Zbytečnost

Tmavá noc, černá noc, nebezpečná noc. Prší a déšť jemně otírá můj ustaraný obličej, ale starost a obavy z něj nesmyje. Stojím v tmavém koutu v rohu ulice a můj bezútěšný pohled míří na lampu v protější ulici. Široko daleko je to jediný zdroj osvětlení. I měsíc tuhle noc radši nevyšel.
Bojím se. Ulice je příliš tichá a pokojná, což mě děsí. Někdy je právě klid tím nejděsivějším. Nevím, co se děje, stojím zmatená na místě, kde jsi mě zanechal, zaniklá ve tmě. Nevím, jestli se mám té tmy bát nebo ne, dokáže mě skrýt a zároveň otupit můj zrak. Pořád mi asi nedošlo to, co jsi mi řekl těsně před tím, než jsi vyběhl vstříc lampě v protější ulici. V tom oslnivém světle jsi se mi ztratil.
Už je to dvacet minut. Už dvacet minut stojím pod bezhvězdným nebem pouze se strachem o tebe. Srdce mi divoce pulzuje v rytmu mé obavy. Nechybí málo a podlomí se mi kolena, možná dokonce omdlím. Ale i přes to dál stojím jako kamenná socha. Sakra... Snad se ti nic nestalo. Snad jenom náhodou jsi se tam zdržel dýl, než jsi chtěl. Prosím, vrať se mi co nejdřív.

Šel jsi mě doprovodit domů, bylo něco okolo deváté. Už si ani nevzpomínám, o čem jsme mluvili. Možná... O tvé těhotné ženě? Ach ano, to ní jsme si povídali.
,,Předčasný porod?'' zareagovala jsem na tvojí poznámku o manželce v nemocnici. Vždyť je ve sedmém měsíci.
,,Taky jsme si to mysleli. Když jsem jí tam dovezl, říkali, že to byl planý poplach, ale že si ji ta pro jistotu chvíli nechají.''
,,Aha,'' přikývla jsem, ,,Je v kritickém měsíci a je prvorodička, to je logické.'' Koutkem oka jsem postřehla tvůj zoufalý pohled.
,,Neboj, tohle je dnes rutinní záležitost, porody v sedmém měsíci dnes nejsou nebezpečí, věda hodně pokročila.'' Vlídně jsi se usmál, snad jsem tě aspoň trochu utišila. Tvé napětí a strach byli mými, jsi pro mě bratr a nejlepší přítel dohromady.
A pak... Jsme se zastavili. Já na tom místě stojím doteď. Někde u lampy na protější ulici proběhl člověk a cosi křičel. Rozumněla jsem jenom ,,přepadl'' a ,,Kyuubi''. Ty jsi rozumněl mnohem víc a podle toho také ztvrdl tvůj výraz. Řekl jsi jenom, ať zůstanum tam kde jsem, že se vrátíš, slíbil jsi mi to. Odběhl jsi vstříc světlu lampy a já nechápavě pozorovala tvůj mizící stín.

Bylo to přesně půl hodiny po půlnoci té osudné noci, kdy se ti narodila tvá dcera. Teprve ve chvíli, kdy jsem zaslechla hrozlivý zvuk, jsem se pohla z místa. Vyběhla jsem směrem k lampě. Instinkt mě hnal blíž a blíž tomu zvuku. Hroznému řevu Kyuubiho. Doběhla jsem až k nemocnici a padla na kolena. Přede mnou jsi ležel ty. Mrtvý. Hystericky jsem brečela a objímala tvé tělo bez života. Zabil tě Kyuubi jedním ze svých ocasů, když jsi běžel za svojí ženou do porodnice. Nemohla jsem se odtrhnout od tebe a té bolesti. Od tebe, prvního ze stovky zbytečně zabitých bezejmených, mého milovaného bratříčka.