Poslední noc (SasuSaku)

Ještě před tím, než se Tsunade stala Hokage byla mezi Skrytou Listovou a Skrytou písečnou dohoda. V této dohodě stálo, že vesnice na sebe nebudou útočit, ale také že ani jedna nebude mít Jinchuurikiho. Na Konohu ale zaútočil Kyuubi a oni ho museli zapečetit. Sandaime se snažil Kazekagemu vše vysvětlit, ale tomu to bylo jedno. Prohlásil, že se pomstí, a dnes nastala jejich chvíle. Stovky písečných ninjú zaútočilo na Konohu. Zabili všechny, jen dva ninjové přežili....zatím.

Oba seděli v naprosté tichosti, okolo nich se ozývaly zoufalé výkřiky. Přitisknuti k sobě se krčili za zdí a doufali, že je neobjeví. Všichni ninjové již byli zabiti. Už nebylo jak se bránit. Tsunade už nechtěla další umírání, a tak uzavřela s Písečnými dohodu, ti ji ale porušili a ona byla zabita jako ostatní obyvatelé. Zůstali jen oni dva. Tiše seděli a vyčkávali, už dlouho se neozval žádný zvuk, a tak se Sakura odvážila promluvit.
"Já..." šeptla a s obavami se podívala na mladíka, který jí držel okolo ramen.
"Pššt, jdu se tam podívat, počkej tady." přerušil ji.
"Ale..." Bylo pozdě jeho tělo se vyhouplo na střechu domu a zmizelo jí z očí. Zůstala sama. Dlouho čekala se zatajeným dechem, ale on se stále nevracel. Po nějaké době se ozval křik.
"Uteč Sakuro, uteč, ať tě nechytí!" křičel z plných plic. Ozvala se rána a.... TICHO.
To nesnesitelné ticho, které bylo najednou všude kolem ní. Vykoukla, aby viděla co se stalo. Její tělo se přestalo hýbat, tupě zírala před sebe, neschopna přemýšlet. Zhroutila se na zem. Slzy. Pláč.
"Proč, proč?.." opakovala si stále. Najednou si vzpoměla na slova, která křičel.
"Uteč, uteč..." v hlavě jí zněly jako šílený řev. Rozeběhla se. Kličkovala ulicemi Konohy, kde leželi stovky mrtvých těl. Jí to ale bylo jedno, myslela jen na něho. On, její ochránce, ten kdo při ní vždy stál. Sasuke byl mrtvý.
Konečně doběhla k hlavní bráně. Otevřela dveře a vyběhla do noci. Běžela tmou, aniž by vlastně věděla, kam má namířeno. Z očí jí opět začaly vytékat slzy. Nedokázala je zastavit. Bylo to silnější než ona. Nakonec vyčerpaná, po nejhorší noci svého života upadla do trávy a už se nezvedla.
Po dlouhém a neklidném spánku plném nočních můr se konečně probudila. Byla v tmavé místnosti, kterou osvětlovalo jen pár svíček a nad ní se skláněla nějaká žena. Měla krásné zrzavé vlasy spletené do copů a dívala se na ní přátelskýma, tmavě hnědýma očima. Sakura se posadila.
"Kde to jsem??" zeptala se a rozhlížela se přitom po místnosti.
"Jsi v bezpečí, ale víc ti říct nemůžu." odvětila dívka a pomohla jí vstát.Poté ji vyvedla z domku a spěšně za ní zavřela dveře. Sakura se rozhlédla po nádherné krajině. Byly tu louky porostlé barevným kvítím a také jezero, ve kterém se odrážely sluneční paprsky. Ona se z toho ale nedokázala radovat. Znovu se v myšlenkách vrátila k té osudné noci. Znovu viděla ty strašné věci, které se staly. Po tvářích jí opět začaly stékat slzy. Vždyť mu ani nestihla říct, že s ním čeká dítě, a ani to, jak moc ho miluje. Uplynula nějaká doba, ale jí stále provázely strašlivé sny a myšlenky jako by se nechtěly odpoutat od Konohy.
"Musím se vrátit, pohřbít ho." pomyslela si Sakura. Sbalila si všechny potřebné věci na cestu a vyrazila. Dlouho bloudila lesem, až konečně spatřila tak dobře známou bránu do vesnice. Nedokázala se ubránit úsměvu, vše na první pohled vypadalo přesně tak, jak si to z dětství pamatovala. Za bránou se ale nacházely rozbořené domy a zničená krajina. Znovu se proplétala úzkými uličkami, které měla kdysi tak ráda. Už se sem nikdy nevrátí. Po chvíli došla na místo, kde Sasukeho viděla než odešla. Byl tam. Stále ležel na tvrdé kamenné zemi a na tváři měl jemný úsměv. Také se usmála. Chytila ho za ruku a přivinula se k jeho chladnému tělu. Poté ho zvedla a odnesla na malý palouček uprostřed lesa. Tady se poprvé setkali. Naposledy se podívala do jeho tmavých očí a na to pokryla tělo hlínou. Na hrob položila růžovou květinu..... Sakuru. Dlouhou dobu seděla bez hnutí a pozorovala krajinu. Přemýšlela.
"Musím jít..." šeptla Sakura a zvedla se ze země promáčené od slz.
"Sbohem... Sasuke-kun..." Ještě jednou se otočila, aby spatřila květinu ležící na trávě. A potom už pomalým krokem odešla z tohoto místa, z místa, kde se poprvé potkali, a nadobro rozloučili.