Bratrství: Za nenávistí se skrývá láska - kapitola 6.

Yamado se zmateně rozhlížel. Nemohl pochopit jak se skrz zeď můžou někam dostat, a ještě k tomu do jiného světa. Všechno mu v tomhle podivném chrámu přišlo tak trochu a hlavu. Stařík se chvíli přehraboval v hromadách svitků, které ležely podél stěn, až vytáhl jeden, rozložil ho na zemi a otočil se k Yamadovi.
"Tohle by se ti mohlo hodit," řekl chlapci a natáhl k němu ruku, "možná, že ti jednou i zachrání život." Yamado opatrně otevřel dlaň. V ní se třpytil zlatý přívěsek na řetízku vyrobeném ze stejného kovu. Přívěsek znázorňoval kruh do něhož byl vepsán trojúhelník jedním vrcholem směřujícím přímo k zemi. Nechápavě ho chvíli převaloval v dlani, když ho stařec vybídl, aby si ho navlékl. Yamado poslechl, přetáhl řetízek přes hlavu a jakmile se přivěsek dotkl kůže na jeho hrudi, rozzářil se jasným světlem.
"Výborně." Zašeptal Toshiro. Yamado pohlédl na přívěsek. Řetízek nějakým způsobem zmizel a zbyl tam jenom samotný přívěsek. Zdálo se, že je pevně přichycený k pokožce.

"Jsem doma!" zvolal Kawazoe, zul si boty a vešel do kuchyně.
"Kde je Yamado?!" vyštěkl na chlapce otec, sedíc u stolu s výrazem šílence.
"J-já nevím," vykoktal Kawazoe vyděšeně. Takovým tónem s ním otec ještě
nikdy nemluvil.
"Tak ty to nevíš?" ušklíbnul se na něj otec. "Tak si koukej vzpomenout!"
Muž se zvedl od stolu tak prudce, až převrátil židli a zamířil si to přímo k chlapci. Kawazoe cítil, jak mu po tvářil stéká ledový pot. Otec ho propaloval pohledem. Stále se přibližoval. Chlapec na něj jen vyděšeně zíral. Děsil se, co bude dál. Otec došel až k němu, napřáhl ruku a...chlapce pohladil po hlavě.
"Dokud se Yamado nevrátí obstaráváš dům ty..." blýskl očima. Kawazoe přikývl na znamení, že rozumí. Otec se už už chystal z pokoje odejít, když v tom se zarazil.
"Nezapomeň, než se vrátím, bude tu pořádek." zavrčel a práskl dveřmi.Chlapec tam ještě několik minut stál, jako přikovaný.
"Yamado," šeptl Kawazoe. "už chápu...chápu proč jsi odešel."

"Jak-jak jste to udělal?" vykulil Yamado oči. Stařec se jen pousmál a sehnul se ke zdi. Vytáhl jeden ze svitků, otevřel ho a zavřel oči. Kolem něj se objevilo modré světlo. Toshiro zvedl ruce a začal dělat pečetě.
"Ushi, Tora, Mi, Hitsuji, Tori, Ne, Mi, Tora, Ushi, Uma, Hitsuji, U, Mi, Tora, Ne, Uma, Tatsu, Ne, Saru, Ushi, Saru, Mi!" zvolal stařec. Yamado se vyděšeně přitiskl ke stěně. Ta změkla a chlapec si najednou uvědomil, že se propadá zdí.
"Toshiro!" vykřikl vyděšeně. Příliš pozdě. Stěna se za ním zavřela a Yamado cítil jak padá neznámo kam. Poslední co Yamado zahlédl byl zlověstný úšklebek ve starcově tváři.

„Psst. Hej. Hej chlapče vstávej.” Yamado opatrně zamžikal očima. Prudké sluneční světlo ho bodalo do očí jako malé jehličky.
„K-kde to jsem?” koktal zmateně a snažil se dostat co možná nejdál od původce toho hlasu. Nemohl si pomoci, ale nějak se mu nezdál. Stále ještě částečně oslepený se zvedl a couval pryč. V místech, kde slyšel onen hlas viděl jenom rozostřenou šmouhu. Náhle jakoby ztratil pevnou půdu pod nohama a dnes už po druhé padal zády napřed do neznámých hlubin. Koutkem oka ještě spatřil jak se ta rozostřená šmouha, která získávala stále jasnějších obrysů vymrštila do vzduchu a zmizela pryč. Yamado se zatnutými zuby očekával další tvrdý dopad, místo toho však narazil na něco o poznání měkčího než kamenná podlaha. Otevřel oči a hleděl do tváře krásné dívce zhruba o dva roky starší než byl on sám. V dalším okamžiku zčásti zděšeně, zčásti potěšeně zjistil, že ho dívka drží v náručí. Okamžitě se vymrštil a snažil se dělat jako by se nic nestalo.
„Ty nejsi zdejší viď?” Obdařila ho dívka zářivým úsměvem.
„Podle čeho soudíš?” Změřil si ji naopak Yamado od hlavy k patě.
Dívka se znovu zasmála. „Třeba podle tvého oblečení.”
Yamado pohlédl na své džíny, poměrně moderní tričko a tenisky a musel uznat, že se mezi oblečení, kterého si stihl povšimnout již při cestě chrámem, moc nehodí. Nervózně se na dívku zazubil.
„Já jsem Akemi.” Vrátila mu dívka úsměv. Yamado přikývl.
„A ty jsi?” Nasadila zvědavý tón.
„Oh, promiň. Já jsem Yamado.” Vzpamatoval se konečně chlapec a napřáhl k dívce ruku.
Oba si srdečně potřásli pravicemi, když v tom je vyrušil nově příchozí.
„Akemi, musíme jít, sensei na nás čeká.” Chlapec o poznání vyšší než Yamado se náhle zjevil vedle nich. Vzápětí střelil po Yamadovi podezřívavým pohledem. Yamado ustrašeně couvl.
„Neboj,” položila mu Akemi ruku na rameno, „to je Hikaru. Občas se chová jako pitomec, ale jinak je docela fajn. Můžeš jít s námi jestli chceš, ve vesnici ti seženeme nějaké jiné oblečení.”
„Ale, sensei říkal...” Chtěl namítnout Hikaru.
Načež ho Akemi odbyla: „Kušuj!” A nasadila tempo směrem k jejich vesnici. Hikaru se zatvářil jako by spolknul citrón a beze slova se vydal za Akemi. Yamado stál jako přikovaný a jenom zíral na tu podivnou dvojici.
„Tak co, jdeš s náma?“ usmála se dívka na Yamada. Chlapec přemýšlel, jestli jim může věřit. Nevypadali nebezpečně. A stejně nemá kam jít, tak proč ne?
„Tak jo.“ vypravil ze sebe a rozběhl se za dvojicí. Yamado si vzpoměl na zlověstní úšklebek toho starce a přemítal, co se vlastně stalo. Najednou chlapec klopýtl a přistál na zemi.
„Dávej pozor!“ křikl Hikaru.
„Pssst, nekřič tolik,“ zamračila se Akemi a pomohla Yamadovi na nohy. „Ještě si nás všimnou.“ dodala šeptem a otočila se k Yamadovi: „Jsi v pořádku?“ Yamado přikývl.
„Snažte se být potichu, oba.“ pravila Akemi s vážným výrazem ve tváři. „Kdyby nás tu našli tak...“
„A kde to vlastně jsem?“ přerušil dívku Yamado.
„Jakmile budu moct, všechno ti řeknu, ale teď na to není čas.“ řekla Akemi, chytla Yamada za ruku a táhla ho k blízkému lesu. Hikaru se rozběhl za nimi a zanedlouho všichni tři kráčeli temným lesem.
„Co myslíš, všimli si nás?“ zašeptal Hikaru znepokojeně.
„Doufám že ne. Kdyby ano, nedostali bychom se tak daleko.“ odpověděla mu šeptem Akemi.
Zhruba po hodině svižné chůze došli na malou mýtinu. Akemi se zastavila a posadila se na nejbližší pařez.
„Proč zastavujem?“ zeptal se udiveně Hikaru.
„Musíme mu přeci něco říct, než dorazíme do vesnice, ne? Navíc nás teď nikdo nesleduje.“ pravila Akemi a gestem Yamada vybídla, aby se taky posadil.
„Takže.“ začala dívka. „Chtěl jsi vědět kde jsi, že?“ usmála se a pokračovala: „Nacházíš se v zemi Ohně. Já a Hikaru jsme ninjové ze Skryté Listové vesnice, byli jsme zrovna na misi, když jsme tě našli.“ Yamado se rozesmál: „Skryté Listové vesnice? Ninjové? Co je to za blbosti?“
„Já mluvím vážně.“ řekla Akemi. Yamado se zarazil.
„Nejsem už dítě, klidně mi řekni pravdu.“ vybídnul dívku.
„Pravdu jsem ti řekla. Záleží na tobě jak to přijmeš, ale nic na tom nezměníš.“ pravila vážně. Yamado na ni nevěřícně zíral. Přece není možné, aby byla ninja. Ninjové jsou jenom v pohádkách. Ale... Po dnešku by se tomu vlastně vůbec nedivil. Ta stěna... A ten stařík... Teď už je vlastně možný všechno. Nepřekvapilo by ho, kdyby kolem proběhnul Santa v neoprenu a rozdával sušenky.
Chlapcovy úvahy však přerušil Hikaru: „Rozhodni se sám, jestli s námi chceš jít do vesnice, nebo tu chceš raději zůstat sám, v cizí zemi...“ Z jeho tónu byl slyšet výsměch a snad i trochu vztek. „Yamado... Rozhodni se rychle.“ pravila Akemi. Chlapec se zamyslel. Tím, že s nimi půjde nic neztratí, kdyby tu zůstal sám, nepřežil by.
„Dobře. Půjdu s vámi.“ odpověděl Yamado a vstal, aby oba dohnal.