Výroční sraz Sanninů

Byla jsem nervózní. Přece jen taková pocta se jen tak někomu nepoštěstí a já pořád nemohla uvěřit, že si vybrala zrovna mě. Pravda, v tu dobu byla zřejmě v deliriu, ale to nic nemění na tom, že si mohla vybrat kohokoliv jiného. Byť jsem v místnosti s ní byla jen já, stařenka už téměř v rozkladu a cvičená opice na kapačce, přesto si vybrala mě.
Úplně vidím před očima, jak na mě ukazuje roztřesenou rukou a mumlá: „Musíš mě nahradit.“
„Cože? Já mám jít místo vás?“
„Jestli tam ti dva úch…“
„Úchvatní shinobi?“ Doplnila jsem za ni, protože se jí rozdrkotaly zuby a párkrát se kousla do jazyka.
„Chtěla jsem říct úchylové, ale nebudu ti kazit iluze. Zkrátka jestli tam zůstanou sami, tak si nedokážeš představit tu spo...“
„Společenskou událost?“
„Ne, spoušť. Ty jsi něco pila?“
„Jistě že ne, jakým bych vám potom šla příkladem? Já abstinuji.“
„To přejde…“ Pokývala hlavou a podávala mi svitek s adresou a s pokyny.
Potom upadla do bezvědomí a já se vydala na cestu do tajného sídla, kde se měl konat výroční sraz Sanninů. Ve vesnici bylo veřejným tajemstvím, že se jednou ročně sejdou Konožské legendy, aby mohly prodiskutovat vše, co za uplynulý rok prožily, jaké protivníky porazily a co vše zjistily o nepřátelích. Všichni vesničané věřili, že Sanninové jsou nejvytíženější ninjové vůbec a tak každý doufal, že by někdy mohl být této, jistě vzrušující, debaty svědkem. Já jsem ale první, nebojím se říci, smrtelník, kterému se to kdy poštěstilo.

Po dobré hodině chůze jsem konečně stanula na prašné cestě, na jejímž konci se tyčilo sídlo tajného setkání. Zanedlouho už jsem byla tak blízko, že jsem zevnitř zaslechla hlasy.
„Letos to vyjde. Uvidíš.“
„To sssi říkal i minule.“
„Ale teď mám dobrý plán, letos ji totiž opiješ ty. Víš, že ode mě už si nenechá nalít, pokud nejsem zavřený v kleci. Ale od tebe nebude nic čekat a já ji pak překvapím zezadu.“
„To je ssskutečně charakterní…“
„Já myslel, jako že jí za jejími zády budu dolívat. Co sis zase představoval, ty slizoune?“
„Ssstejně ti to nevyjde.“
Zaklepala jsem.
„Ona klepe? Od kdy?“
„Od té doby, co ty possslední rozflákané dveře musssela zaplatit… Co to zassse děláš?“
Nečekala jsem na vyzvání a vstoupila dovnitř. Pohled mi okamžitě padnul na obrovského hromotluka s bujnou bělostnou kšticí, který se právě zasekl uprostřed nějakého infantilního tanečku, nejspíš na uvítanou. Poprvé jsem mohla spatřit na vlastní oči legendárního Jiraiyu-sama.
Chvíli na mě zaraženě civěl, protože logicky očekával, že vejde někdo jiný, ale pak pookřál a zvesela prohodil: „Hele, předkrm.“
Jeho společník, obávaný a záhadami opředený Orochimaru-sama, toto nadšení evidentně nesdílel.
Svraštil čelo a jenom syknul: „Co tu chceš?“
„Přišla jsem místo Tsunade-sama. Ona bohužel nemůže přijít.“
„Cože?!“ Spadla vyššímu z nich brada.
„Proč ty? Co jsssi zač?“
„Jmenuji se Kakari a jsem pomocná síla v… Ehm, v lázních, kde se Tsunade-sama zotavuje.“ Trochu jsem zalhala, ale Tsunade ve svých pokynech jasně uvedla, že jim nesmím říct pravé místo jejího pobytu.
„V lázních? Ona se fláká v lázních a dokonce beze mě? Tak to je podpásovka.“
„Tobě ssse nelíbí předssstava Tsssunade v horké vodě?“
„Kušuj, slizoune,“ okřikl ho, ale nenápadně si utíral sliny z koutků úst.
„A proč ssse tam nezassstavila až to tady ssskončí?“
„Víte, ona potřebovala neodkladně zrelaxovat především svoje…“
„Je nám to jasné…“ Skočil mi do řeči Jiraiya a s potutelným úsměvem opisoval mohutné kruhy před svou hrudí.
„Játra!“ Dořekla jsem a znechuceně od něj odvrátila zrak.
Moc jsem si ale nepomohla, protože jsem zahlédla Orochimara, jak si zklamaně smotává jazyk zpět do úst. Oklepala jsem se a odtrhla svůj pohled od malé kaluže slin, která se pomalu vpíjela do koberce u jeho nohou.
Jiraiya se vzpamatoval ze svého zklamání první a odešel ke stolu naplnit tři kalíšky tekutinou z láhve, jež nesla označení saké. Moje námitka, že nepiji, způsobila jen to, že s povzdechem vyprázdnil všechny pohárky, ale po hlasitém protestu svého druha je opět naplnil.
„Sakra, to nemohla poslat někoho víc, ehm, vhodného? Odhaduju jí tak zhruba dvaadevadesát,“ podotkl otráveně.
„Cože? Je mi teprve třiadvacet!“ Ohradila jsem se rázně, protože tohle se mě skutečně dotklo.
„Na to sssse tě nikdo neptal.“
Po chvíli mi jejich upřené pohledy, které mířily níž než by se slušelo, naznačily, na co naráželi a bezděky jsem vypnula hruď.
„Tak třiadevadesát, ale víc z toho nevymáčkneš i kdyby ses na hlavu stavěla. Což ovšem není až tak marný nápad,“ zálibně se zadíval na mou krátkou sukni.
„Co kdybychom už konečně přešli k věci.“ Záměrně jsem ignorovala jeho předešlou poznámku.
„Cože?“ Vyprskli oba sborově.
„No, měli bychom začít s diskuzí. Tsunade-sama mi tu napsala pár poznámek…“
Přerušil mě bujarý smích a mezi nekontrolovatelným řehotem jsem zaslechla jenom: „Oni na to ve vesnici fakt skočili!“
Byla jsem zmatená. Na chvíli jsem dokonce uvažovala nad tím, jestli mě Tsunade ve svém deliriu neposlala na špatnou adresu. Ale ty dvě kreatury, které se tady přede mnou svíjely v hysterických křečích, byly jistojistě Sanninové.
První se vzpamatoval Orochimaru a spěšně si upravoval make-up kolem svých uslzených očí: „Ona má pravdu, nejssspíš bychom měli něco podniknout. Ale co?“
„Mám to!“ Vykřikl vítězoslavně Jiraiya po chvilce přemýšlení, „Zahrajeme si poker,“ uchechtl se a spiklenecky mrkl na svého kolegu, který již pilně míchal karty.
Najednou jsem zatoužila se napít. V tom se mi oči rozšířily hrůzou, protože mi konečně došlo, kdo vlastně dostal Tsunade do “lázní“…