní dusno.
„Sasuke."

Text na svitku se roztočil. Kolem už stáli připravení lidé, co zapisovali texty. Něco byly nesouvislé bláboly, další jakési kódy a nespecifikované zkratky. Uprostřed chaosu ale jeden z písařů vytrhl list ze svého bloku a poslal jej Shisuimu. Stála na něm adresa, jméno a místo v Konoze, dokonce i dvě telefonní čísla.
Shisui na lístek přimhouřil oči, pak dal znamení svým soukmenovcům. „Potvrzeno, je to on!"

***

Probral se na zemi, v louži rozlité vody a mydlinek. Jakmile se mu vrátilo ostré vidění, donutil tělo k otočce. Nevěděl, že byl v bezvědomí asi půl hodiny, ani že se Sasuke Uchiha dnes ráno probral z kómatu a udal ho. Počkal, až mu přestane hučet v uších a zkusil se postavit. Šlo to ztuha, Hidanův mozek se ještě nedokázal zcela rozhodnout, do jakého těla patří.
Pak to uslyšel. Někdo se venku hádal, nějaké děcko nahlas řvalo a do toho se ozýval dusot běžících nohou. Opatrně se přiblížil k oknu a vyhlédl ven. U protější budovy se právě řadila skupina lidí. Znal je od vidění, byli to jeho sousedi, mezi nimi i Tsunade.
„Do -ele!" Uskočil ke stěně naproti dveřím. Zdálo se mu, že slyší, jak se oddíly ninjů rozmisťují v jednotlivých patrech. Ti -ráči si mysleli, že ho dostanou!
Odsunul futon, pod kterým měl schovaná zbylá dvě ostří, a třesoucíma rukama je přidal ke třetímu na své kose. Roztrhl látku kalhot a vytahal z nich smotanou červenou pružinu. Byl připraven.
Zámek na dveřích vybuchl. Ninja, co je měl za úkol rozkopnout, dostal do hlavy letícím nočníkem. Jeho obsah, který Hidan nestihl ráno vylít, se rozstříkl po všech okolo. Po nočníku následovala kosa, která navzdory všem fyzikálním zákonům jen povrchově škrábla nejbližší půlkruh obléhatelů a vrátila se zpátky. Nastalo ticho.

Chouji seděl skrčený v ohybu schodiště a odpočítával ninji nad sebou. Moc, tak moc se mu nechtělo přijít na řadu! Na druhou stranu věděl, že jediné zakolísání by vystavilo jeho rodinu dalšímu posměchu.
„Dýmovnici! Hoďte tam dýmovnici," zašeptal někdo v mezipatře a za chvíli se už prostor zaplnil nažloutlým kouřem. „Jdeme! Jdeme, jdeme!"
První řada se dala do pohybu a Chouji je následoval. Podle mapy domu byl celý byt vlastně jedinou místností - byla tedy opravdu malá šance, že by stovka vržených kunaiů minula svůj cíl.
„Zpátky! Schovejte se!" Nahrnuli se ke stěnám chodby.
Po chvíli ticha zaslechli zpoza kouřové opony jen zlý, zlomyslný smích: „-aný -mrdi!"
Kosa vyletěla podruhé a zarazila se těsně vedle Choujiho. Vytřeštěnýma očima sledoval, jak nabodnutý ninja po jeho boku padá k zemi. Červené lanko se napnulo a kosa byla tažena zpět i se svou trofejí. „Ne!"
Netušil, kde se v něm vzalo tolik odvahy. Popadl vražedný nástroj za nejbližší ostří a trhnutím jej přitáhl zpátky. Zlý smích utichl. Zatáhl znova a tentokrát se mu podařilo sevřít pořezanými dlaněmi násadu.
„Tak pojď!" Zaťal svaly a trhl kosou k sobě. To už druhý konec červeného lana povolil a zůstala mu v ruce.

Obyvatelé obklíčeného činžáku s úžasem sledovali, jak Hidan proskakuje otevřeným oknem. Došlo mu, že svůj byt dlouho neuhájí. Zprvu čekal ten vysněný zážitek, kdy se bude vznášet ve vzduchu a půlka Listové mu bude ležet u nohou. Ale místo toho vesnice tonula v mlze a jemu bylo dopřáno jednoduché panorama několika protějších staveb. Beztak padal moc rychle a krátce na to, aby si je zapamatoval.
Dopadl zčásti na nějakého ninju pod oknem, z části na beton a zlomil si nohu. Všechna ostří v jeho těle se při každém pohybu pohnula s ním. Vytrhl dva kunaie, zabodnuté hluboko do stehna, a v každé ruce jeden se začal probíjet ulicí. Kdosi v nestřežené chvíli skočil za jeho záda a najednou mu mezi žebry zůstala trčet katana. Udělali kolem něj kruh, asi si mysleli, že dodělává. Nahmatal násadu a vytáhl ji.
„Tak kdo... kdo bude další... vy... -aný hajzlové!" sýpal s úsměvem.
Ale ninjové dostali nové rozkazy a stáhli se, aby uvolnili místo pro vyšší hodnosti. V Hidanově zorném poli se objevili tři Uchihové, v čele s Shisuim.
„Kruci!" Zapřel se o katanu a kulhal pryč do mlhy.

Konohamaru ležel schoulený na zemi uprostřed dětského hřiště, obklopen bandou svých 'kamarádů'. Vytrvale se z něj snažili vymámit přiznání, že jsou všichni Sarutobi zdegenerovaní aristokrati. Předpokládal, že většina z nich ani neví, co to znamená.
„-mrdi, -aný -mrdi!"
Byl to sice jen vzdálený šepot, přesto se banda dětí zalekla a zmizela. Konohamaru se nechápavě narovnal a otřel si krev z nosu. Z mlhy naproti se vynořila známá postava Nadiha-san a rozhlédla se kolem.
Sekáč se odevzdaně usmál. Ze všech zákoutí v celé vesnici, zrovna on musí vlézt do slepé uličky! Katana zaskřípala na kamenné dlažbě, když se přesunul k okraji pískoviště a posadil se. „-aná mlha!"
„Nadih-san..." Konohamaru oprášil kalhoty a vzpomněl si na dobré vychování. „Ohayo."
Hidanovo oko si jej netečně prohlédlo. „Jo... čau."
Nejmladší Sarutobi si s úžasem všiml kunaiů v jeho zádech. „Co-co je vám?"
Hidan neodpověděl: „Neměl bys bejt ve škole?"
„Vždyť je neděle. Já vám je vytáhnu!"
Neprotestoval. „Měl bys jít domů. Máma má určitě strach..."
„Proč?"
„Protože... po venku teď chodí spousta -anejch magorů. Um..."
„Nebojte, já nic neslyšel, přísahám!"
„V poho. Jen nikde neprokecni, že to máš ode mě."
„Můžu si jeden nechat?" Chlapec vysypal kunaie Hidanovi do klína.
„Radši ne." Přimhouřil oči na mlhu před sebou: „Hej, vy! Jde k vám děcko! Není to past! Prostě ho nechte projít, -rvení idioti!" Obrátil se zpátky na Konohamarua a postrčil jej kupředu. „Tak mazej!"
Zatímco Sarutobi odcházel mlhou, Hidan se rozhlédl kolem. Bylo to staré, zanedbané hřiště. Z houpaček zbyla už jen kovová kostra, pískoviště zarůstalo trávou. Ale na všech takových místech se dal najít alespoň kousek... Ano, jeden našel - špaček žluté, dětské křídy. Když na zem nakreslil jashinův znak, úplně se rozpadla a zmizela. Katana nebyla jeho oblíbená zbraň, ale někdy nebylo zbytí. Připravil se.

Uchiha Shisui sledoval, jak jeden z shinobi popadl zmateného kluka a odnesl jej pryč. Pak se pohled jeho sharinganových očí obrátil na člověka vedle: „Shikaku-sama?"
Zamračený Nara si nachystal ruce k pečeti: „Připraven."
„Zkontrolujte si lístky. Je nesmrtelný - máme jen jeden pokus. Neji-san?"
Dvojice mléčných panenek Nejiho Hyuugy pronikla mlhou. „Můžeme."
„Za Sasukeho!"

Nejdřív ho zasypaly zbraně. Nějaké odrazil, ale pak už to nechal být, protože je vystřídali lidé. Byli chytří a moc se k němu nepřibližovali, později mu došlo, že potřebovali jen odlákat jeho pozornost. Brzo zjistil, že se nedokáže pohnout. Nara Shikaku stál na dohled od něj. Pak se s klidem - jakoby udržet stín vůbec nic nebylo - přesunul o pár metrů dál, mimo Hidanův kruh.
„Shibari no Jutsu!"
„Rychle!"
Ani je nestihl obdařit dávkou sprostých slov a Jashinových chvalozpěvů. Ozdobili jej výbušnými lístky, jako vánoční stromeček. Tomu přirovnání se nahlas zasmál. „Mě nemůžete dostat, -ičusové! Já jsem... já jsem..."
„Katon!"

Poznámky: 

Psát o Hidanovi pro mě není nic lehkého. I teď mám pocit, že jsem tu jeho mrzkou, černou, maniakální duši skoro nedokázala zachytit. Je to jako mít za hlavního hrdinu největšího nepřítele, což vede neodkladně k procesu idealizace - jestli je to dobře nebo špatně, nevím. Ale skutečný Hidan to prostě není. Asi proto to tentokrát nechci věnovat nikomu.
... kromě Talla, protože mi to opravil - tedy vytvořil tzv. betu Díky moc.

Krátké hudební zakončení: Green grass

Tato povídka navazuje na:
Král Ohnivé
Krásných pár dní
Smíšek
Vzbuď se, Konoho!

Zajímavosti a vysvělivky

- Choujiho máma se nejmenuje Yumi... Já vlastně vůbec neznám její křestní jméno, tohle jsem si vymyslela ve Ctihodných občanech.
- Hajimemaste = těší mě; dozó, dó = prosím, děkuji (alespoň doufám ); ohayo = dobré ráno
- Shibari no jutsu = je to myslím taková ta věc, kdy vás stín doslova přišpendlí.
- Proč jen mi to tolik připomíná V Bruggách?