Nic nového... 01

Prosím přečtěte si nejdříve poznámku! Děkuji

Kdesi v předaleké zemi, kde bují ninjovské povolání jako nikde a kde se to jen hemží skrytými kontroverzními vesničkami s divnými jmény, žila byla jedna taková vesnice, Skrytá Přeslučná. Ostatními vesnicemi nebyla vůbec uznávaná, jelikož už asi tak milión let se tam nenarodil kloudný ninja a když jo, tak se rychle odstěhoval a ke svému původu se nehlásil, pokud nemusel. Vlastně tahle vesnice žila už jen v těch nejpitomějších legendách a nikdo ve skutečnosti nevěřil, že takové hloupé a trapné místo by mohlo doopravdy existovat. No, každopádně existovalo. A nedaleko této zavrhnuté skryté vesnice stála farma, kde žila jistá nejmenovaná rodina. Žili tam, jelikož tatínek už to nemohl v té připitomělé vesnici snést a radši se dal na osamocené zemědělství. Maminka byla z prastarého ninjovského klanu, který ovládal vodní živel a sílu rostlin, jak to nikdo jiný nedokázal, ale nikomu to nikdy neřekla, protože se této cesty vzdala kvůli svému manželovi, který opovrhoval bojovným životem ninjů. Měli tři děti, dvě dcery a syna, kteří o svém ninja původu samozřejmě nic netušili a pracovali na rodné farmě a taky studovali normální školy a tak vůbec.
No a jednou si ty dvě dcery, Bára a Káťa, vyšly na jahody, a jelikož se řídily Bářiným orientačním smyslem (žádný neměla), tak se ztratily a vůbec nemohly najít cestu domů. A jelikož tím vlastně začíná náš příběh, mohly bychom si o těch dvou říct něco víc. Bára měla červené vlasy a měla špatný zrak, takže musela nosit brýle, ale někdy, když se jí nechtělo si je vzít, předstírala, že je slepá, aby ji ochotní mladíci převáděli přes ulici. Byla dosti šílená (na té farmě jí prostě hráblo) a uměla se ďábelsky chechtat a děsivě ječet. Také si často povídala s různými věcmi okolo sebe a se sebou. Její sen byl stát se instalatérem na vesmírné lodi a setkat se s mimozemšťany, takže na farmě rozebírala různé stroje, aby zjistila, jak fungují, a uměla je opravit. Hrozně ráda se vrtala v mašinkách. A jelikož to byla správná anime postavička, měla také své typické oblečení, které pořád nosila – černé tričko s nápisem „Sex, gábl a rock’n’roll!“, černé kalhoty s červenými proužky na straně a nenosila boty.
Káťa měla vlasy nevýrazně hnědé, vzadu stažené do ohonu. Uchvacujícím způsobem se kroutily kolem jejího kulatého obličeje. Dojem něžnosti a vnitřní krásy doplňovaly velké oči, jejichž barva se jen těžko dala popsat slovy. Prostě to nejlepší z modré, zelené a šedé v jednom. Velmi ráda kreslila a dobře jí to šlo. Vůbec byla velmi talentovaná v oboru umění. Inspiraci získávala z pozorování přírody a zvířátek na farmě. Všichni doma ji měli rádi. Jednou jí někdo řekl, že je to díky šibalsky nevinnému úsměvu, který často nasazovala. Nejraději věci pozorovala, příležitostně očichávala a následně jedla nebo ochutnávala. Na dálku ovšem viděla špatně, stejně jako její sestra. Na sobě měla volné triko tmavě písečné barvy a světlé tříčtvrteční kalhoty. Narozdíl od své sestry se téměř nikdy neodloučila od otrhaných kecek, které jí dodávaly ležérní vzhled.
Takže tyhle dvě sestry se ztratily v lese a ne a ne najít cestu zpátky. Bloudili tři dny a tři noci a už z toho byly uplně hotové a taky zoufalé a pěkně naštvané, podle denní doby.
„Sakra, já ti říkala, že nemáš věřit mému orientačnímu smyslu!“ sedla si Bára na pařez. Z jeho stínu vystartovala zděšená ještěrka, vyrušená její návštěvou. Bára ji bleskurychle chytla a snědla.
„No já jsem si myslela, že si děláš srandu...“ povzdechla si Káťa a snědla jahodový keříček a houbu, které tam rostly – neměla tak barbarské způsoby jako její sestra!
„Hej já už su z toho uplně zničená, už bysme jako mohly najít nějakou tu cestu...“ řekla Bára a mračila se.
„Nechci nic řikat, ale podle mě už jsme někde uplně daleko od naší farmy...“
„Ách jo, a to je všechno kvůli mně...“
Tak tam seděly a nevěděly, co dál. Vůbec netušily, že za tu dobu dobloudily do blízkosti jiné skryté vesnice – Listové – a že v téhle části rozlehlého lesa trénují mladí a nadějní ninjové se svými mladými a nadějnými mistry... takže už brzo určitě na někoho narazí!

Na paloučku u lesa trénoval tým sedm, jinými slovy Naruto, Sakura a Kakashi, i když ten si spíše četl sprosťárny. Ovšem i tomu se dá v jistém ohledu říkat trénink, to si rád myslíval. V jejich hrátkách je vyrušili Shikamaru a Lee, kteří je nečekaně poctili návštěvou.
„Jé, ahoj hoši,“ přivítal je Naruto, který právě visel dolů hlavou na stromě a pokoušel se číst mistru Kakashimu přes rameno, „Co tady děláte?“ Lee se jen začervenal a bylo jasné, že se přišel podívat, co dělá Sakura. Shikamaru si otráveně odfrkl a bylo jasné, že se prostě nudí. Ač nepadlo jediné slovo, důvod jejich návštěvy byl tedy objasněn.
„Chtěl jsem se zeptat,“ začal přeci jen Lee, „Neviděli jste někdo náhodou tu ještěrku, co jsem zachránil včera? Já jsem si ji chtěl ochočit... Říkal bych jí Ještěrka – chan...“
„No, jednu jsme viděli. Sakura-chan tak strašně zařvala, když ji viděla, že mi z toho zalehlo ucho... Kiba říkal, že na to je nejlepší pověsit se hlavou dolů, dokud neodlehne...“ ochotně mu sdělil Naruto.
„Ale kam se poděla Ještěrka – chan??“
„Šmarjá... Zajdi si za Nejim, ať ti ji najde....“ doporučil mu Shikamaru.
„Výborný nápad! Tak zatím hledejte tady v lese, jestli někam nezaběhla!“ cinkl Lee zuby a byl v prachu.
Shikamaru si otráveně nacpal ruce do kapes a s odfrknutím se vydal líným krokem do lesa, kde ani v nejmenším nemínil hledat nějakou ještěrku, ale aspoň mu dají všichni pokoj. Kakashi a spol. ho chvíli pozorovali, jak mizí mezi stromy, a pak se opět začali věnovat svému „tréninku“.
Shikamaru si to štrádoval přes kořeny a maliní a přitom si v duchu luštil sudoku, aby zabil několik dalších chvil jinak strávených čirou nudou. Asi po dvaceti minutách dorazil k mýtince, nad kterou se tyčila taková malá skalka.
„Ha, tady mě nikdo nenajde!“ pomyslel si Shikamaru a sedl si pod skalku. Spokojeně pohlédl k nebi, zavřel oči a nastavil lenošivě tvář odpolednímu slunci. Ani nevěděl, jak dlouho tam tak spokojeně seděl, ale jisté bylo, že nic netrvá věčně... ani tento blahý klid. Vyrušily ho nějaké tlumené výkřiky z dálky a jakoby zezhora, něco jako: „Báro, já jdu napřed! Tady je strašně moc ostružiní, fuuj, auuu...“ pak nějaké zvuky trhání látky, něco jako „áááááá“ a v tu chvíli mu na klíně přistála dosti potrhaná, ovšem nepřehlédnutelně hezká světlovlasá dívka. Už dlouho se nestalo nic, co by mu zvedlo adrenalin, toto však k tomu téměř směřovalo! Chvíli na sebe s otevřenou pusou zírali, přičemž ji Shikamaru stále neomaleně držel v náručí, jak ji instinktivně zachytil, když na něj spadla z té skalky. Pak se zezhora ozvaly další výkřiky: „Káááťoooo! Kde jsi? Ježiš, díra!! Káťo, jsi v pohodě? Haloo!... Cože?? Jdi od ní!!“ V tu chvíli nedaleko Shikamaru seskočila ze skalky jiná dívka, tentokrát červenovlasá, a rázovala si to k němu způsobem, který mu ten adrenalin doopravdy zvedl – hlavně na tom měl podíl velký klacek nebezpečně napřažený v její ruce.
„ Nech ji bejt, ty úchyláku jeden! Já ti ukážu!!“ Shikamaru se instinktivně zvedl na nohy, ale v rukách mu furt překážela ta první dívka, takže se nemohl bránit. V tu chvíli zašustilo listí a z nedalekého stromu k nim seskočil další shinobi, doprovázen malým, bílým psíčkem.
„Těpéro, Shikamaru, co to tu tropíš? Jsme tady s Akamaru byli na procházce a najednou slyším takovej povyk... Hej, čau kočky!“
„Aaaaaaaa!!! Vlkodlaaaaaaak!!!“

Neji seděl na zemi a meditoval o osudu. Náhle před ním stanuly oranžové návleky.
„Lee?“ vzhlédl svýma bledýma očima.
„Ahoj Neji, potřeboval bych od tebe pomoc, jestli tedy neruším...“
„Ale ne... co bys potřeboval?“
„Víš, ztratila se mi moje ještěrka, teda, teprve jsem ji chtěl vycvičit... nemohl by ses mi po ní podívat? Je asi někde v lese...“
„Udělám, co můžu,“ řekl Neji jenom proto, aby Lee nezačal brečet, byl totiž na svoje zvířátka velmi citlivý. Jinak mu bylo samozřejmě jasné, že v lese je tisíce ještěrek a těžko pozná, která je ta, kterou si chtěl Lee ochočit.
„Děkujíííí!“
„Byakugan!“
Neji se rozhlížel kolem. Viděl Kakashiho tým na kraji lesa... ne, to nebylo ono. Viděl spousty a spousty ještěrek, které byly všechny stejné... přesně jak si myslel. Ale co to... co mělo být tohle? Na vzdálené mýtině viděl Shikamaru, který třímal v rukou polonahou děvu a nezúčastněně sledoval, jak nějaká jiná dívka mlátila Kibu klackem hlava nehlava... Neji na tento výjev hleděl a nevěřil vlastním očím... Jeho výraz zůstal stále stejně důstojný, když se vrátil do normálního světa a ohleduplně Leemu vysvětlil, že jeho ještěrka není nikde k nalezení a asi by si měl najít nějakou jinou... v duchu si však v tu chvíli odhodlaně říkal: „Musím ji mít!!“

„He he...“ vypravila ze sebe dívka v Shikamarově náruči. „Ahoj. Hele, omluvil bys mě na okamžik?“ a nejistě se na něj usmála. „Ještě musím něco vyřídit.“ A už se škrábala na nohy. Shikamaru ji s pozdviženým obočím postavil na zem.
Vypadalo to, že si ta tajemná osoba vůbec neuvědomuje, že pobíhá poloodhalená po lese.
Hmmm. Měl pravdu. Všechno, co se jí právě honilo hlavou, bylo, jak se sakra ocitla v přítomnosti dvou tak fešných junáků a jak zabránit tomu roztomilému pejskovi, aby ukousl její sestře hlavu.
„BÁRO! CO TO DĚLÁŠ!?“ zařvala nepříčetně na celou mýtinu.
„Tady už asi klid nebude,“ pomyslel si Shikamaru.
„Nevidíš? Snažím se majznout tohohle kokosa po kebuli!“ odeřvala Bára svým pěstěným hlasem, který se dal jen těžko přeslechnout, a pokračovala ve svém konání.
„Hele klid, já nejsem žádnej vlkodlak. Ty jsou přece jen v pohádkách, ne?“ divil se nevinně Kiba.
„A co ty obří zuby, divný oči a počáranej ksicht, ty chytráku, hm?“ vyzvídala ne zrovna nejmírumilovněji Bára.
„No, to přece patří ke klanový image, ne? Jste nikdy neslyšeli? Písečňáci si malujou po šišce běžně,“ odpověděl Kiba vyvedený z míry.
„Písečňáci? Co to sakra meleš? Teda sorry, můžu se zeptat, kde vlastně jsme?“ Bára konečně zastavila vražednou akci klackem a udiveně se rozhlédla kolem. Les ji ani tak neudivoval, v tom bloudili s Káťou přece jen nějakou dobu. Zaujaly ji nové tváře.
Káťa se o to naopak moc nestarala. Byla zcela zaujata osobou Akamaru.
„Nazdar pse,“ oslovila ho přátelsky a natáhla k němu ruku.
„Haf!“
„Tak ty na mě budeš štěkat, jo?“ zeptala se přihlouple shovívavým hlasem a když pejsek nejevil snahu jí ruku uhryznout, začala ho drbat na hlavě. „Tak ty na mě budeš štěkat,“ opakovala větu tentokrát velmi něžně a šišlavě.
„Vrrr... Haf!“ odvětil Akamaru.
„No jasně, proč ne. Když do mě nebudeš moc kousat...“ uzavřela Káťa debatu a posadila se k němu na zem. Konečně si všimla, že na sobě toho moc nemá.
„To bylo moje oblíbený triko! Budu to muset zašít... To bude taková otrava. Prosím,“ obrátila se s prosbou v očích k zachráncům, „Nemáte něco na pučení...?“
Kiba, který nevěnoval moc pozornosti Bářině otázce ohledně místa a raději sledoval podivné Akamarovo chování, sjel pohledem Shikamaru, který měl na sobě zase své oblíbené síťované tričko, a pak sebe se svou huňatou mikinou. „Na, tady.“ Rozepl zip a podal modrou bundu dívce.
„Jé, děkuju. To je moc milé. To je tvůj pes?“
„Jo, jmenuje se Akamaru. Jako že je červenej.“
„Červenej, jo? To nechápu... Ahoj, Akamaru!“
„Haf!“
„MOHL BY MI NĚKDO VĚNOVAT POZORNOST??? KDE TO JSME?!“ ohradila se Bára.
„Nacházíte se v prostoru kolem Skryté Listové vesnice,“ odpověděl jí Shikamaru.
„A to je co? A kdo jste vy?“ pokračovala dál Bára.
„No, na to bychom se měli ptát spíš my, ne?“ vyletěl Kiba. Byl opravdu nervózní. Akamaru se totiž seznámil s dívkou v jeho bundě nepatřičně rychle.
„Jo jasně, to byste asi chtěli vědět, co?“ pousmála se Bára. „No, já jsem Bára a tohle je Káťa. Jsme z klanu Hývlů ze skryté Přeslučné.“
„Co je?“ zeptala se ještě za chvíli, když viděla Kibův nevěřícný pohled a Shikamarovo zvednuté obočí.
„To si děláte srandu, žejo?“ vypravil ze sebe Kiba. Jen tak tak zadržoval smích, který s ním už beztak viditelně otřásal.

Sakura sledovala se zájmem Leeho, který se potloukal kousek od nich a obracel kameny a klády. Vůbec netušila, co ho to popadlo... ale u Leeho se člověk prostě nemá divit ničemu. Najednou se zpoza nedalekých stromů vzneslo hejno poplašených ptáků a po chvíli tam odtud vyšli čtyři lidé a pes. Byl to nezvykle konsternovaně se tvářící Shikamaru, vychechtaný Kiba a dvě holky, které nikdy před tím neviděla, jedna z nich nesla Akamaru a žvatlala na něj a drbala ho na hlavě.
„Hele, mě nezajímá, že si z naší vesnice všichni dělají srandu, jsem hrdá, že odtamtud pocházím! Tak se přestaň smát, beztak všechno, cos slyšel, budou sprosté lži... no dobře, možná ne...“ rozčilovala se zrovna jedna z dívek v rockovém tričku a s červenými vlasy.
„Notak promiň, já to tak nemyslel, už budu děsně klidný, Báro!“ řekl Kiba a nezdálo se, že by to myslel vážně.
„Pro tebe jsem slečna Barbora, ty jeden Kiblíku!“
„Cože? No dovol!“
„Šmarjá, mohli byste konečně zmlknout?“ odfrknul si Shikamaru a protočil znechuceně panenky, „Notak jsou ze Skryté Přeslučné, se nezblázni, Kibo...“
Naruto jen tázavě hleděl na nově příchozí, kteří už byli docela blízko. „Hej, Kibo! Shikamaru! Co se stalo?“
„Tadyty dvě jsme potkali v lese, jsou ze Skryté Přeslučné!“ zařehtal Kiba.
„Cože?!“
„Jo, je to tak!“ Kiba a Naruto se začali chlámat. Prostě jiná kultura, pomyslela si Bára. Shikamaru si jen povzdechl. Sakura se na to nemohla dívat a přiběhla k nim.
„Ahoj, já jsem Sakura! Co vás sem přivádí?“ zeptala se s milým úsměvem. Bára s Káťou jí vypověděly všechno o tom, jak se ztratily v lese, a přitom všechny tři zamířily k prvním domům Listové, zanechávajíce za sebou ty nevychovance. Jediného Akamaru vzaly s sebou.
„Jsem si jistá, že vám budeme moci nějak pomoct se vrátit domů,“ řekla Sakura, když domluvily.
„To bychom byly moc vděčné, vůbec netušíme, jak jsme mohly zabloudit tak daleko!“ řekla Bára. Od jednoho podniku, kolem kterého právě procházely, k nim zaletěla líbezná vůně ramenu.
„Já mám strašnej hlad!“ posteskla si Káťa a zakručelo jí v břiše.
„Nojo, já taky... ale peníze teda žádný nemám...“ řekla zkroušeně Bára.
„Směl bych vás pozvat na večeři, milé dámy?“ ozval se nebezpečně blízko za nimi z ničeho nic mužský/chlapecký (tak něco mezi) hlas, což je vyděsilo málem k smrti.
„Neji! To už nikdy nedělej, málem jsem dostala infarkt!“ zařvala mu přímo do obličeje Sakura a pěsti jí zacukaly. Neji byl dosti podivný chlapík s nepřirozeně světlýma očima a dlouhými černými vlasy.
„Ehh...“ zamumlal a o krok ustoupil. Jeho příchod na scénu asi neměl tak oslnivý efekt, jak zamýšlel.
„No, já se teda taky lekla, ale jesi nás pozveš, tak ti to odpustím!“ řekla Bára – hlad zvítězil. Neji se opět zatvářil sebevědomě a galantně jim pokynul směrem k podniku, u kterého to všechno začalo.

„Srrrrrkkk....Srrrrrrrrrkkkkkkkkkkkkkkkkksssssrk.“
Bára obratně srkala svůj ramen. Káťa s tím měla větší potíže, ale vyrovnávala to nadšením. To od ní vycházely ty strašné zvuky.
„Mňam mňam,“ pochvalovala si jídlo mezi sousty a podstrkávala kousky Akamaru.
Neji se snažil na ni nedívat a raději se věnoval její starší, zkušenější a vůbec podle něj mnohem zajímavější sestře.
„Takže vy jste ze Skryté Přeslučné?“
„Emhm,“ přitakala s plnou pusou. Polkla a zadívala se na něj.
Nejimu vyschlo z toho pohledu v ústech, ale nedal na sobě nic znát.
„A kde máte svoje čelenky?“ zeptal se raději.
„Cožeto?“ divila se už nasycená Bára. Káťa taky zbystřila. Její miska byla už prázdná, a tak neměla nic lepšího na práci.
„No, čelenky,“ Neji ukázal na tu vlastní, „důkaz, že jste prošly akademií a už jste ninjové.“
„Ninjové? O těch už jsem něco slyšela...“ podivila se Bára.
„Cože? Vy s vaší hladinou čakry a neumíte ji ovládat? Co je to za divnou vesnici, že zahazují takové talenty!“ vytřeštil obličej Neji.
Bára se začervenala. Káťa jenom poznamenala: „Č – co?“
Neji nevěřícně zavrtěl hlavou. Byl si jistý, že svým byakuganem viděl u obou poměrně velké množství čakry. Jak je možné, že to neobjevil nikdo před ním? Takový talent, pokud byl zanechán ladem, by mohl být i nebezpečný... Obzvláště pro vlastníka. Nemohl dovolit, aby se dívkám něco stalo, to by odporovalo jeho gentlemanské cti.
„Budem vás muset vzít za Hokage,“ řekla zamyšleně Sakura, která do té doby mlčela. „To je něco jako vládce,“ dodala, když viděla jejich nechápavé obličeje. „Musíme rozhodnout, co s vámi uděláme.“
Vstali a vydali se směrem do středu vesnice.
„Neji, proč máš tak velké oči?“ zeptala se Káťa s nevinným pohledem.
„To abych vás lépe viděl,“ odpověděl otráveně Neji. Tahle otázka mu už lezla na nervy.
„A Neji,“ pokračovala Káťa, „Proč má Kiba tak velké zuby?“
„To abych vás mohl lépe sníst!“ vybafl za nimi Kiba.
Káťa strašně zařvala, a pak se na Kibu vyděšeně zadívala. Nebyl sám. Doprovázel ho i Naruto a Shikamaru. To hned změnilo její výraz.
„Aha,“ odtušila potom.
„Hele, Neji, to už je chceš vzít za stařenkou Tsunade?“ zeptal se Naruto. „Co když je vyhodí a pak už si tady neužijou žádnou srandu? Já navrhuju, abysme je nejdřív vzali na prohlídku po vesnici.“
„Ano!“ těšila se spontánní Káťa a položila přecpaného Akamaru, kterého doteď chovala v náruči, na zem. Bára taky nevypadala proti. Nakonec i Nejimu přišlo, že na tom něco bude, hlavně proto, že už si předem v duchu rezervoval místečko vedle záhadné Báry.
Tak se všichni vydali na prohlídku památek.
Jen co se skupinka dala do pohybu, zeptal se Neji Báry: „Hele, co to znamená gábl?“
„Ale přeci dlabanec, ty hlavo!“ ozval se velký hósenko-mástr Sasuke. Jelikož tam však nebyl, nejspíš se to někomu jenom zdálo, takže si toho nikdo nevšímal.
„No to znamená jídlo, to neznáš? To je takové moje heslo, původně tam bylo drogy, no ale podle mě je teda jídlo důležitější než drogy, takže jsem to tam změnila!“ vysvětlovala Bára. Neji se tvářil jako pozorný posluchač, ale ve skutečnosti skoro nevnímal a v duchu si říkal něco jako: „áááááách...“
Přednášky o Listové se typicky ujal Naruto, který dělal, jak je děsně důležitý. „...a támhleto nahoře jsou obličeje všech Hokagů od založení vesnice!“
„Hm, teda to je zajímavý, no... a co budete dělat, až vám dojde skála?“ zeptala se Káťa, které to přišlo dosti megalomanské, a tak si musela rýpnout.
„No... to...“ zarazil se Naruto, kterého to nikdy ani nenapadlo.
„Tak toho nejstaršího překopáme na nejnovějšího, to je jasný, stejně už si ho nikdo nebude pamatovat!“ pokrčil Kiba bezstarostně rameny. Byl šťastný, že se konečně zase shledal se svým do té doby nerozlučným psíčkem.
„Jo, to zní rozumně...“ odvětila Káťa a nevšímala si Naruta, který rudl v obličeji.
„Ale! To přece! Jak to můžete říct!!“ začal soptit.
„Klídek, Naruto, radši pokračujem,“ usadil ho Shikamaru a šli dál. Další zastávka byl památník padlých ninjů, u kterého stál strašák v podobě mistra Kakashiho, aby tam plašil holuby. Dívky samozřejmě zajímalo, jak že všichni ti ninjové zemřeli... a tak, poté co všechny zbila, jelikož neuměli vyprávět, jim Sakura vypověděla vše o různých válkách a bitkách, co se v Listové v poslední době odehrály.
„Teda...“ řekla Bára, „Eště že u nás se nic takovýho neděje.“ Na oplátku zase s Káťou těm zvědavcům řekly, jak se to má se Skrytou Přeslučnou, o které tady slýchávali jenom v pohádkách.
Jejich povídání však náhle přerušil pravý mistr Kakashi, který byl k nerozeznání od toho strašáka a který se náhle snesl jakoby z nebes.
„Čau děcka! Nerad vás ruším, ale už byste fakt měli jít za Hokage. Dovolíte, dívky?“ a bez dalších okolků popadl Káťu a Báru a odskákal s nimi pryč. Ostatní se na sebe podívali. To je prostě Kakashi.