Carnival of Rust

„Přijdeš?“ zeptal se bělovlasý sám sebe a pozoroval starý lunapark z vrzající dětské houpačky. Z kdysi nablýskaných budek, ve kterých prodejci prodávali lístky na atrakce nezbylo nic, než pár prken, která se pomalu rozpadala. Většina skel byla rozbitá od různých vandalů. Ze starých atrakcí dávno zmizel lak a světlé barvy vlivem počasí oprýskaly. Místo hřejivých barev jen rez, zbyla tu kupa oprýskaných strojů, co dávno splnily svůj účel bavit. Teď se tomuto místu všichni vyhýbali. Lidé si povídali o ztracených duších, které bloudí kolem.
Noc dělala místo ještě strašidelnější, než ve skutečnosti bylo. Několik karnevalových masek leželo volně rozházených po okolí.
Hatake zvedl hlavu a smutně se zahleděl na uličku mezi prázdnými stánky. Vzpomínal na všechny prožité chvíle na tomto, kdysi rušném, místě. Když tu uslyšel lehké šumění větru. Trhl hlavou, aby zjistil jestli jej nešálí sluch.
Dívka v bílých šatech pomalu kráčela temnou uličkou. Její sněhově bílá pleť odrážela třpyt měsíce, stříbrné vlasy probleskovaly při každém pohybu hlavy, její úsměv Kakashiho dokonale poblouznil. Vypadala jako kdyby světlo vycházelo přímo z ní. Kamkoliv vkročila, tam šel i svit měsíce.
„Přišlas,“ vydechl šťastně Kakashi.
„Přišla,“ kývla dívka hlavou a sedla si na houpačku vedle muže.
Hatake byl v rozpacích a nevěděl pořádně co říci. Nedokázal spustit z dívky oči a pořád se usmíval. Ta jej chytla za ruku a zašeptala: „Kolik je to let?“
„Deset,“ odpověděl bělovlasý smutně.
„Přijde mi to jako chvíle,“ dívka vstala a Hatake s ní.
„Chyběla jsi mi. Chtěl bych s,-" dívka mu přiložila ukazováček na rty, aby jej umlčela. „Pojďme,“ přidala do kroku.

Noc přešla v den rychleji než lusknutí prstu. Lunapark byl jako nový a všude se ozýval hluk rozradostněných dětí. Atrakce byly v plném proudu.
Dívka vklouzla do náruče bělovlasého a ihned mu stáhla masku zakrývající tvář a políbila jej: „Lepší?“
„Mnohem,“ oplatil jí polibek. „Nevím proč, nevím jak, ale ty jsi teď tady a já sním svůj sen,“ básnil rozzářený Hatake.
„Pojďme se bavit,“ trhla Kakashiho rukou a vyrazila k nejbližší atrakci.
„Tohle je tvoje představení,“ přitakal muž. „Show právě začíná, tak pojď a ukaž mi ten sen.“
Nejdříve šli ke stánku, kde Hatake vyhrál béžovou deku, dívka si u dalšího stánku vyhlédla papírový deštník s rolničkou. Bělovlasý oběma koupil malé lahvičky saké k pití.
Oběd si dopřáli na louce, kde Hatake utrhl jedno z letních kvítí a strčil je dívce mezi vlasy. Modrá barva květů ladila s jejíma očima: „Vypadáš nádherně,“ vydechl bělovlasý.
Slunce krásně hřálo zářivými paprsky. Opojen vyhrávající hudbou, sluncem a dobrou náladou vyzval bělovlasý dívku k tanci. Miloval její úsměv a smích. Do jejích očí by se dokázal dívat celé hodiny.
Celý den strávili chozením po atrakcích, ochutnáváním sladkostí, které prodávali místní stánkaři. Procházeli všechny atrakce od první k poslední. Právě, když se blížili k poslední, Kakashiho úsměv rázem zmizel: „Nechci tam,“ podíval se na budovu, ve které bylo skleněné bludiště.
„Pojďme,“ vykročila stříbrovlasá. Hatake jí nemohl odporovat a vyrazil taktéž.
Snažil se svírat její ruku co nejvíce to šlo, ale nakonec přišla chvíle, kdy se mu vysmekla.
„Ne,“ hlesl a rozhlížel se na všechny strany. Všude viděl pouze odrazy sebe sama. V dálce uslyšel smích, který jej nakonec vyvedl ven.
Venku mezitím padla noc, po návštěvnících nebylo ani stopy. Park měl stejnou podobu jako na počátku. Vše staré, zrezlé, oprýskané barvy, atrakce vrhající dlouhé, strašidelné stíny.
Od nedalekého lesíka byla vidět slabá bílá záře. Hatake nezaváhal a vyběhl za světlem.
Ač utíkal jak nejrychleji mohl, dívka byla stále v dálce, sotva viditelná.
„Pojď blíž,“ uslyšel z dálky ženský hlas.
Dal do běhu poslední zbytky sil a konečně začal vidět dívku jasněji. Ani si nevšiml, jak se náhle ochladilo. Ignoroval všechno, kromě dívky před sebou.
„Nechoď pryč!“ vyhrkl bolestně slova ze svého hrdla, když konečně dívku dohnal a chtěl ji obejmout; ta však zmizela.
„Nikdo jiný moje rány nezahojí,“ zavzlykal.
Rozplynula se ve světlo, které po chvíli pohltila tma. Kakashi padl vysílením na kolena a zhluboka oddechoval. Pot a slzy mu stékaly po tváři, vsakovaly do jeho šátku. Náhle začal padat sníh. Nechal si padat sněhové vločky na tvář. S každou cítil, jak mu do obličeje proniká nesnesitelná bolest.
Sebral všechny síly a pomalu se postavil na nohy, vedle něj ležela deka, kterou si přehodil přes sebe. Byla to ta deka, kterou vyhrál v jankenu. Vánek k jeho uším zanesl lehké cinkání rolničky. Šel po zvuku a dekou si otíral slzy. Nechtěl brečet, ale právě teď citům nemohl jakkoliv poručit. Bylo to spontánní, bylo to lidské.
Sebral deštník, který stál opřený o jeden z mnoha stromů a otevřel jej, aby ho nevyrušovaly padající vločky.
Poznával to místo. Bylo to stejné jako každý rok. Vyrazil po pěšince ke konečnému cíli. Již v dáli viděl opuštěný náhrobek. Pomalu k němu přistoupil a vyndal z kapsy skleněnou nádobu od pití. Nabral do ní trochu sněhu a pomocí rukou se snažil skleničku zahřát a sníh proměnit ve vodu. Na kameni ležela květina, kterou dívce dal do vlasů. Teď ji vložil do lahvičky a postavil k náhrobku.
Klečel tam v podřepu několik hodin, než konečně promluvil: „Nikdy jsi mi neřekla svoje jméno,“ pronesl smutně a zvedl se od náhrobku, který byl beze jména.
„Sbohem,“ hlesl neslyšně.