Možná jednou...ale ne dnes!

„Hinato!“ zařval Kiba a vrhnul se ní. Nevnímal déšť, který mu bičoval obličej. Nevnímal stovky nepřátel, kteří ho obklopovali a zabránili mu tak v útěku. Jediné, co ho zajímalo, byla Hinata. Klečela uprostřed toho všeho. Silný vítr jí rozechvíval promočené vlasy a smísil se s krví, která zářila v tom černobílém světě jako krutá realita. Jako pravda.
„Hinato!“ vykřiknul znovu a sehnul se k ní. Sasuke na druhé straně jen arogantně zvednul hlavu, ale jinak na to nezareagoval.
Tmavovlasá dívka zírala na svá kolena, prsty zatnuté tak silně, až jí protkaly kůži potůčky krve.
„Pojď, musíme pryč!“ vyzval ji rychle a chytil jí za ramena, aby ji donutil k nějakému pohybu, „musíme za ostatními!“ Ani se nepohnula. Oči vytřeštěné dokořán a potopené v slzách, dech zaseknutý v hrdle a zkrvavené dlaně roztřesené.
„Hinato, prosím! Už to nemá cenu, všechno je pryč! Chápeš to!?“ ječel napůl hystericky. Hyuuga pevně sevřela oči k sobě a slzy jí vytryskly ven. Ruce se jí okamžitě přestaly třást a celé tělo napjalo.
„Zmlkni, Kibo,“ poručila tiše. Mladý Inuzuka jen naprázdno polknul. Proč jen musí být všechno ztracené...

Nikdy to nevzdám. Ať jsou šance jakékoliv, já se nikdy nevzdám, protože tohle je moje cesta ninji. Tohle je moje vězení, můj osud. Jeho slova mě svázala v cele a já nemůžu už nikdy couvnout. Nikdy.
Rameno mi silně krvácelo, takže jsem ztratila cit v celé pravé ruce, ale co na tom záleží? Dokud můžu dýchat, nemůžu přestat stát za jeho slovy. Ne to není přesné. Tohle nebyla jen slova, byla to celá jeho duše. Jediná osobnost stlačená do těch několika zvuků, vyřčená jeho ústy. V tom jediném malém okamžiku dokázal ztvárnit všechno, co kdy představoval. Ta slova, ten pohled, zatnutí pěsti a ten odhodlaný výraz.
Uzumaki Naruto, tohle je moje cesta ninji. Tvoje cesta ninji!
Lhostejně jsem levou rukou odstrčila Kibu stranou. Zvedla jsem hlavu vzhůru a pohlédla přímo před sebe. Přímo na Uchihu Sasukeho. Na toho…bas***da!

Ledově studený déšť mi probodával tělo, jako mrazivá ostří, ale já neviděl jediný důvod, proč se něčím takovým zaobírat. Nezáleželo na tom. Nezáleželo už na ničem. To jediné, co zbylo v mém srdci byla prázdnota. Prázdnota protkaná temnou aurou všech mých předešlých činů. Rozrývala celou mou osobu s každým dalším člověkem, který potřísnil mé ruce krví.
Ale ani na tomhle už nezáleželo. Co jsem si myslel, že ucítím. Vítězství? Pýchu? Zadostiučení? Nebo prostě jenom radost?
Všechny tyhle pocity odpluly pryč společně s výčitkami svědomí.To jediné, co zbylo, byla kamenná maska přetažená přes mou tvář. Maska, která znázorňovala všechno, co jsem necítil. Byla klidná a chladná. Bez emocí.
Jak bych ale mohl být bezcitný, když stále cítím tu prázdnotu. To ticho ve svém nitru. Ten žal po všem, co jsem předtím měl a co jsem nyní ztratil.
Nebylo, proč se omlouvat za to, co jsem udělal. Nebylo, co vysvětlovat. Nebylo ani nic, co bych dlužil. T jediné, co jsem stále měl bylo smíření. Teď už vím, co mi chtěl říct. A to mi stačí.

Sakura jen nechápavě sledovala strnulou postavu své životní lásky. Uchiha Sasuke. Ten jediný, pro kterého kdy žila.
Hleděla na jeho záda jako vždy. Stál v čele jejich obrovské armády, která se jen třásla vzrušením. Už stačil jen jeden jediný úder a z Konohy zbude jen pár třísek. Shinobi z Listové už dávno ztratily jakoukoliv naději na vítězství. Ba co víc, dokonce i na přežití.
Hyuuga Hinata se náhle pomalu postavila zpátky na nohy. Probodla Sasukeho odhodlaným pohledem a Sakuře se bolestně zatřepetalo srdce. Měla stejný pohled jako on. Znala ten pohled tak dobře, že se nemohla splést. Lehce přivřené oči, plné odhodlání a spravedlnosti. Jeho pravda nakonec všechny vždycky obrátila na správnou cestu. Kromě jednoho jediného člověka.
Sasuke vykročil vpřed.
Sakura vyrazila okamžitě za ním, ale jeho pozvednutá ruka ji zadržela.
„Zůstaňte na svých pozicích,“ poručil klidně. Pak prosvištěl vzduchem a jako vystřelená kulka prorážel útočící kapky deště. Spíše přeletěl, než přeběhnul, celé bojiště a s vytasenou katanou narazil do Kiby. Jeho zděšený výkřik se zaryl Hinatě hluboko do srdce. Sasuke nemilosrdně vytáhnul katanu ven až se krev rozstříkla okolo. Kiba se zhroutil k zemi stejně jako mnoho dalších před ním. Uchiha nečekal až se poslední shinobi, odporující jeho armádě vzpamatuje a znovu se rozeběhnul přes volný prostor. Jako zničehonic se objevil přímo za poslední z klanu Hyuugů. Kůži okolo jejích očí zvrásnily naběhlé žilky a její tělo vzplálo modrou čakrou.

Bojuji za něho a je mi jedno, co při tom budu muset obětovat. Sasuke zemře, protože to je můj dluh. Moje pomsta. Udělám cokoliv, abych zvítězila, abych mu vrátila všechno, co kdy spáchal. Stačí jeden správný úder a jeho srdce už nikdy znovu neobživne. Stejně jako srdce jednoho ninji, který teď leží v bahně a krvi. Jeho blonďaté vlasy jsou promočené neustávajícím deštěm a jeho modré oči postrádají jiskru života. Uzumaki Naruto, jediný muž, kterého jsem kdy milovala, jediný shinobi, který měl moc změnit celý svět, jediný člověk, který si doopravdy přál mír,…je mrtvý. Zabil ho on!

Nechtěl jsem boj, protože už nebylo, pro co bojovat. Nechtěl jsem mír, protože nikdy neexistoval. A nechtěl jsem ani odpuštění, protože pro mě nic neznamená.
Pouhá slova, úsměvy ostatních a možná vlastní spokojenost. To je to jediné, co odpuštění přináší a to teď nechci. Ne, tak to není. To bych ani nedokázal unést. Nesmířil bych se s tím, že mi dokázali odpustit něco takového. Něco, co naprosto vyvrací celé jejich přesvědčení.
Když se podívám zpátky, nikdy jsem vlastně nevěděl, pro co žiji. Nejdřív jsem si nemyslel nic, protože jsem byl příliš mladý. Později jsem si myslel, že to je pomsta, ale ani to nebylo ono. Poté jsem začal žít pro spravedlnost. Chtěl jsem, aby si všichni uvědomili, co napáchali a zemřeli za to mou rukou, ale ani to, nebylo to, pro co jsem žil. To jediné, co pro mě kdy dávalo smysl, byl klam. Obyčejná iluze mých myšlenek a pocitů. Přesto…kdybych, mohl čas vrátit zpátky, nezměnil bych nic.
Člověk nemůže jít sám proti sobě. Tohle všechno se stát mělo a taky se to stalo. A tohle se má taky stát, a proto teď udělám jedinou správnou věc v mém životě.

Mezi těžkými mračny vysvitl jediný pruh slunečních paprsků, který osvítil ostří kunaie sevřeného v Hinatině dlani. Celé bojiště se naplnilo tichem.
„Děkuji ti,“ zašeptal Uchiha Sasuke do napjatého ticha, když mu krev prosákla oblečením. Hinata pozvedla zrak k jeho tváři, ale nijak na ta slova nezareagovala. Dokonce ani stisk ruky nepovolila, přestože už bylo po všem.
„Teď už konečně můžu cítit smutek…“ Hinatě vyhrkli do očí slzy.
„Proč?!“ vykřikla přemožena zoufalstvím, „Proč jsi ho zabil?!“ Uchiha neodpověděl. „Proč jsi všechno zničil?!“
Sasukeho tělo se zhroutilo k zemi a Sakuřino srdce vynechalo několik úderů. To přece není možné! On nemohl prohrát! Pomyslela si nevěřícně a dál přesvědčovala sama sebe, že to, na co se dívá, není tím, čím se zdá.
Hinata se pomalu otočila zkrvavený kunai dál volně držela v levé ruce. Její pohled se střetnul s krásnou kuniochi na opačné straně bojiště. Obě mladé dívky měly náhle naprosto totožný pohled. Zemřou všichni, kteří jsou zodpovědní za smrt jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo.
Sasuke je mrtvý, pomyslela si Sakura podivně klidně. Věděla, co teď přijde. Hinata teď zaplatí za jeho smrt. A ona sama pravděpodobně zemře až někdo jiný přijde pomstít Hinatu. Možná, že si jednou lidé uvědomí, že pomsta nic nevyřeší, ale dnes to nebude.
Sakura pevně sevřela v ruce zbraň a bez dalších myšlenek vyrazila vpřed.