Itadakimasu!! 5 - Ve světě dospělých

„Tak si to už tak neber, kluku,“ poklepal mi na rameno Jiraiya. Zase se mi pokoušel vymluvit mou depresi ze včerejšího incidentu. Upřímně řečeno, neměl jsem nejmenší tušení, jak jsme se tady vlastně spolu ocitli.
„Úplně jsem to zkazil,“ zabručel jsem. Nebo proč si vlastně stěžuji zrovna jemu? Vždy on to vlastně… ne…
„Ále, to je jedno,“ usoudil jsem.
„Správná slova!“
„Mluvil jsem o něčem jiném,“ zklamal jsem ho.
„A o čem?“
Co to zase povídá? „Vždyť jsem přece říkal, že je to jedno, tak proč se ptáš, když je to teda jedno? No, ono je tohle asi taky jedno, že ano… a když je to jedno… tak je to prostě jedno!“ uzavřel jsem spokojeně.
„Ty máš dost,“ ušklíbl se znalecky.
„A-ale já to zvládnu!“ ohradil jsem se. On mě už přece nemůže vidět jako… slabého!
A tak jsem pil dál. Stejně jako ti, které jsem nechápal, stejně jako ti, kterými jsem… ano, pohrdal. Kde je síla v tom, že dokážete pít? To umí i malé děti. A lépe – díky tomu mohou žít, kdežto normální opilci - my – se prostě jenom ničíme. Házíme šipky do terče, kterým je naše srdce.
Ne, dnes si to už dávno nevyčítám. Proč? Byl jsem mladý, a v podstatě jsem nevěděl, co jsou to problémy. Teď se malá překážka ukázala a já byl okamžitě neschopný přiznat si svou slabost. A tak jsem si vytvořil jinou, abych to zakryl. Dělávají to tak všichni.
Zavři oči, pak to neuvidíš. A co nevidíš, to není.
„Celkem pochybuji.“
„Ty vážně víš všechno, že, Jiraiya-san?“
„To ne… ale pár dětí jsem už vytrénoval, takže s vámi celkem umím zacházet.“
„Nejsem děcko!“
„Samozřejmě, že nejsi.“ chlácholil mě.
Jako dítě. Nechci zmoknout… ale do kaluže skočím.
„Ale… proč jsi vlastně tady?“ zeptal se najednou. „Proč prodáváš ramen? Proč jsi v Konoze?“
„A vy? Slyšel jsem něco o válce.“
„Válka je všude,“ poučil mě. „Nebo snad souhlasíš s tím mužem s hůlkami? Víš, Teuchi, život ninji není lehký. Ale je to moje cesta a můj… no, ano, můj život. My shinobi možná bereme životy, ale jiným dáváme naději. Chráníme Listovou. Je tohle snad špatné?“
„A pak končíte v hospodě mluvením o svých dobro-doburo… no prostě slavných skutcích,“ vzpomněl jsem si. Bylo to tak nějak, ne?
„Cože?“
„Já znám takové, jako jste vy. Není to zase tak úžasný… chm… opíjet se jako… no… tak nějak jsem to… jako že se opijete a….“
„Tsunade hodně trpěla,“ položil na stůl skleničku. Tlumeně zaduněla.
Tsunade? Co ta s tím má najednou společného?
„Hm?“
Tehdy jsem se měl dozvědět více o své… o ní. Slovo ke slovu, až vznikaly věty varování, které jsem nikdy neposlechnul. Věty, které jsem dokázal vidět… které dokážu vidět vlastně až dnes.
Jiraiya se o její minulosti přede mnou zmínil jen dvakrát. Ona sama nikdy.
Chápal jsem to. Příliš mnoho bolesti, příliš mnoho ztrát. A taky… něco, co si ještě teď nechci doopravdy přiznat. Proč, proč by mi to říkala? Není to něco, co by vykládala jen tak někomu… a nic víc než to jsem nebyl. Jen pouhým chtěním v očích jiného v ceně nestoupnete. I když toho bylo tolik, co jsem jí chtěl říct, co jí chci říct i dnes. Ale… není to správné, nemůžu. Možná, že už nejsem jen tak někdo. Možná jsem teď důležitý… Ale čas jde dál. Déšť už skončil. Kapičky se vsákly do země a zmizely. Ty kapičky vzpomínek, kapičky dnů, kdy bylo všechno jinak. Daly vyrůst květinám – kosatcům – ale více po nich nemůžeme chtít.
Půda je zase suchá a duha, která zůstala, brzy zmizí. Mraky se rozplynou… to je čas.
„Nemysli si, že je to jenom nějaká… kdovíco. Ten den, kdy jsme k vám přišli… poslyš, jestli tohle někdy před ní řekneš, vykašlu se na to, že jsi kamarád a sám poznáš, proč jsem se proslavil.
Víš… tady jsou lidi, kteří nás odsuzují. Jiným jsme ukradení - a pak jsou tu taky ti, kteří jen slepě obdivují to, jak rychle jsme schopní někoho zabít. To jsou obvykle normální lidé, nevěnující se boji.
Ale… Listová je ninjovská vesnice, ať se na to díváš, jak chceš. Většina obyvatel jsou shinobi – a oni chápou, jak velkou cenu musíme platit za to mír, smysl cesty ninji, snů i bolesti. I když neber to špatně, ale tohle prostě nemůžeš pochopit.
Ale k Tsunade. V den, kdy jsme poprvé viděli, na tom nebyla dvakrát dobře, vzpomínáš? Bylo to totiž výročí Danovy smrti. To byl takovej… mladej a nadšenej kluk, dobrej ninja, ale… měl prostě smůlu. To se stává. Ale ona se s tím nikdy nesmířila, dodnes si myslí, že je to její vina. Že ho neochránila, nechala ho zemřít. Prvního muže, kterého kdy milovala.“ Podíval se na mě. Zpříma a do očí. A já měl najednou pocit školáka, který něco provedl a teď čelí naštvanému učiteli. Stydí se za svou hloupost a zároveň cítí jakýsi vzdor – nemohl jsem přece za to, že jsem ještě toho v životě tolik nezažil!
„Není, jasně, že není. Ani smrt jejího mladšího bratra, to se stalo potom. Jo, ti dva kluci měli sen o míru, sen o tom, jak se stanou Hokage. Ale… tohle taky nemůžeš chápat.
Zkrátka, jsme taky jenom lidi. Třeba já rád píšu – a jsem fakt dobrej! A ona… sází, prohrává, opíjí se. Jo, to k ní patří. Utíkáme z reality, bavíme se… jako všichni. Prožíváme bolest a někdy prostě nevíme, co s tím. Rozdíl je jen v tom, že když se vojáci na válku vykašlou, prohraje celej národ. Když se na svůj život vykašle nějakej… třeba tesař, tak nebudeme mít stoly – což asi bude taky lehce problém, ale o tom lidi nepřemýšlí.“
„Utíkání z reality… není správný,“ usoudil jsem lehkomyslně.
Nebylo. Ani to, že jsem to řekl. Ale takový jsem byl tehdy zas já – málokdy jsem ostatním odpustil nějakou nedokonalost. A on se k ní dobrovolně přiznával, tak proč to neříct… ne?
Když skupinka lidí vidí tonoucího člověka, tak se vždycky najde jeden, který ho vytáhne. Pak někdo, kdo mu vynadá, že do té vody lezl… někdo, kdo pochopí, že když je most polorozbořený, tak to jeho vina nebyla, že upadl – na druhou stranu jistě nutně musel. Také někdo, kdo mu doporučí, že měl radši zůstat doma – nezáleží přece na tom, že nemohl vědět, co se stane – spadl on, tak je to jeho vina, ne? Možná taky někdo, kdo okamžitě obviní stavitele mostu… a další se bude jen smát – ten pád do vody stál za to! A ostatní se jen v šoku dívají…
Tsunade byla tonoucí. Kdo jsme byli my? Kdo jsem byl já?
Najednou mě chytil za ruku a zkroutil mi ji. Pak s ní praštil o stůl.
„Jau!“ zařval jsem a rychle si ji přitáhl k sobě, a opatrně jsem si hladil bolavé prsty. Najednou jsem byl o něco střízlivější.
„Představ si, že jsi ve válce, máš v ruce katanu a musíš bojovat! Pusť ji! A zkus s ní praštit o ten stůl znova!“
„Copak jsem blázen?! Au… bolelo by to!“
Usmál se. „Myslím, že sis odpověděl sám,“ pronesl. „Hádám, že teď si přede mnou budeš na ručku dávat pozor, že?“
Byl to blázen. Pro jistotu jsem skutečně od něj odtáhnul paži trochu dál.
„Ale ona si dávat pozor po Danovi nemohla. Musela tu ruku znovu přiložit nepříteli – k válce. A čekat další bolest. A ta přišla, v podobě jejího mrtvého bratra. A teď znovu, zase bude stát na bitevním poli, zase čelit další bolesti, dalšímu strachu… takže už přede mnou nikdy neříkej, že je to jen opilec.“
„Mohla by s tím přestat… není ninjů hodně?“
„Ale jenom my jsme nejlepší.“
Ano, jen oni.
Oni se svým nezničitelným poutem přátelství, oni, ke kterým jsem nikdy nemohl patřit. Byli tak vzdálení… Ne, dokud jednou neprožiju to, co oni. Takže… mohl jsem se otočit, jít se vyspat a žít svůj nudný kuchařský život spokojeně dál… mohl? Možná ano.
Ale... Kdo by to skutečně udělal?
Můj přítel vstal. „Lekce končí a zítra zas vyrážíme, takže…“ zamával a vyrazil. Ale pak se ještě zarazil.
„Do hospody jsme před lety šli, abychom nějak ten den nějak zabili. K tobě, do Ichiraku, protože jsme si chtěli užít jídlo, které máme oba rádi. Popovídat si s naším mladým přítelem, hezky pod čistou oblohou, s vůní polévky… s klidem, který jsi vytvořil ty. To je ten rozdíl mezi hospodou a ramen barem. Hospody jsou pro ty, co nežijí. Když se chceš op – co opít, doslova ožrat, je ti jedno, kdo ti naleje. Ale když lidé chtějí – třeba i s celou rodinou, zažít pěkný den s úžasným jídlem… jdeme k tobě. Nenabízíš žádné zapomnění ani falešný obvazy, ale něco jiného. Lepšího. Tak konečně přestaň fňukat!“

A já možná skutečně přestal. Jenže… Dny utíkaly a já Jiraiyu ani Tsunade už neuviděl. Tak rychle plynuly dny, měsíce… nakonec i roky. Přesněji řečeno, tři.
Ve vesnici se toho hodně změnilo. Válka skončila, ale říkalo se, že je to jen malá přestávka před bouří.
Moje zlomená a už zahojená ruka dál míchala, válela těsto, kořenila… dotýkala se ruky Tamaguchi Ayi. Ano, Ayame-chan, tohle jsem ti už vyprávěl, že? Jak jsme spolu začali chodit.
I když jsem ti nikdy neřekl, jak to bylo doopravdy… že i když jsem se usmíval na tmavovlasou dvacetiletou dívku, viděl jsem světlovlasou, mnohem starší bojovnici. Ženu se smutnou minulostí, kterou jsem znal-neznal už skoro šest let, ženu, jejíž upřímný usměv jsem tolik chtěl vidět. I dnes chci.
Ne, tuhle pravdu se nikdy nedozvíš... tím méně to, co se stalo pak.
Nikdy totiž nedopustím, abys mě nenáviděla.