Láska s překážkou 13

‚Ještě kunaie...musím si to pořádně promyslet...co bych měl udělat první? Útočit hned nebo vyčkat? Hinata...mám za ní jít? Ještě že je ve svém domě, v bezpečí. Nesmím tam jít, byla by nervózní. Sice ji chci vidět, strašně moc, ale nemůžu na nás upozorňovat...‘ uvažoval Naruto.
Nejdřív chtěl vymýšlet strategii, ale vůbec mu to nešlo. V hlavě měl Hinatu – co se stane, pokud vyhraje a co zase v opačném případě. Právě byl totiž u sebe doma a pečlivě se připravoval na následné střetnutí se Sasukem.
Nedokázal uvěřit, že to, na co se celou dobu se všemi připravovali, co tak dlouho plánovali, zanedlouho přijde. Pociťoval i strach, což u něj nebylo právě obvyklé. Jediné, co ho děsilo, bylo, co se stane s ostatními a hlavně s Hinatou, pokud neuspějí.
Ještě chvíli zůstal doma, snažil se relaxovat s zklidnit se. Povedlo se mu to, avšak jenom trochu. Přece jen, šlo o hodně.
Musel čekat dlouho – jeho skupině bylo Shikamarem přikázáno přijít až úplně poslední. Čekání mu připadalo nekonečné, už proto, že nedokázal na nic pořádného myslet.
Zhruba tři minuty před druhou hodinou odpoledne se sebral, hodil na sebe plášť kvůli maskování a vydal se k místu srazu.
Počasí se rozhodlo, že ten den bude klidné – slunce, které by mohlo zářit do očí, bylo schované pod mraky a zdálo se, že déšť také nepřijde.
Pomalu se proplétal mezi lidmi, jimiž ulice doslova přetékaly. Po vesnici vládla slavnostní atmosféra; všichni se museli na tu nadcházející událost pečlivě připravit, i kdyby nechtěli - dělat něco jiného než se očekávalo by znamenalo se vymykat, a tudíž být tvrdě potrestán.
Naruto znal Konohu jako své boty, takže jak se předpokládalo, přišel na domluvené místo jednou z postranních cestiček, nikoliv tou hlavní.
Před nimi stála přízemní stavba s jednou velkou a jen několika málo postranními místnostmi – typická slavnostní budova. Vzadu za ní, v hustých keřích, se skrývali Narutovi kumpáni.
„Výborně, ještě Kiba a jsme tu všichni,“ zašeptal Shikamaru, když se k nim přidával Naruto, „zatím všechno klape.“
Naruto se rozhlédnul po tvářích svých přátel a učitelů – byly plné napětí a nadějného očekávání. Věděl, že je nesmí zklamat.
Zanedlouho, vlastně za malinkou chvilku, dorazil z jednoho směru Akamaru a přesně z opačného moment po něm i jeho psovod Kiba.
„Jsme tu všichni. Plán, jak jsme si ho určili, platí. Zatím se budeme pomalu rozmisťovat na stanoviště, kde vyčkáme. Sai bude sledovat, jestli jsme všichni připravení, potom dostaneme znamení a vyrazíme všichni najednou,“ zopakoval naposledy plán Shikamaru.
Přišla chvíle ticha. Každý si uvědomoval tíhu situace.
„Držte se všichni, my jdeme,“ přerušil náhlé mlčení Kakashi, kývnul povzbudivě na Naruta a spolu se Saiem opustil skupinu.
„Zlomte vaz,“ přidal se Jiraya a spolu se svojí skupinou také odešli.
„Hodně štěstí,“ popřál Shikamaru, jež se spolu s Ino a Choujim vydali na své stanoviště.
„Vám taky,“ opětoval jim Naruto. Zůstal za keři sám se svým krycím týmem – on, Yamato, Kiba s Akamaru a Lee.
„Můžeme se přiblížit,“ vydal rozkaz Yamato, načež se všichni jeden po druhém začali plížit za keři až se dostali co nejblíž ke vchodu.
Něco se k nim po zemi přiblížilo a Naruto bleskurychle vytahoval kunai. Už se to chystal zneškodnit, ač pořádně nevěděl co, vtom ho zarazila ruka vedoucího jejich skupiny.
„Ne! Až nám dá znamení, vyrazíme,“ vysvětlil kapitán. Potom se Naruto konečně na onu věc podíval a poznal v ní malou myš, kterou kreslil Sai. Zastavila se u nich na zemi a vypadala, že na něco poslušně čeká. Nastalo ticho.
„Půjdu první,“ oznámil všem Naruto, jako by to nebyla žádost, ale jasná věc.
„Neblázni, Naruto, nemůžeš jít první. Yamato-sensei, řekněte mu něco...“ oponoval mu tiše, avšak naštvaně Lee.
„Nech ho, Lee,“ povolil klidně hnědovlasý. Lee udělal obličej, ale všechno už nechal bez připomínek, přestože nechápal, proč mu Yamato nedal za pravdu. Narutovi bylo jedno, z jakého důvodu dostal svolení, byl si jistý, že i kdyby ho nedostal, stejně by vyrazil nejdříve.
Nesnášel takové čekání. Ubíjelo ho jen čekat schovaný za keři, zatímco Sasukeho měl nyní doslova na dosah ruky. Všude kolem bylo napjaté ticho, pouze občas přerušené nervózním nádechem někoho z jeho týmu.
Blonďatý ninja už se nemohl dočkat. Už jen chvilku, třeba minutu nebo dokonce pět vteřin a všechno začne. Je to teď, anebo nikdy. Cítil se podivně neklidný, ale těšil se, nemohl se dočkat. V žilách mu s každou vteřinou přibývalo adrenalinu. Saiova myška na zemi jen nehybně čekala, občas se v ní zavlnil inkoust.
Snažil se představit si podle nákresu, jak asi ta místnost vypadá uvnitř...okno naproti dveřím...vpravo postranní dveře...vlevo šachta...kde asi bude Sasuke?
Všechny jeho předběžné plány se zdály zbytečné, musel prostě jen čekat na signál.
A pak se to stalo. Myška od Saie začala pobíhat do kolečka, načež se v mžiku rozprskla a inkoust se rozletěl do všech stran.
„To je znamení, jdeme,“ vypálil ze sebe blesku rychle Yamato. Naruto si najednou uvědomil, co se děje, což mu trvalo ani ne vteřinku, a vyrazil kupředu, v čele skupiny. Konečně!
Co nejvíc potichu běželi jeden za druhým k hlavnímu vchodu do budovy; přece jen, poblíž mohly být stráže, bylo nutné i teď, těsně před akcí, zachovat klid.
Už jen dvacet metrů, deset...pět...a dveře se čím dál víc přibližovaly, až už byly na dosah ruky...sáhl a otevřel je...
Každý v místnosti se zarazil a otočil ke dveřím, jak jimi celá skupina vrazila dovnitř. Šlo o každou chvilku, bylo třeba se pořádně rozkoukat.
První věc, co je zarazila, byla, že ostatní skupiny ještě nedorazili – oni zůstali sami. Pokazilo se snad něco? Neměli snad Sai s Kakashim na všechno dohlédnout? Co teď?
Doufali, že co nevidět dorazí...třeba jen dostali znamení o něco později. A faktem zůstávalo, že díky své výchozí pozici se tento tým dostal dovnitř nejrychleji.
Situace vevnitř vypadal následovně : Celá místnost již byla připravená pro nadcházející svatbu – po zemi rozmístěné polštářky na sezení pro hosty (a že jich bylo), vpředu v čele nachystaný jakýsi oltář a místa pro ženicha s nevěstou.
Po pravé i po levé straně místnosti stáli dva ANBU osobní strážci. Uprostřed stáli skoro všichni důvěrně známí lidé – muž, oddávající, stál nejblíže k oknu a cosi vysvětloval dvěma lidem stojícím naproti němu. Jeden z těch lidí byl Sasuke, po jehož pravé straně stál jeho věrný pomocník Akihito.
Jenže ten druhý člověk...Naruto si zezačátku myslel, že to není možné, ale v tomhle se prostě nemohl plést...po Sasukeho levici stála Hinata. Blonďák nevěděl, co dělat – s ní se v plánu nepočítalo a co teď? Nejradši by ji odvedl pryč, na bezpečné místo, jenže on už měl zamluveného Sasukeho a nemohl ho nechat upláchnout.
Sice nerad, ale nechal rozhodnutí o ní na někom jiném...teď se musel soustředit na Sasukeho a rychle zaútočit, aby jí nestihl nic udělat. Protože on by toho schopen byl.
Upřel svůj zrak na něj. Sasuke se samozřejmě otočil a jakmile svého bývalého kamaráda spolu s ostatními uviděl, na tváři se mu mihl pohrdavý, zlověstný úšklebek.
V té chvíli dorazili i ostatní týmy – oknem i postranními dveřmi.
A pravá zábava mohla začít.