Šrámy na srdci I.

Itachi seděl na útesu, přemýšlel. Pod ním se o skály tříštily vlny, jež sem přivál vítr. Po tvářích mu stékaly průzračné slzy. Prožil toho tolik a přesto nesměl zemřít. Jako kdyby to bylo všechno naplánované. Něco ho nutilo přežít, jakýsi neznámý důvod. Pocit, že ho ještě někdo bude potřebovat. Nevěřil tomu. Podobný pocit měl už tolikrát, ale…
„Proč je tu vždycky to zrádné „ale“?“ v jeho očích se zračila bolest. Bolest, kterou nikdo nezažil. V slzách byly vidět obavy, ze zítřka, z toho co ho ještě čeká. Tiše vzlykal a chtěl zapomenout jako už tolikrát. Nešlo to. Prostě ne! Kdyby zapomněl, všechno by bylo zbytečné. Přimhouřil oči, zaostřil. Na vedlejším výběžku stála dívka. Vlasy jí vlály ve větru. Udělala pár nesmělých kroků, stanula na samém okraji. Kamení se pod ní drolilo. Pozoroval ji. Slzy. Ty protivné kapky jí brázdily tváře stejně jako jemu. Stačilo se na ni podívat a dalo se odhadnout, že někoho ztratila. Zavřela zarudlé oči a rozpřáhla ruce. Chvíli tam jenom tak stála a potom se odrazila. Zmizela v propasti, padala. Bylo to jen pár vteřin, jemu to však připadalo jako věčnost. Slunce už zapadalo a v jeho odevzdaných očích se odrážela červeň oblohy. Pomalu se zvedl. Poprvé v životě si připustil, že je mu někoho líto. Našel malou cestičku mezi skalami, sešel dolů. Ležela tam, byla překrásná. Itachi se jemně začervenal.
„Ne! Musím ji přece alespoň zkusit zachránit.“ Rozešel se k ní. Nyní stál dostatečně blízko, aby mohl vidět její četná zranění. Dívka měla rozraženou hlavu, na mnoha částech těla sedřenou kůži. Dýchala jen velmi slabě, umírala. Itachi si k ní kleknul a vzal ji do náručí. Krvácela. Brzy měl celý plášť od její krve, ale bylo mu to jedno. Hlavní teď byla ona. Věděl jak se cítila. Musela přijít o někoho hodně důležitého. Chtěla jít s ním, znovu ho vidět. Moc dobře to znal. Také však věděl, že člověk se tomuhle pocitu nesmí poddat. Nesmí zapomenout. Procházel lesem, zanechával za sebou temně červenou cestičku. Nakonec vstoupil do jeskyně a položil bledou dívku na zem. Přikryl ji svým pláštěm. Dýchala stále nepravidelněji. Bál se o ni, jako ještě o nikoho ve svém životě. Nevěděl proč, vždyť jí skoro neznal, nikdy ji neviděl. Přesto všechno však věděl, že ji nesmí nechat zemřít. Byla pro něj důležitá. Obvázal jí krvácející rány a sedl si vedle ní. Nastala noc. Dívka se převalovala, po tvářích jí znovu stékaly slzy. S každým pohybem obvazy stále víc nasakovaly krví, jemu se však pokaždé trochu ulevilo. Byla to známka, že je naživu, že to všechno nedělal nadarmo. Po několika dnech velké rány konečně přestaly krvácet. Vrátila se jí barva do obličeje. Po dlouhé době se znovu klidně nadechla. Itachi věděl. Že to dokázal. Už nebyl jen bezcitný vrah. Dokázal ji zachránit. Lehce jí prohrábl dlouhé uhlově černé vlasy a po tváři mu stekla slza. Spolu s ní se na chvíli objevily i vzpomínky. Itachi potřásl hlavou, teď se jimi nechtěl zaobírat. Najednou si všiml, že jí brázdily tvář další zástupy kapek. Jemně jí je setřel, pozoroval. Dívka lehce nadzdvihla víčka. Měla oči zaplněné slzami, leskly se. Itachi jí obejmul.
„Žiješ.“ Zašeptal a lehce ji políbil. Zrudla. Chytila ho rukama a dál brečela.
„Proč?“ vzlykla. Nechápavě se na ni podíval.
„Proč jsi mě zachránil. Já chtěla jít..“ Itachimu se zaleskly oči.
„Protože tě nemůžu nechat zemřít. Vím jak se cítíš, volil jsem stejně.“
„Proč bys nemohl, ani mně neznáš.“
„Z lítosti. Nechci vidět jak umíráš, nechci to znovu zažít. Být tak blízko a nemoci nic udělat.“ Dívka sklopila oči. Chápala ho. Alespoň si to myslela.
„Jsem Haetaki.“ Zašeptala a opřela se mu do ramene.
„Itachi..“ řekl téměř neslyšně. Znovu ji políbil. Sípání. Itachi jí lehce nadzvedl hlavu ze svého ramene. Dusila se. Její vytřeštěné světle fialové oči mluvily za vše. Zvedl ji ze země. Panikařil. Už zase se bál. V tu chvíli se všechno uklidnilo. Její bezvládné tělo mu zůstalo ležet v náručí, na tvářích se leskly cestičky, jež si tu vybudovaly slzy. Pomalu usychaly a mizely. Šrámy na srdci, které je vytvořily však nejspíš nikdy neodejdou úplně. Budou nám navždy připomínat minulost. Itachi si sedl a položil si její hlavu na klín. Oddychovala klidně. Spala. Zavřel oči. Odebral se do říše snů, kde ho alespoň na chvíli nic netrápilo.