Im memoriam for my father... Eldorádo

Prý existuje místo, které se nazývá Eldorádo, Ráj, Eden a má mnoho dalších pojmenování, ale význam zůstává stejný a nemusí být celé ze zlata.
Místo, kde není válka, smrt či bolest, ale jen nádhera a hojnost všeho čeho si lidská duše přeje, ovšem má to i své úskalí.
Jakmile se rozšíří zpráva, že takové místo je… okamžitě se lidé pohrnou ho hledat, ať už z jakýchkoli důvodů. Jako je: bohatství, bezstarostný život, únik z reality, pocit bezpečí… těch důvodu je nespočet.
Jen málo lidem se podaří najít takové místo, které odpovídá popisu.
A tak se další a další lidé pokouší o to, co se jejich předchůdcům nepovedlo nebo respektive povedlo a proto chtějí…

Jak roky plynuly a i přesto, že se lidé vraceli - nebo se nevraceli vůbec - s bohatstvím a pocitem, že byli na tom místě, kde vás uvítají nádherou a hojností, tak postupem času se z pravdy stala chiméra, z chiméry legenda a z legendy pohádka a dnes tomu uvěří jen málokdo, ale i ti co neuvěří na poprvé, tak se určitě zamysleli nad tím, že: „Co kdyby jen ten člověk měl pravdu?“ a oni by prošvihli možnost spatřit to místo na vlastní oči…

Jen si lidé neuvědomili, že to bájemi opředené místo je ve skutečnosti blíž než si kdo představoval na tom nejnepravděpodobnějším místě z celého světa a to je naše srdce a vědomí, které bije a pomáhá ostatním a rozdává radost, vášeň, pohodu, mír, přátelství, lásku, porozumění, pochopení, ale i bolest, smutek, žal, ztrátu milované osoby…
Svým narozením již rozdáváme radost a pýchu…
A když si to uvědomíme, že již samotná naše existence je důvodem pro to, abychom žili a není to snad ten důvod, abychom pro své nejbližší hledali to bájné místo Eldorádo, které má být ze zlata naším pravým úkolem tady na světě?
To se nikdy nedozvíme, ale jedno je jisté, že náš čas je vzácný a musíme s ním naložit co nejlépe a proto nesmíme dělat věci, kterých bychom potom litovali a o tom život není…
Život je dar, kterého si musíme vážit a ctít…
A proto lidé co pochopili říkají…

Nevím jak to bude v budoucnosti, ale tuším, že lidstvo toto místo přestane hledat a zaměří se na jiné méně podstatné věci a i samotné sebe pochopení bude ztraceno…
Nemusí být navždy, pokud se neobjeví člověk, který by oživil ve svém srdci a povědomím to bájné zlaté místo, kde vás uvítají s nádherou a hojností…
Pokud bude existovat byť jen jeden člověk s touto vírou nikdy se lidé nepokusí…

A napadlo vás také to samé? A co lidé co žijí v tom Eldorádu. Kdo jsou? Kde jsou? A proč vlastně jsou tam?
To už nechám na vás, aby jste si sami odpověděli a na našli to pověstné „Eldorádo“…

„Tati, řekni nám ještě něco,“ dotírala malá holčička na svého otce.
„Ale vždyť jsem vám řekl tohle,“ už byl notně unaven – spíše jeho hlas.
„Tatíííí,“ druhá dcera se přidala a udělala psí očka, kterým nemohl Naruto odolat.
„Tak dobře, ale dneska poslední – víte, že mě maminka vždycky vyhubuje – abych vám neříkal takové báchorky.“
„Ale já tomu věřím,“ ozvala se mladší z holčiček.
„Tak to je dobře, já tomu věřím také a možná proto si mě vaše maminka vybrala za manžela.“
„A udělala dobře,“ souhlasila starší.
„Taky myslím a teď k tomu příběhu. Byl jednou jeden chlapec, ale díky tomu, že poznal nenávist, tak jeho život se pohyboval v nenávisti…“
„Jak se ten chlapec jmenoval?“ přerušila ho mladší.
„Nagato a byl to skoro můj kolega a měl stejného senseie jako já,“ odpověděl Naruto.
„A co s ním je?“ zeptala se starší.
„Bohužel zemřel, ale pořád žije v mém srdci, čili v Eldorádu,“ Naruto se usmál, ale jeho úsměv byl bolestný, protože si vzpomněl na Ero-sennina…

Jak vyprávěl, tak holky usnuly a on se přesunul do ložnice za svou ženou, která již spala a nechtěl ji budit a tak se vyspal na gauči a zdál se mu sen, že je na tom místě Eldorádo a vidí se se všemi milovanými osobami ze svého života…

Hinata se probudila a když nenašla Naruta vedle sebe, hned jí došlo, že opět spí na gauči. Šla za ním a přikryla ho dekou a vměstnala se za ním.
Naruto se usmál a otočil se na bok a spal dál…