Černá knězka 1. kapitola
Nekonečná válka. Válka, která se táhla už skoro čtvrté pokolení. Nebo to bylo páté? Nikdo nevěděl. Kdo tu válku začal, to už bylo dávno zapomenuto. Hlavní bylo přežít.
Černovlasá dívka seděla na své oblíbené skále a dívala se dolů do údolí, které zatím bylo nedotčené válkou. Všude rostly stromy, občas zahlédla i nějaké zvíře, které se však rychle schovalo. Tady existoval mír.
Za sebou zaslechla kroky, které znala.
"Jdeš pozdě, Itaro," otočila se a usmála se na muže. Ten úsměv opětoval a posadil se vedle ní. Pohlédl jí do očí. Vždy ho uchvacovaly. Jedno oko modré, druhé šedé. Krásná, ale nedotknutelná.
Smutně svěsil hlavu.
"Itaro," položila mu ruku na rameno a snažila se mu podívat do tváře. Semknul rty.
"Kdybys nebyla knežka, už dávno bych-"
"Tos nerozhodnul ty, ale můj dědeček," přerušila ho. "Pokaždé náš rozhovor začíná stejně. Proč to prostě nepřijmeš?"
"Protože jsi pro mě víc, než kněžka. Jsi krásná žena," podíval se na ní a cítil jak rudne.
Rozpačitě vzala jeho hlavu do svých rukou a vtiskla mu krátký polibek.
"Až válka skončí, postavíme si tu domek," řekla. Musel se usmát. Vždycky byla tak rozhodná. Rozhodná a až bolestivě paličatá!
"Jakmile nastane mír, stanu se pro tebe normální ženou, ano?" zeptala se s úsměvem.
Otevřela jsem oči a spatřila šedou stěnu jeskyně. Útrpně jsem si povzdechla. Zase ten sen. Sen, který byl už dávno minulostí. Byl zázrak, že jsem si zapamatovala jeho jméno. Tvář a hlas se rozplynuly v toku času.
Ušklíbla jsem se. Kdysi jsem věřila, že válka skončí, ale neskončila. Už nikdy jsem Itara neviděla. Válka skončila až o mnoho let později. A já, pro svou troufalost, jsem byla zapečetěna do této jeskyně.
Zvedla jsem se a přešla ke vchodu, kde leželo pár bobulí a nějaké kořínky. Ještě, že jsem se spřátelila s místním toulavým psem, jinak bych umřela hlady.
Po skromné snídani jsem se dala do meditování. To jediné mě udrželo při zdravém rozumu, jinak bych zešílela. Občas jsem ale jen tak polehávala u vchodu a pozorovala nebe.
Zrovna, když jsem se pomalu odpoutala myslí od těla, cosi jsem zaslechla. Přitiskla jsem se ke stěně a sáhla k boku pro kunai. Hlasy mužů.
Neznělo to, jako by měli přímo namířeno sem. Pak jeden z nich vstoupil do jeskyně. Zatajila jsem dech. Druhý ho následoval.
Vyskočila jsem z úkrytu a zaútočila na ně. Jednoho jsem srazila na zem hrozně lehce. Ten druhý odskočil a hned nato se mi kolem krku omotali hadi.
"Hni se a zemřeš," zaznělo chladně. Napadlo mě, že by nebylo špatné si získat jejich důvěru, aby mi odsud pomohli.
Uvolnila jsem sevření a bělovlasý kluk ode mě odskočil.
"Díky, Orochimaru," řekl tomu druhému. Podívala jsem se na ně. Přísahala bych, že jim nebylo ještě ani patnáct. Orochimaru stáhnul hady, ale dál mě pozorně sledoval.
"Měl by sis dávat pozor, Jirayo, jinak tu dlouho nezůstaneš," odpověděl černovlasý a olíznul si rty.
"Dával jsem si pozor! Jen jsem chtěl vědět jak je má velký," zahuhlal Jiraya.
"Ty," zavrčela jsem naštvaně a rozpřáhla se. "HENTAI!!!"
"Tahle tě taky prokoukla," usmál se Orochimaru a sledoval zmláceného Jirayu, jak sebou cuká na zemi.
"Kdo vůbec jste?" zeptala jsem se. "Co tu děláte?"
"Otázky tady dáváme my," ozval se Jiraya a pomalinku se zvedal ze země.
"Ptala jsem se první," řekla jsem nesmlouvavě.
"Jsme ninjové z Listové vesnice. Orochimaru a Jiraya," odpověděl Orochimaru.
"Jsem kněžka a byla jsem tu zapečetěná," odpověděla jsem popravdě.
"Zapečetěná kněžka?" zeptal se Jiraya.
"Řekla jsem jenom svůj názor na válku a mí lidé to brali jako zradu," přikývla jsem. Tady jsem malinko zalhala, ale to bylo jedno.
"Jenom za názor na válku?" zeptal se podezřívavě Orochimaru.
"Kněžka má být zticha a plnit své poslání," odříkala jsem otráveně větu, kterou jsem slýchávala pořád.
"Páni! A jde tě dostat ven?"
"Jirayo!"
"Jen jsem se ptal," bránil se bělovlasý. Povzdychla jsem si. S ním to bude hračka, ale toho Orochimara by bylo dobré dostat pryč.
"Jde to udělat jenom zvenčí, ale tam já nemůžu kvůli bariéře," řekla jsem s pokrčením ramen.
Oba kluci dali hlavy dohromady. Tušila jsem kdo má jaký názor, ale pak se od sebe oddělili a Orochimaru vyšel ven.
"Kam jde?" zeptala jsem se.
"Osvobodit tě," odpověděl mi Jiraya se širokým úsměvem. Trochu mě přitom bodlo u srdce. Už dlouho jsem neviděla šťastný obličej. Asi už je venku líp, možná už není válka.
Země se zachvěla a bariéra u vchodu padla.
"Tak pojď," vzal mě Jiraya za ruku a vedl mě ven. Skoro jsem se mu vytrhla, dostala jsem strach. Pak mě ale zlákala svoboda a vykročila jsem do světla dnešního dne.
Po dlouhé době jsem pořádně viděla stromy. Vůně pryskyřice se všude rozléhala a sluneční světlo dopadalo na mou tvář.
"Jsem venku," zašeptala jsem. Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit, ale pak jsem se radostí rozeběhla z kopce a smála se. Nakonec jsem padla na zem a radostně vdechovala kyselou vůni půdy.
"Jsem volná," opakovala jsem a zavřela oči. Slyšela jsem, jak mě kluci doběhli a teď stojí poblíž.
"Děkuju," řekla jsem a užívala si ten nádherný pocit.
Po chvíli mi kluci řekli, že mě odvedou do vesnice za Hokagem. Neměla jsem tušení o co jde, ale svolila jsem. Nakonec jsem zahlédla známou skálu, ve které teď byly vytesané hlavy mužů. Pod skalou se rozprostírala vesnice. Po dlouhé době jsem slyšela hlasy několika lidí.
Přitáhla jsem si k tělu roztrhané kimono a snažila se ignorovat pohledy všech lidí. Nakonec jsme došli k domu, kde visel štít se znakem Ohně. Přísahám, ty schody byly strašné!
Nakonec Orochimaru zaklepal na jedny dveře a po vyzvání jsme vstoupili.
Uvnitř seděl muž, který měl před sebou křišťálovou kouli a probodával mě pohledem.
"Kdo to je?" zeptal se.
"Zapečetěná kněžka, kterou Jiraya vysvobodil," řekl Orochimaru bez zájmu, jako by tam vůbec nebyl.
"Tys jí odpečetil!" ukázal na něj Jiraya naštvaně.
"Zapečetěná?" zamyslel se Hokage a dal si do úst fajfku. Ihned nato jí vyndal a vyděšeně se na mě podíval.
"Ty jsi prokletá kněžka mrtvých šelem," vydechl.
"Už je to dávno, co mě někdo takhle pojmenoval," přiznala jsem a ignorovala šok mého doprovodu.
"Ale spíš mi říkali Černá kněžka."
Hodně přepisované dílo a hodně staré. Nečekám ohlas, píšu z radosti a vytvářím jiný pohled z Narutova světa.
Dejte tomu šanci.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise N: Nebudu ti lhát, začala si opravdu netradičně a vskutku zajímavě, připojuji se ke Camelii, dám ti šanci a uvidíme, zdali bude mít tvoje povídka i další pozitivní dopad na hlavní hrdinku, která se mi docela zamlouvá. I když štěstí zatím moc neměla, chuděra.
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.
wáu, úpně super! myslím, že tohle se zapíše mezi moje nej FF těším se na další díl
Tak já ti šanci dám... Mě se to moc líbí. Popravdě mi ta kněžka někoho trošičku připomíná, ale ještě uvidíme, co se z toho vyvrbí... Určitě budu sledovat!
Ach ten sentiment...
To bych ráda věděla koho.