Shino má kolegyni! Díl 3. Epilog

„Jak sis to pojistil?“ zajímala jsem se.
„Přece mojí sestřičkou.“ V tom jsem ucítila, jak mě zalévá syrový strach, věděla jsem, že Shino je skvělý, ale jeho sestra byla přebornicí v tichém zabíjení, předčila by dokonce i Zabuzu, jak jsem slyšela od Naruta.
Byla jsem ochromená strachem, že jsem dokonce zapomněla na to, co Senji konal. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale usmála jsem se a pravila: „Je mi jedno, co uděláš se mnou, ale pokud Shino zemře, tak to je stejné, jako bys mě zabil osobně a to přece nechceš, nebo se pletu?“
Docílila jsem, toho čeho jsem chtěla a to, že mě nechal a já se mohla připravovat na svůj únik a zabránit, tak tragédii, ke které by mohlo dojít, nebo právě probíhající.
„Co si to o sobě myslíš?“ chtěl mi dát pohlavek, ale já se už nedala, nebyla jsem ta patnáctiletá holka, která si nechala vše líbit, protože byla vystrašená. Navíc jsem se uměla bránit a nebyla jsem žádná chudinka… jsem kunoichi z Konohagakure no sató, členka osmého týmu, pod vedením Kurenai-sensei! Jsem silná!
„Nic, ale už nejsem ta holka, co ti dovolila všechno!“ vymrštila jsem se a nohou ho trefila do hlavy, tím jsem ho napolo omráčila a on spadl z postele, protože to nečekal. Aniž bych to nějak plánovala, rozesmála jsem se, ale ne hysterickým smíchem, tím opravdovým.
„Já ti zatnu tipec!“ vyhrožoval Senji a já si náhle uvědomila, že on mi už nemůže nijak ublížit, že jsem proti jeho vyhrůžkám imunní.
„Na to bych se musel podívat!“ ozval se někdo ode dveří a já hned poznala, kdo to je.
„Shino!“ zvolala jsem radostně.
„Yumi, jsi v pořádku?“ zajímala se moje láska.
„Jsem, jak si…?“ napadlo mě jediné řešení.
„No… předtím, než jsem dorazil, našel jsem tu jednu holku, která se dožadovala mé přítomnosti, ale já jsem jí říkal, že patřím tobě, nechtěla to akceptovat a tak jsem se jí musel zbavit,“ vysvětlil Shino.
„Cos udělal mé sestře?“ ptal se Senji.
„Nic, jen jsem ji uspal,“ řekl Shino, „tak co budeš rozumnější a necháš, abych si odvedl svoji ženu?“ dal si záležet na vyslovení posledních dvou slov.
„Ne, to mě budeš muset zabít, jaké to je, když víš, že ona nikdy nebyla tvoje, ale moje? Vím o tom, že si nebyl schopen se jí zmocnit!“ Senji věděl, jak Shina naštvat.
Ten se toho chytil a vzal ho za klopy a přimáčkl ho ke stěně a já v tu chvíli nebyla schopná pohybu, takového Shina jsem ještě neviděla. Naháněl mi husí kůži. Pak jsem se odhodlala se pohnout.
„Ty hajzle, klidně tě zabiju! Pro tebe plakat nebudu. Ve vztahu není podstatné milování, ale hlavně porozumění, důvěra, náklonnost, společné zájmy a mnoho dalších věcí, které ty nikdy nepochopíš, protože si jeden z těch, co mají v těchto směrech omezené chápání.“ Než jsem se k nim dostala, tak ho Shino pustil, oddychla jsem si, že jsem nemusela zasahovat. Viděla jsem, jak se Senji zhroutil na podlahu, nabírá vzduch do plic.
„No, počkej…“ slyšela jsem ho říkat.
„Poz…“ nestačila jsem doříct, protože Senji vytáhle kunai a hodlal tím Shina zabít. Věděla jsem, že Shina není radno podceňovat, ale nemyslela jsem na vlastní bezpečí a jako ve zpomaleném filmu jsem otočila Shina, abych ránu schytala, ale Shino mě předešel, otočil mě zpátky. „Co to…?“ nedostala jsem odpověď, protože kunai se lehce zabořil do Shinova těla, ale díky jeho schopnosti, neměl ani škrábanec. Z toho místa se vyrojili jeho brouci a začali vysávat Senjiho chakru, tedy pokud nějakou měl.
„Nejdřív tě oblečeme a půjdeme, souhlasíš?“ pouze jsem kývla, ani jsem si neuvědomila, že jsem skoro nahá. Nějak jsem byla zaražená, jak se předtím choval.
Jak jsme vycházeli, viděla jsem jeho sestru, jak leží a skutečně spala. Tedy, byla omráčena, jak jsem později zjistila.
Jelikož Senji a jeho sestra nebyli ninjové, tak proběhl soudní proces, který mi dal za pravdu, a oba sourozence poslali do ústavu pro duševně choré a já měla od nich pokoj. Jenže během toho procesu jsem Shina viděla jen asi dvakrát, kdy byl předvolán jako svědek. Při pokusu navázat s ním hovor, vymluvil se, že spěchá. Nechápala jsem co se děje, ale asi za měsíc jsem to pochopila. Dal mi čas, abych si zvykla na svoji svobodu a volnost a sama se rozhodla o svém životě. Moje volba byla jasná…

Měsíc po soudním procesu

„Vítej mezi námi!“ přivítala mě Hinata, která se mi zdála nějaká jiná.
„Copak se stalo?“ zajímala jsem se.
„Ále, Naruto ji požádal o ruku, měla si vidět jak Hiashi-sama zuřil.“ Odpověděl se smíchem Kiba.
„To jsem ráda, říkala jsem si, kdy do toho praštíte.“ Odtušila jsem a zeptala se na Shina.
„Ten, si vyžádal mise, kde by byl sám. Jak se máš?“ optala se Hinata.
Asi tak před týdnem jsem se odhodlala a vše jim pověděla, nebylo správné, abych je držela v nevědomosti. Sice z toho byli šokovaní, že jsem něco takového vydržela.
„To muselo být pro tebe peklo.“ Řekla na to Kurenai, která věděla jen to, že jsem zažila velké trauma.
„To bylo, ale je to za mnou, nechci se k tomu již vracet.“
Kurenai usoudila, že bych si měla ještě týden odpočinout. Protestovala jsem, ale i ostatní souhlasili.

Neměla jsem co dělat, zašla jsem na místo, kde mě Shino poprvé políbil. Asi jsem usnula, protože jakmile jsem otevřela oči, začalo se smrákat, doma mě nikdo nečekal, tak jsem se vydala pomalým krokem zpátky do bytu, který jsem dostala.
„Počkej,“ ten hlas bych poznala všude.
„Ano?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Můžeme si promluvit?“
„Jistě,“ Shino na mě působil jako by zmateně a nervózně.
„Tak se znova posaď.“ Vybídl mě, já poslechla. Kupodivu jsme začali mluvit stejně, ale Shino mě vyzval, abych mluvila, jako první, učinila jsem tak.
„Chtěla bych ti napřed říct, že tě miluji celým svým srdcem, dále, že bych s tebou chtěla zestárnout a prožít celý svůj, tedy po tvém boku, pokud mi to umožníš.“
„Nevím co říct, protože jsem chtěl říct něco podobného, ale tys to vystihla úplně přesně. Já vím, že to není, bůhví nějaká romantika.“ Ze sedu si poklekl na jedno koleno a: „Možná to není ta pravá chvíle, ale chceš si mě vzít?“ tím odhalil krásný prsten. Já celá šťastná, jsem odpověděla, že ano. Vroucně jsme se políbili a právě tehdy jsme se poprvé milovali jako by můj strach náhle zmizel a já poznala, jak milování může být příjemné.
„Miluji tě.“ Vyznal se mi Shino, když jsme usínali pod hvězdnou oblohou a já pocítila podivný pocit, že na mě rodiče dávají pozor z té oblohy, která byla doslova pokrytá hvězdami. Navíc bylo krásné teplo, jak od mé lásky, tak i od okolí…

Tím samozřejmě můj příběh a život nekončil, ale právě začal. Tři týdny na to jsme se vzali, počali spolu tři potomky a já musela kvůli dětem opustit dráhu kunoichi, ale vůbec mi to nevadilo, děti mi přinášely obrovskou radost a já jsem měla pocit, že tohle je moje správná cesta.
Co bych ještě dodala, bylo to, že jsem se rozhodla, že navštívím strůjce mého neštěstí, zjistila jsem, že mě vůbec nepoznává, prý podle něj jsem „anděl, co sestoupil z Nebes“. Jeho sestra zemřela, měla nehodu. Shino se to nesměl a taky nedozvěděl, že jsem byla navštívit Senjiho.
A zbytek si domyslete sami, přece jen jsem toho řekla více než dost, že?