Tři jistoty
Jako malý věřil, že když hvězdy padají, musíme si něco přát. Promrhat tohle přání, promrhat takovouhle příležitost bylo nemyslitelné. A jako každé dítě měl miliony malých přání a snů a každé z těch přání znamenalo jednu hvězdu, a ty sny byly za hvězdných nocí všude kolem.
Nebe jeho dětství se zatáhlo, když mu bylo třináct. Nízký věk, mizivý pro nás z vnějšího světa, kteří sotva kdy pochopíme - ale on se stal shinobim a jako takový musel se ztrátou počítat. Se ztrátou... rodičů, přátel, blízkých, na tom nesejde. Člověk má stejně vždycky pocit, že ztráta vlastního života by byla lepší. Kolikrát se ptal, proč zrovna on a proč je ta smrt tak definitivní, proč na ní nezměníte nic, ať už se snažíte, jak chcete... protože smrt, ta jediná se stálostí vyrovnala hvězdám. Najednou byla tu, přítomná hluboko uvnitř se zakousla a už nepustila, ale život šel dál a nebyl ani trochu jiný než dřív.
Bylo těžké se s tím vyrovnat, těžší, než by si kdy dřív pomyslel. Žít s myšlenkou na to, že někdo je pryč, je tíživé a přitom tak obyčejné. Díval se do nebe, tak jako každý večer už odmalička, a přece bylo od toho dne něco jinak - jako by chápal něco, co ostatní ne, jako by věděl něco, čemu oni nemohli rozumět. Neuměl to pojmenovat, ale při pohledu na hvězdy si tím byl jistý jako ničím jiným. Nebe teď znamenalo něco víc.
A čas běžel dál svou neúprosnou rychlostí, nespoutaný a náhražkově definovaný tikáním hodinek. Bylo mu dvacet, dřív, než se vůbec stačil pořádně rozkoukat. Nezapomněl, jistěže ne; ale začínal si zvykat. Vídal smrt všude okolo sebe, nikdy tak blízko jako tehdy, ale přece - byla tu. V každé kapce krve a v každém protivníkově výkřiku. V každém zrychleném nadechnutí a vynechaném tepu. Tedy, skoro v každém - protože srdce vynechává při mnohých příležitostech, že?
Jmenovala se Rin. A v očích se jí odrážely hvězdy, kdykoli se na ni podíval. Stala se třetí jistotou jeho života, protože ona věděla - ne, nesnažila se ho utěšit falešnými frázemi jako jedni, ani mu nepřipomínala, že život shinobiho je tvrdý, jako druzí. Prostě jen věděla své. O životě a o smrti, o nebi a o přátelství. A tak si mohli být blízcí.
Nepřestal věřit, že existují splnitelná přání. Nepřestal milovat noční oblohu pro její neměnnost, a když na jaře zafoukal teplý vítr od moře, vzpomněl si pokaždé na některý z těch snů, pro které stálo za to žít.
A stejně jako ten malý, naivní kluk se občas neubránil čekání na padající hvězdu.
Jen už si teď nebyl tak úplně jistý, co by si vlastně měl přát, až ji jednou doopravdy uvidí.
Kratičká, kraťoulinká. Kdoví, jestli mi ji vůbec vydají 
Popravdě, nemám tušení, co bude znamenat pro vás. Je to jen obyčejný lidský příběh, příběh života zhuštěný do pár řádků... ale je v něm hodně ze mě samotné. Prošla jsem si ošklivou, zatracenou životní etapou, v níž - bohužel - i ta smrt hrála svou roli. A stejně jako pro chlapce z příběhu, i pro mě teď existují tři životní jistoty. Nebe, Smrt - a Láska, láska a přilnutí ke všem, kteří jsou vám nějakým způsobem blízcí. A že jich není moc.
Tak copak mi Jan Tleskač poví tentokrát?
Možná je to brzy, možná příliš pozdě...ale nejspíš jsem se skutečně zamilovala do Tvých prací. Unavovalo mě hledat dobré autory... tak si jedna skvělá autorka sama našla mě. Spadla mi přímo pod nos a já nemůžu nic jinéh než valit oči, jak je možné, že někdo umí holá slova proměnit v něco tak hlubokomyslného a pravdivého. Tři jistoty z Tvého příběhu tu skutečně vždycky jsou. A ačkoliv ta třetí z nich často bolí, dává nám jistotu, že ještě stále...žijeme.
Až je mi líto prznit tvé dílo svými poznámkami. Nedokážu napsat něco, co by kvalitou odpovídalo. A je mi to líto.
Jen... prosím, vem na vědomí, že máš další čtenářku. Bude často tichá a mlčenlivá, jelikož nenalezne pravá slova k okomentování Tvých prací... ale bude tu
一度に心の中で本物の願望があります、そしてその願望和津沿いです...そのときあなた和本物の明らかにされていない脳l族をみつける。
"When there is a true desire in your heart and that desire is strong...that is when you find the real strength that even you did not know you had." (Orochimaru-sama)
PS: Ano, to na tom avataru jsem já.
Šmarjá, strigga zas jednou napsala sentimentální komentář. Ale když ono to někdy jinak nejde... ^^
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Ano, předchozí komentáře byly výstižné, tahle povídka se prostě nesnaží zalíbit, ale něco říká. To něco, je zatraceně těžký pochopit, když si to člověk nezažije, ale v každým případě je to neuvěřitelně silná povídka!
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
...a když na jaře zafoukal teplý vítr od moře, vzpomněl si pokaždé na některý z těch snů, pro které stálo za to žít.
A stejně jako ten malý, naivní kluk se občas neubránil čekání na padající hvězdu.
Jen už si teď nebyl tak úplně jistý, co by si vlastně měl přát, až ji jednou doopravdy uvidí.
Stejně jako já si teď vůbec nejsem jistá, co bych měla napsat.
Minuta za minutou a... já tady pořád sedím a přemýšlím a pořád nevím.
Jsou tady povídky, u kterých můžeš zkoumat takový ty technický nesmysly jako je kvalita, délka, použitý slovíčka, úroveň, prostě věci, kterým osobně stejně nerozumím - takže mě zase tolik netrápí - zkrátka hodnocení... a potom povídky, u kterých všechny tyhle záležitosti, které nějak souvisí se... známkováním najednou vypadají směšně. Nepatřičně. Prostě o ně absolutně nejde, kuš potvoro a nevracej se, děkuji pěkně.
To je ten druh povídek, o kterých se potom říká, že jsou něco víc, do kterých dal autor víc než cokoliv jiného prostě sebe.
A pak radši komentátor (no dobře, JÁ. Házím to na všechny, ale jde tady o mě ^^") radši mizí, protože dál... neví. Nevím. Protože tyhle povídky jsou na jednu stranu čtenářům vždycky o něco bližšínež jiné - ale zároveň vzdálenější. Svým způsobem soukromé, něco, co nevím, jak okomentovat, protože jsem se u toho vždycky tak trochu cítila, jakože strkám nos do cizích záležitostí...
Já nevím. Ale... budu stručnější - nettiex dává pět hvězdiček. I když se přiznám, že Plíhala jsem si nepustila. ^^"
Hurá! Jsem šťastná, pět lidí si poslechlo Plíhala! ^^
V souladu s posledním výstřelkem módy použiji vynález, kterému soukromě říkám samoseprodlužující komentář xD
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Krása ^^ (akai naprosto došly slova... takže žádnej delší komentář nebude x))
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Kľudne sa zahrab, ale jedine do spisovateľského sveta
Krátke, ale výstižné
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.