Pohotovost

„Už jsme tady paní, jak Vám je?“ vyptával se záchranář otřesené a trochu pomlácené Konan sedící za volantem ve sporťáku, který před chvílí naboural do zdi.
„Jo dobrý, běžte pomoc Kakuzovi!“ odpověděla.
„O něho se starají kolegové!“ částečně ji uklidnil záchranář, který zkoumal její stav.
„Nemá pulz!“ ozvalo se z venku, „Rychle srdeční masáž!“
„Tak to budete mít těžký!“ pomyslela si Konan, „Kdo ví, kde je má!“
„Nereaguje! Defibrilátor!“
„Nabíjím na dvě stě! Ustupte! Pal!“
„Ou, snad to srdce s kamennou podstatou vydrží!“ přemýšlela, zatímco záchranář dokončil její prohlídku.
„Máme ho! Rychle do sanitky!“ dolehlo ke Konan.
„Vypadá to, že jste v pořádku, ale stejně Vás vezmeme do nemocnice na kompletní vyšetření. Pojďte! Pojedete v sanitce hned za Vašim přítelem!“
„Za manželem!“ opravila ho Konan a ukázala mu prsten, který si bleskově přesunula na prsteníček levé ruky.

„Prosím Vás uklidněte se!“ nabádala sestřička u přijímacího pultu Deidaru, „V tuto dobu jsou v provozu jen dvě ordinace a obě jsou plné, jak víte.“
„Ale jestli mně tu ruku nepřišijete, tak vás s ňou všechny umlátím!“ rozčiloval se Deidara a máchal přitom výhružně svojí amputovanou rukou.
„Posaďte se, za chvíli na Vás dojde řada!“
Deidara si sedl a přemýšlel o tom, kterým výtvorem vyhodí tuhle nemocnici do povětří.
„Deidaro-senpai!“ zakřičel někdo za ním.
Deidara se otočil a spatřil Tobiho.
„Co ty tu děláš?“ chtěl vědět Deidara.
„Přišel jsem o ruku jako Vy, senpai!“ chlubil se.
„Sedni si, tady je to na dlouho. V jedný ordinaci je nějakej starej dědek a do druhé přivezli starou škebli v bezvědomí s epesním hrudníkem. To byly pořádný kozy, Tobi, to bys čuměl.“
„Já čumím už teď, jak slintáte z ruky.“
„Tobi!“ naštval se Deidara a vrhnul po něm vražedný pohled.
„Za to se nemusíte omlouvat, senpai! Třeba Vám na to něco předepíšou.“
Deidara vypěnil a začal mlátit Tobiho amputovanou rukou po hlavě, zastavil ho až nově příchozí pacient.
„Pomoc! Krvácím z oka!“ dožadoval se ošetření Itachi.
„Oční pohotovost je ve čtrnáctém patře!“ odpálkovala ho sestřička.
Itachi odběhl a pustil se do hledání výtahu.
„Hej, ty v tom plášti!“ vyrušil ho Raikage, „Kde je tady pohotovost?“
„Oční pohotovost je ve čtrnáctém patře!“ zopakoval Itachi odpověď sestřičky i s jejím „příjemným“ tónem řeči.
„Já mám oči v pořádku, přišel jsem o ruku!“
„Tak mně řekni, kde je výtah, protože já jsem skoro slepej!“
„To jsem se zase někoho zeptal,“ čertil se Raikage, „najdu si to sám.“
„A co já?“ posteskl si osamocený Itachi.
„Pomoc! Krvácím z oka!“ uslyšel z dálky.
„Sasuke! Jsi to ty?“ reagoval na volání.
„Itachi! Kde jsi?“
„Sasuke, konečně máš stejné oči, jako mám já!“

„Sestři! Přišel jsem o ruku!“ vychrlil Raikage u přijímacího pultu.
„Tak si sedněte mezi ty dva invalidy a čekejte!“ přivítala ho sestřička a ukázala na Deidaru s Tobim.
„Deidaro-senpai, všichni chtějí být jako Vy!“
„Madaro, já tě …“ supěl Raikage a po těle mu přejížděli elektrické výboje.
„Tady se nikdo rvát nebude,“ zarazila ho sestřička, „to si vyřiďte venku, ale pak už se sem nevracejte! A s těma výbojema se sem stavte na Vánoce, děcka budou mít radost.“
„Ty ho znáš Tobi?“
„Ne, senpai, asi …“
Otevřely se dveře jedné ordinace a vyšel z nich Danzou.
„S tou rukou si táhněte na oční!“ doprovázel jeho odchod křik doktora.
„Čtrnácté patro,“ poradila mu sestřička.
„Danzou, já tě …“ opět vyhrožoval Raikage.
„Co jsem Vám říkala?“ zklidnila ho sestřička.
„… je to blázen, senpai!“
„Konečně jsem na řadě!“ zaradoval se Deidara a mířil do ordinace.
„Ustupte! Pacient v bezvědomí po autonehodě!“ dělali si prostor záchranáři tlačící lehátko s Kakuzem.
Zajeli do uvolněné ordinace, v poslední chvíli, než se dveře zavřely, vklouzla dovnitř i Konan, která běžela za nimi.
„Co je to za bordel, teď jsem měl jít já!“ rozčiloval se Deidara a směřoval vyčítavé pohledy na sestřičku.
Ta jen prstem ukázala na židli, na které předtím seděl.

„Takže oba slepnete a krvácíte z očí!“ shrnula sestřička na očním, „A Vaše jména?“
„Uchiha Itachi!“
„Uchiha Sasuke!“
„No to bude něco dědičného, zaplatili jste regulační poplatek?“
„Co? Ne!“
„Tak si sjeďte do druhého patra a zaplaťte tam oba devadesát korun!“

„Doktora! Rychle! Mám tady dva pacienty!“ volal Sasori při vstupu do čekárny.
Jednou rukou podpíral Hidanovu hlavu, druhou tlačil kolečkové křeslo, na kterém seděl bezhlavý Kisame s hlavou na klíně.
„To jste se dneska všichni zbláznili?“ vyjekla sestřička, „Vydržte, podívám se jak jsou daleko.“
„Ale pak jsem na řadě já!“ připomínal Deidara.
„Ku*va, drž hubu!“ okřikl ho Hidan, „Useknutá ruka je ho*no!“
„Kdyby jste si vyrobili tělo jako já, nemuseli byste tyhle maličkosti řešit!“ poučoval je Sasori.
„Ne*er Pinocchio a zajeď do tý ordinace!“ rozkazoval Hidan.
Z ordinace právě personál odvážel Tsunade na lehátku.
„Už zase slintáte z ruky, Deidaro-senpai.“
Deidara opět častoval Tobiho pohlavky amputovanou rukou.
„Já už si ho převezmu,“ nabídl doktor Sasorimu a přebíral od něho kolečkové křeslo.
„Jen si ho vemte!“ souhlasil Sasori, „A tady máte ještě tohohle!“
Hodil doktorovi Hidanovu hlavu.
„Ku*va, co to děláš? Červotoče na tebe!“ nadávala rotující hlava, „Ještěže nemám žaludek, jinak bych hodil šavli!“
Doktor konsternovaný mluvící hlavou lehce zaváhal a chytil Hidanovu hlavu až v poslední chvíli těsně nad zemí. Za vlasy.
„Víš jak to bolí, ty zm*de?“
„To máš za to předbíhání,“ posmíval se Deidara, který dokončil Tobiho výchovu.
Doktor uchopil pořádně Hidanovu hlavu a položil ji vedle hlavy Kisameho.
„Ku*va otoč mě!“ hudroval zase Hidan, „Nebudu čumět na Kisameho rozkrok!“
Doktor pootočil Hidanovu hlavu a tlačil je do ordinace.
„Teďs tomu pomohl,“ ocenil doktorovu snahu s obličejem přilepeným na Kisameho tváři, „rybí hlavu já fakt rád!“
„Konečně jsme to vyřešili!“
„Nepoznáš ku*va ironii?!?“
To už ale byli v ordinaci a nemohli slyšet Deidarovy posměšné narážky.
„Sakra, co s Vámi?“ přemýšleli doktoři, „Sešívat pana Kisameho nemá cenu.“
„To je jasný, že nemá!“ souhlasil Hidan, „Přišijte tam mou a z Kisameho hlavy si udělejte rybí polívku!“

„Tak co Vám je, dědo?“ uvítala sestřička Danzoua na očním oddělení.
„Krvácím z ruky!“
„Tady je oční pohotovost, sjeďte si do přízemí!“
„Odtam mě poslali sem.“
„Vy tam snad máte oči?“
„Pššt! Nespoilerujte!“
„A Vy jste taky z Uchihovic famílie?“
„Částečně ano, proč se ptáte?“
„Teď tu byli dva Uchihové, asi bratři. Jeli si pro regulační poplatek. Vy ho máte?“
„Jo, tady! Ale víte co? Nechám ty dva jít první. Stejně musím na záchod.“

„Éééééé!“ naříkala Konan u nemocničního lůžka, na kterém ležel Kakuzu, „Prosím, vzbuď se! Kakuzu slyšíš? Vzbuď se! Nevzdávej to!“
„Je mi to líto, madam," utěšoval ji doktor, „poranění hlavy byla velice vážná, došlo k tomu, co nazýváme mozková smrt. Tělo stále žije, ale mozek už ne! Je mi trochu trapné o tom teď mluvit, ale v takovýchto případech … no víte, žádáme o svolení k transplantaci orgánů!“
„Éééééééééé!“ spustila Konan intenzivněji a slzy jí stékaly po tváři.
„Nechat vám tady pět srdcí,“ přemýšlela, „to bych byla pěkná kráva, kdoví kolik má ledvin a dalších orgánů. Toho si vykuchám sama, štěstí se na mě usmálo.“
„Já se omlouvám, nechtěl jsem Vás rozrušit. Převezeme Vašeho manžela na jiné oddělení. Pojďte.“

„Může jít další!“ zahlásil doktor, když odvezli Kakuza.
„Senpai, můžete jít! Kde jste, senpai?“
Deidara v čekárně nebyl, na jeho židli ležela jen jeho ruka. Tobi ji popadnul a vřítil se do ordinace.
„Kde je moje ruka?“ zděsil se Deidara, když se vrátil z toalety, „Tobi, já tě …“
„Co jsem Vám říkala, tady se nikdo prát nebude!“ umravňovala ho sestřička.

„Opravdu si myslíte, že se Vaše problémy se zrakem vyřeší tím, že si navzájem vyměníte oči?“ pochyboval doktor o Itachiho a Sasukeho přání.
„Ano!“ odpověděl za oba Itachi.
„Když na tom trváte, pustíme se do toho. Začněte!“ dal pokyn anesteziologovi.
Jakmile doktor vyndal oběma bratrům oči, někdo zaklepal na dveře.
„Probíhá operace, nevstupujte!“
Přesto někdo otevřel dveře.
„Co sem lezete!“ okřikl doktor nezvaného hosta, „Jestli kvůli Vám dostanou infekci …“
„Vidím, že jdu právě včas,“ nevěnoval Danzou pozornost tomu, co doktor říkal, „mohl byste mně jejich oči dát do této zavařovací sklenice?“
„Cože?“
„Jo, ty meruňky můžete vyhodit!“

„Můžete jít senpai, já už mám ruku přišitou!“ radoval se Tobi.
„Cos to udělal?“
„Konečně mám jazyk na ruce jako Vy, mít to před týdnem, nevyblil bych se do masky.“
„A nevadí ti, že máš obě ruce levý?“