To, co k tobě cítím! 21

Bezejména

Vprostřed prašné cesty leželo bezvládné tělo, naprosto bez života. Konohamaru mu padl k nohám. Vysílení, utrpení a žal se mu odrazili ve zvláštní grimase na tváři. Neměl sílu něco říct nebo alespoň otevřít pusu. Bál se, že se mu zlomí hlas, že nebude vědět, co říct. Nechtěl Hinatě působit ještě větší bolest, než teď musela prožívat. Bylo po všem.
Za pár chvil dorazila i malá skupinka mnichů v čele s mužem ve tváři až příliš nápadném Narutovi. Po jeho boku utíkala mladá kunoichi. Dlouhé vlasy nesly barvu všudypřítomné suti a ve tváři mohl Konohamaru spatřit podivné tmavší linky, jak si slzy razili cestu po prachem pokrytém obličeji. Prudce se nadechl a v zápětí se rozkašlal. Přikryl si svá ústa dlaní a po záchvatu dusivého kašle se podíval do dlaně. Malé kapičky krve jasně prokazovali, že ani on nebyl ušetřen působení Kyuubiho chakry, která byla takřka všudypřítomná. Nedivil by se, kdyby mu poleptala celé tělo i jeho útroby. Cítil, jak pomalu upadá do bezvědomí, ale teď nemohl. Nesměl.
Smutným a lítostivým pohledem se ohlédl po Hinatě. Nepokoušel se na ni usmát, protože mu bylo jasné, že to nedokáže. Poprvé na sobě ucítil tu tíhu smutku a ponížení, kterou pro něj ztráta Naruta znamenala. Do očí mu vhrkly slzy. Nechtěl je skrývat, měl na ně naprosté právo a nikdo, nikdo mu jej nemohl sebrat. Mohli kolem něj bojovat nebo se veselit, či mu dokonce setnout hlavu, ale jemu to bude jedno. Jediné, co dokázal vnímat, bylo tělo u jeho nohou.
Připadal si, že u Naruta sedí celou věčnost. Nedokázal odhadnout čas, a jak viděl, všichni ostatní, kteří jen smutně stáli a přihlíželi, na tom byli stejně. Z jeho pochmurných úvah jej vytrhla Hinata, když naprosto neočekávaně vykřikla Narutovo jméno. Její křik se ozvěnou ozýval od okolních skal. Nevěděl jak, ale náhle si ta tmavovlasá dívka získala jeho sympatie a hlubokou náklonnost. Nikoli jako někdo, kdo znal Naruta a Konohamarovi se líbí, nýbrž jako žena, které dokáže upřímně a stručně vystihnout všechny své pocity, dojmy a situaci v jednom jediném slově. Neměl ani ponětí, kde se to v něm vzalo, ale zvedl se, došel k plačící Hinatě a objal ji kolem ramen. Nepronesl jediné slovo, kterým by se ji snažil utěšit. Jen si k ní tiše přesunul a nechal jí, ať mu její slzy stékají po rameni a vsakují se do hrubé látky jeho rozedrané košile. Cítil, jak slzy promáčeli jeho oděv, a vnímal jemné vzlyky otřásající Hinatiným tělem.

Uplynulo mnoho dní, když mladá dívka seskočila z parapetu okna jejího pokoje. Stále byla v šoku z toho, čeho byla svědkem při nedávných událostech. Celé dny nemluvila a téměř ani nejedla. Její tělo strádalo a toužilo po přísunu potravy, avšak marně. Plavovlasá dívka se sotva udržela na nohou, když seskočila z parapetu. Neměla ani sílu dojít ke svému lůžku, a tak sebou bezhlesně plácla o koberec uprostřed místnosti. Ztěžka se jí dýchalo. Bolestivý tlak na prsou jí nutil vdechovat míň a míň vzduchu, který jejímu tělu zoufale scházel. Mozek ji nutil zhluboka se nadechnout, ale svaly neposlouchaly, nedali se ovládat. Tiše tam ležela dlouhé minuty, než konečně upadla do osvobozujícího bezvědomí.
Kolem sebe nespatřila nic než jen bílé světlo, které ji oslepovalo svou neustávající září. Pokusila se zavřít oči, ale nepomohlo to. Pohnout hlavou, aby před intenzivním světlem uhnula stranou nebo jen odvrátit oči bylo přes veškeré úsilí nad její zbytky sil. Uslyšela rázné kroky a vzápětí dveře, které rozrazila neviditelné osoba. Chtěla její pravou paži do rukou, nahmatala pulz a spokojeně si něco pobrukovala. Do teď neměla Omi ani tušení, že má vlastně něco jiného, než oči, ve kterých cítila palčivou bolest od neustálého svitu. Cítila, jak ji sestřička kontroluje všechny ty hadičky, co má připojené k ruce, prohlíží ji všechny části těla a jemnými dotyky se dotýká všech bolestivých míst, která právě začala Omi pociťovat. V jednu chvíli by nejraději vstala a uštědřila sestřičce pár kopanců, když jí neopatrně sáhla a bolestivý hrudník. Když prohlídka skončila, s úlevou se Omi nechala unášet svými sny, které nastoupili jen, co upadla do spánku, který ji dodával mnoho energie. Ani si neuvědomila, že prudké světlo již zhaslo a neobtěžuje ji nadále svou bělostnou září.
Myslela si, že opravdu žije. Ocitla se na okraji malého palouku porostlém lučním kvítím uprostřed lesa. Vykročila ze stínu listů stromů a musela si zakrýt rukou oči, jak ji slunce na bezmračné obloze osvítilo. Jeho paprsky byly teplé a lechtaly ji na všech místech, kde se pod záhyby oblečení obnažil kousek kůže. Nevěřícně si pohlédla na ruku a vzápětí k ní zvedla i druhou. Netušila, co by si o tom měla myslet. Na rukou měla dlouhé bílé rukavice sahající vysoko nad předloktí. Bílé šaty se leskly na teplých paprscích slunce. Korzet těsně upnutý kolem pasu ji přesně padnul a cítila se v něm neskutečně pohodlně. Úskokem pohlédla na svůj podlouhlý stín a nemohla uvěřit, jak hubená vlastně je. Vždy si myslela, že nevypadá zrovna krásně, ale už věděla, že to bude muset přehodnotit. Vlasy měla sažené do úhledného culíky. Byl to prostý účes, ale věděla, že přesně takhle to má být. Není to příliš formální, ale i přes to si to udržuje jistou úroveň. Jednoduše řečeno, je to akorát. Udělala další krok, a hned za ním další, až skoro běžela. Tráva byla i v podvečer pokrytá jemnými kapkami rosy. Byla téměř v půlce, když na druhé straně palouku uviděla ve stínech stromů nezaměnitelnou kštici blonďatých vlasů. Hned věděla, komu ty vlasy patří a rozeběhla se k temně postavě schované za jedním z kmenů stromů. Byla ani ne dvacet kroků od místa, kde Naruto stál, když v tom se k ní otočil zády a běžel před ní. Vedl ji lesem, mihla se mezi stromy a dovedl Omi až ke kraji útesu tyčícího se nad bouřlivým mořem, jehož vlnobití se neustále opíralo do skal, jako by se je snažil pokořit. Černá skaliska však neohroženě odolávala nátlaku neústupnému oceánu, který je bouřlivě bičoval. Vodní tříšť stoupala vysoko do vzduchu a pár kapek přistálo na Narutově tváři. S mdlým úsměvem se otočil k Omi, které okouzlena jeho modrýma očima překovala pomalými kroky tu malou vzdálenost, která je dělila. Naruto se jí něžně dotkl a přejel ji prsty po tváři. Bála se cokoli říct. Viděla smutek v jeho očích i úsměvu a netušila, co by měla čekat. Ještě jednou se jí Naruto jemně dotkl a sáhl ji do vlasů. Rukou chytil její hlavu a přistoupil tak těsně k jejímu tělu, že Omi cítila na šíji jeho teplý dech. Mráz ji přeběhl po zádech, když se ústy přiblížil k jejímu uchu. Marně čekala jakákoli slova, ať dobrá nebo zlá. Z Naruta nevyšel jediný hlásek. Ještě jednou ji dlouze dýchl na holý krk, pohladil to místo svou dlaní a naposledy se usmál. V tom úsměvu mohla Omi vidět vše, co zosobňovalo strach i smutek z přicházející zimy, které byla cítit ve vzduchu. Pokořila dokonce i poslední teplé paprsky zapadajícího slunce. Nevěděla, že je to naposledy, co vidí jeho tvář, jeho oči, jeho úsměv. Naruto udělal krok vzad a zvolna přepadal na záda.
Pozdě Omi pochopila, co se stane. Nestihla jej chytit a jen bezmocně se dívala, jak Narutovo tělo přepadá přes okraj útesu a ztrácí se v hlubinách po ním. Padla na kolena a v poslední zoufalé naději za ním natáhla ruku. Když pochopila, že Naruto už tu není, že padá dolu a jeho tělo dopadá n kameny ukryté pod zčeřenou hladinou moře omývajícího tento břeh, zoufale vykřikla jeho jméno. Táhlý křik se nesl do širokého okolí a poplašení ptáci vylétaly z korun těch nejbližších stromů. Proud slz, který se ji hnal po tváři, nevnímala. Jen tam bezděčně klečela, zoufale na okraji skály s rukou stále nataženou do hloubky pod ní a pohledem upřeným na místo, kde naposledy spatřila Narutovo tělo.
Dlouhé hodiny jen tak koukala na vlny, které se jedna za druhou rozbíjeli o skály. Doufala, modlila se, že v nich uvidí Narutovo tělo. Doufala, že to všechno byl pouhý sen nebo hloupý žert a že Se před ní Naruto znenadání ukáže a chytne ji do své náruče. Trvalo ji, než pochopila, že k ničemu takovému nedojde. Zdálo se jí neuvěřitelné, že on, ten, kterého tolik milovala, udělal takovýhle čin. Vrhla se do hloubky za ním. Naposledy. Ještě jednou ho chtěla spatřit. Ještě…

Do nemocničního pokoje vběhlo několik doktorů i sester. Dveře rozrazili tak prudce, že na druhé straně udeřili o stěnu. Přivolal je jeden z přístrojů v Omině pokoji. Přesněji ten, jenž kontroluje pulz a srdeční činnost pacienta. Jeden z lékařů pohlédl na monitor a ke svému zděšený spatřil důvod, proč přístroj vydává ten táhlý, uši rvoucí zvuk. Lékaři i sestry byli téměř celou noc i dopoledne. Celou dobu se pokoušely vyhrát už dávno prohraný boj. Omi to vzdala, pustila se poslední nitky, která ji držela při životě. Alespoň už nebude trpět.
Po souboji Konoze, kde Naruto pokořil samotného Kyuubiho a sám za to zaplatil životem, se konal i jeho velký pohřeb. Měla možnost být s ještě jednou dívkou, která Naruta opravdu milovala. Ta se zhroutila ještě před začátkem samotného pohřbu a musela být hospitalizována v nemocnici. Hinata Hyuuga, tak se jmenovala.
Ona tam stála, na velikém nádvoří, kde se nejen ona, ale i stovky, ne-li tisíce dalších lidí loučili s Narutem. Se slzami v očích sledovala, jak spouští Narutovu rakev pomalu do jeho budoucího hrobu. V následujících dnech se dokonce jeho jméno objevilo i na jednom kameni, který Ookami ještě nikdy neviděla. Konožští obyvatelé a ninjové ji prozradili, že je to památník, na kterém jsou jména všech, kteří padli pro dobro své vesnice a svého národa. A Naruto si určitě zasloužil být mezi nimi. Tehdy se rozhodla, že zjistí, jak přivést Naruta zpět k životu. Chtěla být po jeho boku. Ale teď na to všechno zapomněla. Pustila se té poslední naděje a odešla ke svým rodičům, kde konečně dojde klidu.
Pohřeb měla druhého dne, kde se s ní přišlo osazenstvo chrámu, všichni její přátele a spolubojovníci, rozloučit. Byl to pochmurný den a ještě pochmurnější všudy prostupující náladou. Nikdo ten den neviděl na světě nic dobrého a žil jen pro smutek, který její smrt znamenala. Na nebi se z těžkých mraků a v poryvech větru valily spousty vody, které bičovali tváře všech přítomných. Pohřební slavnost skončila za pár hodin, během kterých se stihly s mrtvou rozloučit, pohřbít ji a pomodlit se za ní. Nic víc pro ni nemohly udělat.
Bohužel, nebo snad bohudík, nikdo z mnichů i obyčejných lidí, co byli přítomni, nezaznamenali, že je zde o jednoho člověka víc. O někoho, kdo sem nepatří a kdo tu ještě nikdy nebyl.

Nara ji také znal a přišel se za ní podívat. Netušil, že zrovna toho dne bude její pohřeb. Nevěděl, že ona už je vlastně mrtvá. Jako jeden z mála přeživších z klanu Uzumaky znal tajemství pečetící techniky, kterou Naruto použil k poražení lišky a chtěl přijít Ookami pomoci, aby dosáhla toho, co si tak vroucně přála. Věděl, že e to nad síly každé živé bytosti, ale zkusit to zkrátka musel. Avšak s jejím odchodem pohasla i jemu poslední naděje v to, že ještě někdy uvidí syna své sestry a svého nejlepšího přítele a ztraceného příbuzného, Minata. Vždyť oba vlastně měly stejného pra-pra-pradědečka. Ale o tomto tajemství nikdo jiný neviděl a rozhodl se, že také všem zůstane skryto. Nikdo si nezaslouží znát pravdu. Nikdo, až na ty, kteří jsou již mrtví.