Čtyři oči...Čtyři roční období...a tma III.

Oči. Znamenají pro mě nekončící utrpení. Shlížejí na mě s opovržením, nenávistí. Přitom jsem nic neudělala. Vadí jim, že žiji. Považují to za nesmírný hřích. Moje oči mívaly hnědou barvu, ale nic nevydrží věčně. Před těmi ostatními couvly. Zahalily se do mlhy, aby zmizely. Ubíjí mě to. Musím pryč. Běžím mezi stromy, brodím se v zažloutlém listí. Podzim. Další rok toho trápení. Něčí ruka mi zachytila rameno. Otáčím se. Přede mnou se krčí stařenka. Oči. Má je stejné jako všichni ostatní. Černo, prázdnota. Nepamatuji si, co se stalo, ale vidím její tělo. Leží přede mnou, potřísněné rudou krví.
"Co jsem to udělala?" Panikařím. Nevím, co mám dělat. Nic mě nenapadá. Nikdo mi neporadí, ale čas stále běží. Míjí nás a jen stále víc přibližuje nevyhnutelné. Snažím se zakrýt tu ženu. Pokrývám ji listím. Nepomáhá to. Krev stále prosakuje na povrch. Jako kdyby někdo chtěl, aby ji našli.
"Jediné východisko je útěk" Pádím lesem. Nevím kudy jdu, ani kam mířím. Už se nemůžu vrátit. Nepřijali by mě. Ne po tomhle. Už nejsem nevinná.
"Nemá to cenu..." Osudu přeci nemohu utéct. Stejně mě dostihne. Ne. Nedovolím mu to. Pomalu z kapsičky vytahuji nůž. Vím, co musím udělat. Je to nezbytné, pro mě, pro ostatní. Budu mít konečně klid. Zmizím jim z dohledu, všem. Konečně. Je to jen jediný pohyb. Jak jednoduché. Moje krev dopadá na barevné listy a zanechává na nich červené kapičky. Jsem šťastná. Poprvé v životě jsem poznala štěstí, naposledy. Nevadí mi to. Dobrovolně uléhám do rudého listí. Chci zemřít tady. Na místě, kde mě nikdo nenajde. Naposledy nasávám vůni lesa. Přichází konec.

Po všem tom utrpení, konečně