Několik zimních dnů Akatsuki 24

Konan ucítila, jak jí na zledovatělé střeše ujely nohy a ztratila rovnováhu. Ostře vykřikla a rukama zašátrala ve snaze udržet balanc a najít něco, čeho by se zachytila. Našla. Pod rukou ucítila látku, do které zaryla nehty.
„Auuu!“ zaskučel Tobi. „To je moje noha!“
„Neječ!“ napomenula ho ostře a zaťala nehty ještě více, aby náhodou nesklouzla.
„Au au au,“ naříkal o něco tišeji. „Proč?“
„Nutná oběť pro dobro věci,“ odvětila a přitáhla se. Nohama hledala místo, na které by si stoupla bez nebezpečí pádu či propadnutí.
Odzdola k ní dolehl Sasoriho hlas.
„Jsi v pořádku, Konan?!“
„Jo, zatím jo!“ křikla nazpět a pomalu se postavila. Stála těsně u komína a přemítala, jak z toho Tobiho dostat.
„Díky bohu,“ zamumlal si potichu Sasori.
Tahat za ruce ho nemůžu, vyklouzne a spadnem oba. přemítala zatímco se na ni upíralo Tobiho ublížené oko. Za nohy… To bude se stejným výsledkem jako s rukama… Jsou dvě možnosti. Buď někdo vleze do komína a vystrčí ho spodem nebo si stoupnu na hranu komína a zkusím ho opatrně vyprostit táháním za ramena.
Zimomřivě se zachvěla a dýchla si na zmrzlé ruce. Ani za mák se jí druhá možnost nelíbila. Ale koho by poslala do komína? Chvilku uvažovala, pak jí svitlo.
„Tobi, chvilku tu ještě vydrž. Za chvilku budeš venku,“ uvědomila Tobiho, opatrně se spustila na podlahu půdy a rozběhla se zpět do obýváku.
Sasori slyšel její kroky, ale nestihl se jí zeptat, co se děje.
Doufám, že na něco přišla. Jestli ne, doufám, že se co nejrychleji probudí ten velkej hňup.

Itachi měl v sobě láhev sake a druhou držel v ruce. Třetí se stále zavřená povalovala vedle něj. Bylo mu báječně. Alkohol hřál zevnitř, oheň zvenku. Zrovna se rozhodl dopít láhev celou a načnout i tu třetí, když se za ním ozvalo zmučené povzdechnutí. Pootočil se za zvukem a koutkem oka si všiml, že se za ním něco pohybuje.
Co to je? Kdo to sem přines? A proč se to hejbe?
Znovu si lokl a čekal, co z toho bude. Něco opět vydalo jakýsi povzdech a znovu se pohlo. Uchihu přemohla zvědavost. Položil láhev a po čtyřech se doplazil k onomu něco. Nebyl ještě natolik opilý, aby nepoznal, že to je muž.
Muž, který má ovázanou hlavu. pomyslel si. Bože, to je dedukce. napadlo ho znechuceně. Asi už bych to sake neměl pít.
Muž se opět zavrtěl a zaúpěl.
„Hej! Chlape! Prober se!“ zatřásl s ním. Proplesknout se ho bál. Pravděpodobně byl zraněný.
„No tak! Vstávej!“
Medik začal pomalu otvírat oči. Pokolikáté už v tomhle dni se válím v bezvědomí na zemi… politoval se. Otevřel oči do kořán a nad sebou nespatřil žádné žraločí zuby, žábry, prapodivné oči ani nic podobného. Výraz muže sklánějícího se nad ním byl dokonce normální. Postrádal jakékoli maniakální rysy či prapodivný škleb. Normální černé vlasy, černé oči. Přesto v obličeji toho muže bylo cosi, co ho vyvádělo z míry či dokonce děsilo.
„Tak už ses probral?“
Je opilý. uvědomil si, když rozluštil, co mu muž poněkud nesrozumitelně řekl. Nasál nosem vzduch. Jasně, je z něj cítit sake.
„Hej, na něco jsem se ptal.“
Přikývl a pomalu se posadil.
„Nemůžeš mluvit, co?“
Opět přikývl.
„Myslel sem si to.“
Tentokrát medik nerozuměl a protože to znělo jako konstatování, nenamáhal se větu luštit.
„A co tu vůbec děláš?“ Uchiha se opět odplazil ke své lahvi ze které si notně přihnul.
Medik na něj nechápavě civěl. Co to řek? Byla to otázka, ale co říkal?
„Vlastně ty nemůžeš mluvit, tak mi to asi neřekneš.“
Ani teď nerozuměl, ale vycítil, že muž před ním odpověď nechce.
„Dáš si?“ nabídl Uchiha sake zraněnému. „Pít snad můžeš, ne?“
Medik opět nerozuměl, co říkal. Za to skvěle porozuměl gestu, které Uchiha učinil. Přikývl a po čtyřech se přesunul ke krbu a přijal láhev. Zhluboka se napil a tělem se mu začalo šířit teplo. Teplo, které potřeboval.
Možná všichni nebudou tak špatní. pomyslel si a nepřemýšlel nad tím, proč a čím ho ten muž tak znepokojuje. Prozatím nebezpečný nebyl.

Konan rychle sbíhala ze schodů a v hlavě dokončovala myšlenku, která ji napadla na střeše. Byla jednoduchá. Probere medika, ten uzdraví Uchihovi záda, Uchiha pak vleze do komína a vystrčí Tobiho ven. Pak se postaraj o Sasoriho.
A když už bude medik vzhůru, pustí se do léčení Peina. Přeci jen, ten je tady na tom nejhůř.
Na chvilku se zastavila. Smrad, který naplňoval sídlo ji opět téměř srazil k zemi. Znechuceně a s obracejícím se žaludkem se opět rozeběhla. Už aby se všechno vyřešilo a dalo se tu uklidit a vyvětrat. Jinak do tý doby nesmím na čerstvý vzduch.

Kisame se probouzel. Zprvu registroval pouze to, že je mu strašná zima a že ho hrozně bolí hlava.
Zase jsem to přehnal s pitím. pomyslel si a rukou se dotkl čela. Málem vyletěl bolestí z kůže, když se dotkl své druhé čerstvé boule o velikosti vejce.
Zaúpěl a pomalu se posadil.
„No konečně!“ ozvalo se tlumeně. „Už jsem myslel, že tu zcepením!“
„Sasori?“ rozhlédl se Kisame zmateně kolem. Všiml si páru nohou, které před ním trčely do vzduchu.
„Tak co je s tebou?!“
„Mám asi otřes mozku,“ zamumlal.
„Ty?!“ křikl pochybovačně Sasori.
„A kdo jinej?!“ odpověděl podrážděně žraločí muž.
To už spíš Tobi. pomyslel si loutkař. Nahlas ale nic neřekl.
„Koukej se zvedat a pomoz mi odtud!“
„Počkej, strašně mě bolí hlava.“
„Kisame! Já už tu trčím několik hodin a nemíním tu trčet ani o minutu déle!“ vypěnil Sasori.
„A kdo tě nutí tady trčet?!“ odsekl nakvašeně Kisame. „Na tvým místě bych mlčel a čekal, až mi někdo pomůže a nenadával na všechny okolo!“
„Ty se mi opovažuješ vyhrožovat?!“
„Já si to můžu dovolit. Ty ne!“
Sasori zmlkl. Ve svém nitru cítil obrovský vztek. Vztek způsobený z velké části tím, že Kisame měl pravdu.
Sasori se chystal něco říct, zaujal ho ale pohyb u schodiště.
„Zetsu?“
Jmenovaný se rozhlédl.
„Odkud to bylo?“ zeptala se bílá černé.
„Těžko říct. Nikdo tu není,“ odpověděla černá.
„Tady. Nahoře.“
Zetsu vzhlédl a zaraženě se díval do obličeje Sasoriho.
„Co tam děláš, Sasori-san?“ otázala se zdvořile bílá půlka loutkaře.
„Odpočívám. Nový druh rekreace,“ neodpustil si ironii Sasori.
„Trochu nepohodlné, řekl bych,“ poznamenala černá.
„Jde o zvyk.“
Bílá půlka se zatvářila chápavě, černá ho podmračeně sledovala.
„Spíš to vypadá jako bys potřeboval pomoc.“
„To bych potřeboval,“ souhlasil Sasori. „Bohužel je mi pomoc upírána!“ křikl.
Zetsu už se chtěl ohradit, že na něj Sasori nemusí křičet, seshora se ale ozvala odpověď.
„Říkal jsem ti, že ti pomůžu jen co povolí bolest hlavy. A přestaň na mě řvát! Kdo si myslíš, že jseš?!“
„Kisame?“
Sasori přikývl.

Konan doběhla do obýváku. Scéna, která se jí naskytla ji téměř připravila o poslední zbytky sebeovládání. U krbu na zemi leželi v objetí Itachi a medik a oba spokojeně spali. Kolem nich se povalovalo několik lahví sake. Modrovlásce bylo jasné, že tyhle dva za nic na světě nevzbudí a i kdyby se jí to podařilo, k ničemu by to nebylo. Měla sto chutí je zabít, což by v případě Uchihy i udělala, ale věděla, že by jí to Pein nikdy neodpustil. Přeci jen to byl silný člen Akatsuki a Vůdce na něm i přes neshody lpěl.
V tom případě už mi zbývá pouze jediná možnost. pomyslela si naštvaně. Nejdřív se ale půjdu oblíknout.

Kisame toho měl akorát tak dost. Na něj si nikdo hubu otvírat nebude. Zatnul zuby a vstal. Počkal, až ta nejhorší bolest přejde, pak se odrazil a s dupnutím přistál na Sasoriho pozadí.
Sasori se vzmohl jen na heknutí. Vzápětí se Kisame odrazil podruhé a podruhé tvrdě dopadl. Ucítil, jak se pod ním Sasori probořil více skrz podlahu. Ještě jednou a bude venku. Odrazil se po třetí a po třetí doskočil. Za zvuku lámaných prken, trhání látky a nové obrovské vlny prachu Sasoriho konečně uvolnil z jeho vězení. Sídlem otřásla rána, pak druhá. V kuchyni se rozbilo několik hrníčků a talířů. Myši doteď poklidně pobíhající ve špíně a prachu s vyděšeným pískáním mizely do svých úkrytů. Pak vše utichlo.
Konan stojící na schodech se zděšeně dívala do tváře Sasoriho, který se před ní pohupoval a díval se na ni vykulenýma očima.