To, co k tobě cítím! 12

Že by něco víc?

Naruto ještě spal, když ostatní obyvatelé chrámu vstávali na ranní mši. Omi se rychle nasnídala a vydala se se svými druhy na dlouhou, dva tisíce let trvající cestu. Když konečně došlapala až nahoru k chrámu, zvoníci oznámili mši. Mohutná zvony se rozezněli a v Narutovy to vzbuzovalo divný pocit. Jako by se ho snažil někdo vzbudit a to se mu nelíbilo. Převalil se a něco zabručel. Zvonění ale nepřestávalo a tak se rozhořčeně zvedl a vykoukl z okna. Je ještě tma a oni dělají takový kravál! Stěžoval si Naruto a podíval se na hodiny.
„Pět hodin!?“ Vykřikl a měl co dělat, aby se uklidnil. „Vzbudili mě v pět hodin? Já jim ukážu!“ Spěšně se oblékl, vyčistil si zuby a vyrazil ke zvonici. Byla jen kousek od ubytovny a tak tam rychle doběhl. Vyrazil dveře a hlasitě hulákal, ať toho hned nechají. Jenže byl ještě rozespalý a jeho slova nebylo přes ten rámus vůbec slyšet. Pak protivné zvonění ustalo. Zamžoural očima na dva zvoníky a chystal se je seřvat za to, že kvůli nim vstával. Ti si ale jen spokojeně popošli ke stolku s jídlem, vyndali si ucpávky s uší a vesele se pustili do rozhovoru. Z venku se sem skrze zdi prolínal hluk, tak Naruto vykoukl, co se děje. Všude kolem byli mniši a šli zpátky na ubytovny. Vyčíhal si v davu Omi a přitáhl ji za ruku.
„Co se děje?“ ptal se hned, jak i jí všiml.
„Ranní modlitba.“ Zaraženě řekla Omi, „proč?“ Naruto jen pokrčil rameny. Myslel si, že by nebylo moudré si stěžovat, když ho pozvali. Jen tiše semknul rty a usilovně zapřemýšlel, jak by se z toho vykroutil.
„Já je… Jsem hrozně zvědavý,“ zazubil se na dívku.
„Vážně? No, každopádně jsem ráda, že si vzhůru, protože začíná den.“ Otočila se v domnění, že rozhovor skončil, ale Narutova ruka ji zadržela.
„Vždyť je ještě tma,“ kroutil hlavou nad jejím tvrzením.
„Ne,“ usmála se, „není.“ Rukou ukázala k východu a první sluneční paprsky oznámili obyvatelům údolí nový den. Hřejivé paprsky ozářili i Narutovu nevěřícnou tvář. Přivřel oči, ale když si zvykl na intenzivní světlo, mohl je zase otevřít. Bylo to nádherné. Zahrady kvetly a ranní slunce otevíralo jejich květy. O kousíček dál spatřil Naruto záhonek s bílými narcisy a růžemi. Hned dostal nápad, že by jich mohl pár natrhat a dát je Ookami, že se o něj tak stará. Než ale stihl udělat krok, Omi ho zastavila. V obličeji měla široký úsměv a její dlouhé vlasy jí splývaly na zádech. Naruto si všiml, že má na sobě tmavě modré tílko a kraťasy a u pasu si sluníčko pohrávalo s ostřím katany. Ze široka se usmál – konec konců kytky pro Naruta nejsou, on raději bojuje.
„Tak vyrážíme.“ Zavelel a těsně tak předběhl dívčinu otázku, jestli by ji tedy pomohl s trénováním ninjutsu. Společně se pak odebrali do arény, kde cvičili více postavení mniši. Ti, kteří už ovládli všelijaké pečetní techniky.

Slunce prosvítilo růžovou záclonu a pomalounku a tiše se vkrádalo do malého pokojíku. Sakuru zašimralo na tváři a vesele osvětlilo celý zbytek pokoje.
„Ááaah.“ protáhla se Sakura, až ji ruplo v zádech.
„Sakuro, vstávej!“ Křičela její mamka z kuchyně. „Snídaně!“
„Jistě mamy!“ odvětila rozespalá Sakura. Vylezla z postele a namířila si to do koupelny. Rychle si opláchla obličej a otráveně se koukla na kartáček. „Zuby si vyčistím potom,“ odfrkla si. Vzala si župan a sešla po schodech dolů do kuchyně, kde na ni na stole čekali dvě vajíčka a plátek slaniny.
„Dneska bude…“ začala matka zasněně, ale Sakura ji skočila do řeči: „…krásný den.“ Odtušila.
„Přesně tak!“ Pokračovala starší žena v rozhovoru. „A víš co? Dneska má babička narozeniny, měli bychom se za ní stavit.“
„Už dneska?“ Povzdechla si Sak. Sedla si ke stolu a nevesele se pustila do jídla. Pořád ji tížilo, že se Sasuke s Narutem ještě nevrátili a na jídlo neměla vůbec chuť. Sotva spolkla jedno sousto, dveře do jejich bytu rozrazil potrhaný muž. První reakcí bylo zděšení, ale když v něm Sakura poznala svého kolegu z nemocnice, vyskočila ze židle a rychle mu šla pomoc.
„Sakuro…v nemocnici vybuchl hlavní agregát, potřebujeme vás, abyste nám pomohla ošetřit zrněné,“ vysypal ze sebe muž tak rychle, že vypadal ještě víc zuboženě, než před tím.
„Hi! Jdeme!“ Sakura popadla plášť a vyběhla do ulic Konohy. Za pár minut dorazili na místo a začali pátrat po zraněných. Bylo jich víc než dost a většina z pravého křídla nemocnice byla zničená.
„Honem, Sakuro-chan, tady!“ Mával na ni jeden z doktorů. Sak nelenila a přiběhla mu na pomoc.
„Jsem tady,“ přiskočila celá udýchaná.
„Potřebuju pomoct s tímhle trámem. Na tři, raz… dva…TŘI!“ Na třetí dobu oba zabrali a nadzvedly trám. Položili ho na stranu a prohrabali se nánosem prachu a trosek až k tělu muže, který sténal bolestí. Sakura ho chytla za ruku a vší silou vytáhla.
„SASUKE!?“ Vykřikla udiveně. „Co tady proboha děláš.“
„Sakuro…“ zasténal Sasuke a podlomila se mu kolena. Sakuřina pohotová ruka ho před pádem zastavila. On však jen pokýval hlavou, že děkuje. Na nic víc se nezmohl.
„Běž…pomoct…“ zasípal chraptivě. Měl pravdu, a tak se Sak zvedla a zamířila k dalším zraněným. Sasukeho poranění nebyla vážná.
„Dobrá, ale moc se nepřepínej. Vrátím se co nejdřív, pak si promluvíme.“ Při posledním slovu se její výraz změnil ve vážný, jelikož netušila, co dělá Sasuke ve vesnici. Za to Sasuke pochopil, že bude mít co vysvětlovat.
„Jdi už!“ Vyhrkl na Sakuru.