Království barev 4
Ale možná se tam jednou vrátí písně.
Možná tam jednou zase proniknou paprsky slunce.
V některých představách existuje jen jedno dokonalé místo. Místo, kde neexistuje ani válka ani bolest ani trápení. Přesně takové se ocitalo hluboko v lese, kde se jemné sluneční paprsky každé ráno pomalu prodíraly skrz temné větve a prodírají se dodnes.
Můj svět měl mnoho podob. Měnil se. Spolu s barvami, vyjadřující jeho krásu. Spolu s ročními období, mládl i stárl. Tak rychle, jak to jenom šlo. Přese tohle všechno mu mohla scházet jedna jediná věc. Ta nejdůležitější ingredience. Ze všech. Ta, kterou mu Ukiyo dodávala i po své smrti. Darovala mu to. Úsměv. Jediný a nefalšovaný. Existující i při bolesti, i strachu. Právě proto bych jí ráda nazývala andělem, nikdy se ho nevzdala. Teď už tu nikdo takový nebyl. Kladla jsem si otázku, zda se objeví někdo jí podobný. Někdo, kdo bude mít ten samý dar. Ne jako náhrada, jako on sám.
Cítila jsem se svým způsobem osamělá. Dlouho jsem přemýšlela. Nad jednou jedinou věcí. Zapomněla jsem vnímat okolní svět, i to, jak se den setkal s nocí. A noc zase s dnem. Ptáčci počali skládat své písně. Tisíce tónů se rozznělo okolím. Zpívali i přes všechen zármutek zde. Jako by nějaká neviditelná bariéra dělila zemi a nebe. Nebe, kde se smutek zakázal. Nevěděla jsem, zda-li se to dá považovat za dobrou věc. Na jednu stranu jsem na ně však měla vztek. Slunce jako by zapomnělo na smrt. Teplé paprsky se jako každé ráno prodraly skrz temné větve lesu, snažily se ukázat novou naději. Tentokrát bez úspěchu.
Tenhle svět umřel. Jeho čistota se obarvila tuží. Tuží, která měla být černá. Barva udušená všemi těmi negativními emocemi. Mnoho lidí zabili a chtěli by zabíjet další. Tak to zkrátka je. I bude. Můj svět zkrátka neoplývá takovou krásou s jakou jsem ho mohla popisovat. Přesto pro mě neexistoval lepší. Stal se místem, kde jsem zahodila všechno ostatní. Starosti. Strasti. Smutky. Kde jsem nemusela na nic vzpomínat. Minimálně tohle pociťovala z tohoto schovaného ráje zrzavá kunoichi, dennodenně sem utíkající.
Nebylo to tím, že by sem chodívala. Tedy byly tu i další věci, nejenom to. Musím přiznat, moc lidí se sem pravidelně nevrací. Jakmile toto místo navštíví poprvé, ztratí se v lese a už jej nikdy nenajdou. Tohle si myslím. Možná se tu někteří tu objevili ještě párkrát, ale postupem času … Ale i tak je toto místo zdrojem radosti v mnohých životech. Možná jenom na chvíli. Nikdo krom pár vyvolených neví o jeho nesmazatelné jizvě. A i tito lidé časem zapomenout. Stejně jako vrabci v korunách stromů budou pokračovat ve svých běžných životech. Ani tahle smrt nic nezmění. Asi bych měla tvrdit, jak moc mně Ukiyo poznamenala. Lhala bych. Nikdy jsem s ní ani nemluvila, ale myslím, že by přesto náš vztah byl kladný. Možná bychom se dokonce staly nejlepšími přítelkyněmi. To je však jenom velké „kdyby“.
O pár dní později, když už jsem ani nedoufala, že by někdo bral její smrt vážně, jsem zaslechla opět ptáčka zpívajícího uprostřed noci. Přesně jako krátce před její smrtí. Nemohla jsem si ani být jistá, zda-li to není jiný opeřenec, ale na chvíli jsem chtěla věřit, že nezpíval až do onoho okamžiku. Že po celou dobu někde v tichosti a smutku poslouchal své druhy. Že truchlil spolu se mnou. Ať už to bylo cokoliv navrátilo to do mého světa barvy. Nemusíte se však bát, na tu slečnu jsem nezapomněla. Slovo znamenající život je až doteď vyryto do kůry nejvyššího stromu v okolí.
Tak to by bylo všechno, přátelé. Je na čase se odebrat o dům dál. Tak jako všechny příběhy někde končí, ten náš skončil právě tady. Už není, co bych vám mohla vyprávět o dívce, jménem Ukiyo. Řekla jsem vám vše, co o ní vím. Tohle je můj způsob, jak donutit lidi, aby na ni nezapomněli. To už se znovu ptáte na tu samou otázku? Ale asi vás i chápu. Musí vám připadat zvláštní, když básním o člověku se kterým jsem nikdy osobně nemluvila. Taky proč jsem nikdy nezasáhla do boje mezi těmi dvěmi shinobi. Kdo tedy jsem? Já jsem já. Kdo jiný? Znám spoustu vzpomínek na jediné místo. Sama jsem jednou z nich. Tento memoár končí tady. Je čas říci sbohem. Užijte si krásného počasí než začne zase pršet.
Osobně si myslím, že fialová kapitolka se nepovedla, ale co nadělám ... Měla být světlejší, optimistější, ale nějak jsem s konečným výsledek smířená. Po smrti někoho tak důležitého to přece jenom nemůže být nejveselejší a tak se můžeme podívat jenom do budoucna s "kdyby".
Ale. Tuto povídku věnuji jako narozeninový dárek všem, kteří ji dočetli. (Ano, to VY byste měli dávat dárky, takže dort k tomu nedostanete. xD) Snad se líbilo a poslední kapitola tak moc nezklamala.
Moc děkuji všem třem betám. A snad se s vámi uvidím ještě u nějaké tvorby. ;-)
Mise L:
Fialová. Tahle barva má pro mě negativní vyznění, nemám ji ráda a mít nebudu, proto jsem se této kapitoly trochu obávala, jestli mé osobní negativní pocity čtení nezkazí. A pokud jsem měla cítit smíření a nesmělou naději, pak nezkazily.
Zajímavá série, líbila se mi
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Přečetla jsem je jedním dechem. Všechny čtyři barvy a moc se mi to líbilo, tvůj styl psaní, to vyprávění a ta tajemnost kolem celého místa se mi moc líbila I Ukiyo se mi líbila a zajímal by mě celý její příběh vážně moc pěkné
molly, nemiz. Zůstaň tu. Prosím. Protože by byla strašná škoda teď odejít. Teď. Po tomhle.
Nemůžu s tebou souhlasit v názoru, že se fialová kapitolka nepovedla. Já mám zcela opačný názor. Podle mě byla nejlepší ze všech. Ani Zelená, ani Červená nebo Šedá, i když všechny měly něco do sebe, osobnost Fialové si ani jedna z nich nezískala. A to je dobře.
Fialová byla poklidným a přesto smutným ukončením celé tvé barevné série. Povedené série. Toho zvláštního vypodobení melancholie, který tu pořád poletoval.
Odnesla jsem si z té povídky víc, než bych si kdy dokázala pomyslet. A za to ti děkuji.
Líbilo se mi to, molly. Strašně moc. Od začátku až do konce.
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda