Čtyři oči...Čtyři roční období...a tma IV.

Oči. Ty dva ledově bílé body. Nezáleží na barvě, vždy budou takové. Nahánějí mi hrůzu. Pokoušejí se mi zatemnit mysl svou neviditelnou mlhou. Nevydržím to. Ty oči mě vyhnali z vesnice, ale stále jsou tady. Sledují každý můj pohyb. Nikdy si nedají pokoj. Jsem tak bezmocná.
"Proč?" ptám se sama sebe. Odpověď nepřichází. Je tu jen to všudypřítomné ticho. Krajina jako by přesně vystihovala mé pocity, sněhové peřiny pohltí každý nádech. Není kam utéct. Pomalu ale jistě ztrácím rozum, nikdo si neumí představit utrpení, které způsobuje svět okolo. Utrpení samoty.
Když jsem je nejvíc potřebovala, tak prostě odešli. Zmizeli mi z dohledu. Ti, kteří se nazývali mými přáteli. Ale co jsou vlastně zač? Opustili mě v té nejhorší chvíli. To jejich oči všechno způsobily. Nahnaly do srdce zimu. Ukončili to bezstarostné dětství, život v naivitě. Prostě sekli. Roztříštili mé srdce na nepatrné střípky, které už nikdo nenajde. Nikdo je neposkládá zpátky, je to příliš složitá hádanka. Ta krásná minulost se už nevrátí, jak by také mohla. ˇ
"Život jde dál!" tolikrát mi to opakovali. Měli pravdu. Vím to. Je to tak smutné a bolestivé. Procházím mezi zasněženými stromy a na hlavu se mi snáší sněhové vločky. Vypadají jako panenky, holčičky co se ztratily. Nebo se mi to jenom zdá? Ne. Všechno je pravé. Ony mají ale velkou výhodu. Jednou dopadnou na zem, setkají se s ostatními.
"Ale co já?"
"Pomůže mi někdo?" Tolik bych potřebovala lidskou lásku. Lásku, která by zahřála mé zmrzlé srdce. Nestane se to. Chlad se mi prokousává pod šaty a mě je stále větší zima. Všechna zvířata se schovala před tím mrazem, jenom já tu zůstala. Lehám si do sněhu. Nedokážu tomu pokušení odolat. Nevím, jak dlouho tu jsem, ale slunce už zapadá. Moje mokré, černé vlasy schoval sníh. Usínám.
"Probudím se ještě někdy?"
"Ne!"
Byla tu beznaděj, smutek a nenávist, na řadě je