Rudá-Barva vlčích máků III.- Setkání

Kurenai putovala už několik dní, docházelo jí jídlo ale přesto odmítala ustoupit. Zařekla se, že nezemře dokud ho nenajde. S každým dalším dnem na ní útočilo stále víc bolesti, jako by dítě v jejím těle znalo její úmysly. Věděla, že se má brzy narodit. Bála se. Odejít z vesnice před porodem možná nebylo nejmoudřejší, přesto však to nejlepší co mohla udělat. Blížil se večer a obloha se zbarvila červánky. S nadějí vzhlédla k nebi, jež křižovali černí ptáci.
„Pomozte mi..“šeptala do ticha. Kopnutí.
„Áá!“ Kurenai si sevřela pažemi břicho, podlomila se jí kolena a ona dopadla na jehličím pokrytou zem. Nevěděla co má dělat.
„Ne-Ne, ještě ne!“ sípala, snažila se popadnout dech. Pohnula roztřesenou rukou a chytila se nejnižší větve stromu, který rostl vedle ní. Zatnula všechny svaly v těle a pomalu se vytáhla na nohy. Znovu se dala do chůze. Po několika minutách se před ní začal rýsovat průchod mezi stromy. Zrychlila. Nos jí zaplnila příjemná vůně. Došla na okraj lesa a rozhlédla se. Stála na louce, bylo na ní však něco zvláštního. Kurenai ještě nikdy nic takového neviděla. Prostranství před ní bylo celé pokryté krvavě rudými vlčími máky. Vešla, našlapovala opatrně, aby neponičila vzácné květy. Vždyť právě tenhle květ mu dala na poslední cestu.
„Že by ty kytky přinášely smůlu? Ne, blbost!“ Okřikla se v duchu. Letní vánek si jí pohrával s černými vlasy. Hlavou jí jako blesk proběhla neodbytná myšlenka, že ji někdo sleduje. Obezřetně se ohlédla a zostřila smysly. Přeci jen dříve bývala kunoichi. Nikdo za ní však nestál. Byla sama na louce uprostřed lesů. Podivný pocit však přetrvával. Tělem jí jako šíp projela další nesnesitelná bolest. Dítě se snažilo dostat ven. Po zašpiněných tvářích jí začaly stékat průzračné slzy. S žuchnutím dopadla na kolena a převrátila se na bok. Ležela v klubíčku v peřině z máků a rukama si objímala břicho. Stále hlasitěji oddechovala, bolestí už zavírala oči z nichž se draly další a další slzy.
„Asumo.. To-Tohle ne-nevydržím..“ Věděla, že ji nikdo neslyší ale nemohla si pomoct. Její manžel byl mrtvý. S vypjetím všech sil se přetočila na druhou stranu a uviděla něco lesklého mezi stonky máků. Začala se k tomu pomalu plazit. Jakmile se dostala přímo k tomu, zatajil se jí dech. Před ní ležel Asuma, s posledním úsměvem na tváři a otevřenýma očima bez života ji němě pozoroval. Byl tu jako nezvratný důkaz, který jí vzal vzduch z plic a z úst slova. Už nedokázala tu bolest dál překonávat. Pomalu položila hlavu na hruď svého padlého muže. Ještě chvíli vnímala tu šílenou bolest a pak omdlela.

Když se probrala ležela stále v trávě a nad ní se skláněl-Asuma. Usmíval se na ni hnědýma očima a pohyboval rty, ze kterých ale nevycházela žádná slova. Pokusila se zvednout, bolest však byla příliš velká.
„Au!“
„Zůstaň ležet.“ Požádal ji klidným hlasem plným smutku.
„Jak to, že jsi tu?“ zeptala se na otázku, která ji tížila nejvíc.
„Jsem teď něco jako strážce světů. Normální duše padlých se nemohou zjevovat, já ale ano. Prosím, vrať se zpět do vesnice.“
„Ne-Chci-Chci tu být s tebou.“ Oči se jí opět zalily slzami.
„Víš, že to nejde.“ Asumův duch ji objal. Vyzařovala z něj lítost, že jí způsobil tolik utrpení.
„Kurenai, naše dítě se brzy narodí, nemůžeš zůstat uprostřed pole. Zemřela bys a to malé také.“
„Alespoň bychom byli zase všichni pohromadě.“
„Ne, miláčku. Ty víš, že bych něco takového nikdy nedopustil.“ Po tváři mu sklouzla průhledná slza.
„Já už se do Konohy nevrátím, ne bez tebe!“ Už už otevíral ústa k odpovědi, když si všiml krve, která se řinula z jeho manželky. Kurenai se zachvěla víčka a začala se znovu zavírat.
„Ne!“ vykřikl a vrhl se k ní. Ona už ho ale neslyšela. Kaluž krve kolem ní se zvětšovala. Asuma opatrně zvedl svou ženu do náruče. Lehce se zachvěla, když se jí dotkl, ale nepohnula se.
„Ty můj hlupáčku.“ zašeptal jí do ucha a políbil ji. Jeho rty se spojily s jejími a chvíli to vypadalo, že spolu odejdou do jiného světa. Potom se ale muž rozešel pryč z pole zpátky do lesa. Došel až na nejbližší mez. Za tu dobu, co tady byl si stačil všimnout malé vísky a dětí hrajících si poblíž krmelce pro srny. Chodily sem vždy kolem druhé. Měl ještě několik minut čas. Z dálky k němu doléhal bezstarostný smích oněch dětí. Pomalu položil Kurenai do slámy, ještě jednou ji políbil a poté zmizel. Vrátil se tam, odkud přišel a kde musel zůstat. Na pomezí světů u makového pole.