Prokletí (Itachi)

Náš příběh se odehrává před tragickou událostí v Uchiha klanu. Vypravuje o Itachim a důvodech k hrozivým událostem, o kterých tehdy ještě nikdo nevěděl...

Bylo pochmurné, deštivé počasí a nad Konohou panovala hluboká noc. mír a klid, který pohlcoval celou vesnici se stal pro většinu obyvatel uklidňující, ale jeden muž přesto nespal. Jeho hluboké, černé oči prořezávaly tmu tmu a snažily se najít východisko z utrpení, které pohlcovalo jeho duši.
"Proč, proč?" ptal se sám sebe a ležel bez hnutí na posteli. Jeho tělo bylo zalité potem a strach, který v něm panoval byl nesnesitelný.
"Pomoc, prosím, pomozte mi!" šeptal tiše do tmy a z očí mu vytékaly slzy. Bolest stále neustupovala. Jeho oči náhle zčervenaly a uzavřely Itachiho znovu do strašlivých Genjutsu. Šílená nemoc šířená v hlavní rodině klanu Uchiha. Nemoc, kterou neuměl vyléčit ani nejlepší medik. Nedokázal se bránit. Jeho vlastní oči ho pomalu zabíjely. Tohle byla další bezesná noc patnáctiletého ninji, který zdědil strašlivé prokletí.

Ráno

Venku už svítalo, když se Itachimu konečně podařilo vstát.
"Nevydržím to, nedokážu to překonat!" Kruhy pod jeho mrtvolnýma očima mluvily o všech událostech, které se minulou noc staly. Zaposlouchal se do tichého zpěvu ptáků a neubránil se slzám.
"Další noc, další noc už nevydržím....Musím pryč! Hned!" začal uvažovat, ale okamžitě se od těchto myšlenek odtrhl.
"Ne! Nesmím. Pokud odsud odejdu, přijdu o jedinou osobu, na které mi kdy záleželo...přijdu o Karein!" nemohl bych bez ní žít, jen díky ní jsem schopen překonat tuhle strašlivou bolest, jen díky ní jsem stále naživu.
"Bráško! Hééééj bráško! Itachi, maminka tě volá k snídani." z pochmurných myšlenek ho vytrhlo Sasukeho volání. Dotek. někdo ho něžně chytil za rameno a odstrčil pryč jeho mladšího bratra.
"Sasuke, běž si hrát a nech nás chvíli o samotě!" Sasuke zkřivil obličej do posměšné grimasy a odběhl pryč.
"Itachi...," oslovila ho krásná, mladá žena a nedokázala se přastat dívat na jeho bledý obličej.
"Itachi, už jsi měl zase jednu z těch nocí, že ano?" ptala se ustaraně Karein a vzala jeho tvář do svých dlaní.
"Nikdy tě neopustím, slibuji..." zašeptala mu do ucha a něžně ho políbila.
"Děkuji..."
Stále častěji se opakující utrpení však nebylo zvladatelné a tak jednu zimní noc....
"Áááááááá..." křičel a zoufale se držel za hlavu. Všechno bylo rozmazané a on se nedokázal zorientovat.
"Pryč....pryč..." pomalu se belhal k místu, kde věděl, že se nacházejí dveře. Vyběhl na ulici a zmateně klopýtal pryč...kamkoliv pryč!

Mezitím

Karein slyšela jeho zoufalý, bolestivý křik.
"Musím ho zastavit.....Chci mu pomoct." Běhala od domu k domu a probouzela všechny z Uchiha klanu, ti se pak připravili na boj a schovali se.
"Kdyby mě zabil, zachraňte ho pro mě! Prosím.."
"Ale Karein-chan, můžeme ho zastavit společně..."
"Ne, musím mu nějak pomoct...jakkoli." řekla rozechvělým hlasem.
"Ano!" zněla nejistá, ale hromadná odpověď.

Po chvíli Itachi dorazil na to osudné místo.
"Itachi...vrať se domů, prosím...nenechám tě projít."
V Itachiho ruce se zaleskl nůž a zaryl se do jemné Kareininy kůže. Po chvíli se sesunula k zemi a naposledy vydechla. Itachi stál uprostřed vesnice, obklopen celým svým, ozbrojeným klanem.
Prázdno. Tohle je poslední věc, kterou si Itachi z toho večera pamatuje....pak už mu v hlavě zní jen něčí zoufalé volání: "Proč bráško? proč jsi to udělal?"
Ví, že se toho večera stalo něco strašlivého....ale co, to už v jeho paměti nikdo nikdy nenajde...