My fair Hidan

úvodní slovo

po vydání povídky V MHD, jsem se zamyslel (což dalo dost práce ) nad tím, jestli by se někomu líbila povídka, ve které by Hidan nemluvil sprostě, a tak jsem stvořil tohle ve snaze ho trochu převychovat, snad G. B. Shaw promine …

„Tak co myslíte, šlo by to?“ zeptal se Kukuzu dvojice gentlemanů, ačkoliv sám tomu nevěřil.
„Uhradím veškeré náklady!“ chtěl zvýšit šance na pozitivní odpověď.
„Pane, ten muž mluví jako kanál, to nepůjde!“ odmítal menší a zároveň mladší z dvojice.
„Jako kanál!“ zdůraznil ještě.
„Zadrž v ostrých soudech, milý Williame,“ promluvil ten starší.
„Nebuď hned tak skeptický a neubírej se k vulgaritám, prosím!“
„Profesore Higinsi, v porovnání s jeho mluvou je to ještě lichotka!“ ospravedlňoval se William, „Stejně musím trvat na tom, že ani Vy to nezvládnete!“
„Připouštím, že tento pán bude tvrdým oříškem, ale zároveň s Vámi musím nesouhlasit, kolego!“
„Pane, klidně se s Vámi vsadím o svoji měsíční gáži, že to za půl roku nezvládnete!“ nechtěl ustoupit ze svého William.
„Nemám to ve zvyku, ale Vaši sázku přijímám!“
„Pane Kakuzu,“ otočil se na Hidanova partnera, „tím pádem přijímám i Vaši nabídku! Přiveďte ho k nám, prosím!“
„Úžasný, jste fakt frajer!“ neskrýval svou radost Kakuzu.
„Nemohu se nezmínit,“ promluvil ještě profesor, „pokud i Vy byste chtěl využít našich služeb, mohli bychom se domluvit na několika konzultačních hodinách, které by Vám pomohly odstranit Vaše nedostatky. Přemýšlejte o tom!“
„Já , já, …“ byl Kakuzu zaskočen touto nabídkou, „dojdu pro Hidana!“

„Dobrý den, mladý muži!“ oslovil profesor Hidana, když ho Kakuzu přitáhl.
„Jmenuji se Henry Higins a tohle je můj asistent William. Od dnešního dne se spolu budeme intenzivně setkávat a pracovat především na Vašem verbálním projevu, přičemž s Vámi neopomineme probrat ostatní základy slušného chování a za půl roku z Vás uděláme pravého gentlemana.“
Hidan vytřeštil oči.
„Nerozuměl jsem ti ani pi-“
„Stop!!“ razantně přerušil jeho větu profesor.
„Prosím, zatím vůbec nemluvte a pouze poslouchejte! Váš projev je zaplněn spoustou vulgárních slov, které, a to mi věřte, časem odstraníme. Ovšem nemůžeme si myslet, že vše půjde jako po másle. Prostý zákaz by jistě nefungoval. Vidím, že jste člověk velmi impulsivní a musíte své emoce ventilovat skrz mluvený projev. Proto prvním krokem bude takzvaná substituce. Když budete cítit potřebu, říci nějakou nadávku, nahradíte to slovo něčím méně vulgárním, nejlépe úplně neutrálním. Kolega Vám pošeptá výrazy, u kterých byste se měl snažit nejvíce!“
William přistoupil k Hidanovi a několik minut mu šeptal slova do ucha.
„To je ale celej můj slovník, ku-“ vypálil Hidan, ale u posledního slova se zastavil, chvíli usilovně přemýšlel, „… prostitutka! No to je hnus, to vůbec nezní dobře!“
„A proto časem tato slova přestanete používat úplně!“ usmál se profesor.
„Na to ti se- … kakám, k čemu mně to bude?“
„Mohl byste si najít lepší práci!“
„A co je na týhle práci špatnýho, ty pánský přirození!“
„Už Vám to začíná jít,“ pochválil ho, „byl to jen návrh, ale co třeba … nemáte nějakou slečnu, na kterou byste chtěl zapůsobit?“
„No …“ spustil nervózně Hidan.
Profesor vytušil, že se Hidan stydí mluvit před svým partnerem, a proto k němu promluvil: „Pane Kakuzu, mohl byste nás nechat o samotě?“
Když Kakuzu odešel, Hidan překonal svůj ostych: „Chtěl bych vobtáhnout Konan!“
„Měl jste na mysli, pozvat ji na schůzku?“ opravoval ho William.
„No a tam ju přefiknout!“ nedal se Hidan.
„Takhle se přece nemůžete vyjadřovat o ženě,“ pokáral ho profesor, „předpokládám, že Vaše dosavadní snahy o pohlavní styk s tou dámou selhaly, ale když uslyší Váš oduševnělý projev, jistě Vám padne k nohám.“
„To nezní špatně,“ přemýšlel o tom Hidan nahlas, „padne k nohám a pěkně mně ho vykou-“
„Zadržte!“ přerušil ho opět profesor.
„Tohle ten malej bu- … homosexuál neříkal!“

„Opravdu to nevadí, že ho necháváme bojovat?“ divil se William, který společně s profesorem sledovali Hidana a Kakuza týden po prvním setkání, jak bojují proti skupince ninjů.
Vlastně bojoval pouze Hidan, protože je chtěl pro svého boha zabít všechny sám.
„Co na mě koukáš, ty nemanželské dítě!“ vyřvával Hidan, „Bolí tě to, co? Zemři pokakaná toaleto!“
„Teď je ve svém dominantním prostředí, Williame. Zde má největší potřebu ventilovat své emoce a také zde zažívá v životě nejvíce úspěchu. Ta žena je pro něj obrovská motivace a jak můžete slyšet, snaží se veškeré vulgarismy nahradit, někdy je vynechá úplně. Společně s úspěchem z boje se mu do paměti nevědomky vryjí i tyto verbální úspěchy. Ty se mu pak lépe vybaví v běžném životě.“
„Tak která ženská genitálie je na řadě?“ vybíral si Hidan další oběť, „ten tlustej … sakra jak to nahradit … no další bude prostě ten tlustej!“

Po půl roce zaklepal Hidan na dveře Konanina pokoje, ruku, ve které mívá kosu, měl schovanou za zády.
„To seš ty?“ vyjela na něho Konan, „Už dlouho ses tady neukázal! Tak co to bude tentokrát? Vyleštíš mně kosu? Nechceš být má domina, nebo za ten půlrok jsi vymyslel nějakou originální prasárnu?“
„Ale já …“
„Jenom proto, že jsem v Akatsuki jediná žena, to neznamená, že vám budu dělat ku*vu. Jste jeden horší než druhej! Kisame mě furt láká na hrátky pod vodou. Pein mě od doby, kdy nahradil jedno tělo ženou, láká na grupáč a klidně kvůli mně vymění ještě jedno mužské tělo za ženské. Kakuzu by mě chtěl svazovat těma svejma nitěma a zkouší to na mě s tím, že jeho srdce bijí jenom pro mě. Deidara a ty jeho jazyky, že může lízat tři místa zároveň a že by ve mně rád explodoval. Sasori kvůli mně udělal lidskou loutku z nějakýho černocha s dlouhým copem na hlavě, prý má spoustu vychytávek, který by se mně líbily. Ještěže to prase Orochimaru už je pryč, Zetsu se nemůže shodnout, jestli se mu líbím, Tobi je hodnej kluk a Itachi jako jedinej z vás romantik – jenom kouká svým sharinganem do mých očí.“
„Ještě teď se stydím, že jsem s Vámi takto mluvil, chtěl jsem Vás jen pozvat na večeři.“
„Vážně na večeři?“ nemohla tomu uvěřit Konan.
„Ano, na večeři! Prosím, přijměte mé pozvání,“ lákal ji, přičemž ji podal překrásnou kytku, kterou schovával za zády.
Zaskočená Konan souhlasila, sešli o patro níž, kde na ně čekal připravený stůl. Hidan jí pomohl přisunout židli a posadil se naproti ní. V tu chvíli se objevil Kisame, popřál oběma dobrý večer, zapálil svíčky na stole a seznámil je s dnešním menu: „Jako předkrm budou ústřice a potom chobotnice. Dělala problémy, když jsem ju chytal, navíc se do toho sral nějakej medvěd, tak jsem ho taky kuchnul. Pokud budete chtít, zítra budou medvědí tlapy.“
„Děkujeme, jen bych Vás chtěl požádat kolego, abyste více dbal na svůj mluvený projev. Zejména v přítomnosti dámy je Váš slovník zcela nevhodný!“ napomenul ho Hidan a usmál se na Konan.
Kisame se zakřenil a upaloval do kuchyně.

„Byl to krásný večer, Vaše přítomnost má na mne blahodárný vliv. Doufám, že si to brzy zopakujeme,“ loučil se s Konan před dveřmi jejího pokoje.
Ta na souhlas přikývla.
„Budu se těšit!“ dodala.
„Já také a dobrou noc!“ popřál jí na rozloučenou.

Hidan seděl v křesle v Konanině pokoji, poprvé přijal její pozvání jít dál.
„Hidane!“ začala Konan řeč, kterou již nějaký den měla v hlavě, „Už jsme spolu byli tolikrát na večeři, v kině, v divadle, na koncertech, nebo jen tak na procházce, ale … víš Hidane, žena někdy potřebuje … víš, co myslím?“
Hidan chápavě pokýval hlavou, zvedl se z křesla a přistoupil ke Konan, která nechala svůj Akatsuki plášť sklouznout po těle a zůstala před ním jen v tangách.

„Vím, co máte na mysli,“ uklidnil ji Hidan, „chcete jako každá žena ujistit, že nejste tlustá. Nechápu, jak Vás něco takového mohlo s Vaší štíhlou postavou napadnout. Ale drahá Konan, ačkoliv Vaše spodní prádlo barvou krásně ladí k Vaším vlasům, měla byste si vzít něco na sebe, abyste nenastydla. Přeci jen na jeho výrobu moc látky spotřebováno nebylo.“
Začal se zohýbat, aby jí podal plášť.
„Nech ho na zemi!“ zastavila ho, klekla si před něho a vsunula mu ruce pod jeho plášť.
„Zadržte! Co to děláte?“ zhrozil se Hidan.
„Hledám něco tvrdého …“ laškovala s ním.
„Takovéto věci by dáma před svatbou dělat neměla!“ překvapil ji.
„Před svatbou???“
Vytáhla ruce z pod Hidanova pláště, popadla ten svůj, přitiskla si ho na hruď a jen tak vyšla z pokoje.
„Deidy! Jazýčku můj, kde jsi?“ zavolala.
„Nashledanou Konan a vyřiďte Dedarovi moje srdečné pozdravy!“

„Od té chvíle se mi vyhýbá,“ stěžoval si Hidan, „Williame, můžete se prosím podívat do mého deníčku společenských interakcí, zda-li jsem něco nepřehlédl?“
William převzal deníček a přečetl záznam z onoho večera.
„Žádnou chybu ve Vašem jednání nevidím,“ uklidňoval ho, „patrně si ta dívka uvědomila, že si Vás nezaslouží. Je to od ní milé, že Vás nechce táhnout ke dnu.“
Hidan přijal jeho vysvětlení a bral si deníček zpět. Ten se při předání otevřel na první straně, na které bylo přes celou stránku napsáno: „CÍL: VOBTÁHNOUT KONAN!!!“

„Na to jsem úplně zapomněl! Tak proto se Konan svlékla, chtěla mi můj úkol usnadnit. Avšak já na to nebyl připravený. Snad ještě není pozdě, snad se ta příležitost naskytne znovu! Ale tentokrát musím být připraven!! Williame, sežeňte mi křídu, prosím! To byla ta tvrdá věc, kterou hledala pod mým pláštěm, a já ji odstrčil. Obtáhnu Konan, jak bylo mým cílem!“ rozhodl se Hidan a v očích se mu zračilo odhodlání.
„Mimochodem, nevzpomenete si, proč jsem chtěl její siluetu?“