Žena dvou bratrů: klan Uchiha: Setkání za svitu hvězd – kapitola 7.

Ozvalo se slabé zaklepání, ale odpovědi se mu nedostalo. Tak žena za dveřmi zaklepala ještě jednou a když i po něm bylo ticho, začala naštvaně bušit na dveře.
„Dále,“ ozvalo se nevrle z pracovny a stařena silně zabrala za kliku. Dveře se se slabým zavrzáním otevřely. Sasuke seděl za pracovním stolem a prohraboval se v kupce papírů.
„Co tak naléhavě potřebuješ, že mě rušíš?“ zvedl k ní mírně naštvaně oči a probodával ji pohledem.
„Velice se omlouvám pane, ale dnes. Na naší vycházce. Paní…,“ začala koktat a jazyk se jí při řeči splétal do podivných uzlů.
„Stalo se Shinai něco?“ okamžitě se postavil a s rukama zapřenýma o stůl pečlivě vnímal každé Darvuliino slovo.
„Potkali jsme nějakého neznámého muže,“ zachroptila a bez jakéhokoliv vyzvání se posadila do křesla naproti němu. Sasuke si už, ale nesednul.
„Jakého muže? Jejího bratra? Nechápu, že si nemůže dát pokoj!“ začal zvyšovat hlas a udeřil pěstí do stolu.
„Obávám se, že je to ještě horší pane,“ sklopila hlavu a po krátké odmlce pokračovala, „já myslím, tedy ten muž mi připomínal vašeho bratra Uchihu Itachiho.“
„To je nesmysl můj bratr je mrtvý, zabil jsem ho před půl rokem!“ zaječel, popadl ženu za kabát a dosti nedůstojným způsobem ji vyvedl ven. Věděl, že to co mu řekla jeho služebná je nesmysl, ale přesto v něm vzplála jiskřička podezíravosti.

Darvulie zůstala ležet na ledové podlaze. Vřela v ní zlost, ale nikoliv na svého pána, jehož v hloubi duše tajně milovala, ale čím víc k ní byl krutý, tím víc jeho vztek přičítala jeho choti. V Shinai viděla zlo, jenž bylo nutno odstranit než bude pozdě a klidu si pak zabrat její místo.
„Brzy se dočkáš,“ pousmála se a odhalila pár zažloutlých zubů. Pomalinku vstala a opřená o zeď se vydala k jejímu pokoji.
„Již brzy...“

„Dědo, kde máte tu ohradu s jeleny o které nám vyprávěla máma?“ vyptával se Fugaki a zvědavě si prohlížel svého dědu, kterého svými otázkami chvílemi přiváděl do rozpaků.
„Nedaleko domu, kde bydlíme, zítra se tam můžeme zajít podívat, pomůžeš mi se sbíráním parohů,“ usmál se na něj a prohrábnul mu černé vlasy do víc rozházené formy.
„A pak z nich vyrobíme léčivou mast?“ upřel na něj opět svá kukadla a Shikakovi nezbývalo, než se dát do dalšího vysvětlování.
„Je úplně stejný jako Shinai,“ usmála se nad jeho dotazy Yoshino a Itachi s mírně nechápavým výrazem nakrabatil obočí.
„Když byla malá mívala vždy miliony dotazů, ale na akademii ji to naštěstí přešlo,“ dala se do vyprávění, ale po chvíli utkvěla pohledem na starším ze synů.
„Fugaki by měl už také brzo nastoupit,“ spíše oznámila, než že se optala.
„Nejsem si jistý, že...“ chtěl obhájit svůj názor Itachi, ale do rozhovoru mu nečekaně vpadl Shikamaru.
„To se může dořešit později, zatím bych vás chtěl o něco poprosit, nepohlídali by jste je na pár dnů?“ Shikamaru se obrátil směrem ke svým rodičům a ti jednoznačně přikývli.
„Jak se jen můžeš ptát, samozřejmě, že je pohlídáme,“ utrhla se na něj Yoshino a pro jistotu mu uštědřila jeden políček na zapamatovanou. Sykl bolestí a s pohledem na Shisuia, který seděl na židli a koukal z okna svůj proslov zakončil: „Výborně, den Shinaina porodu se blíží a nám nezbývá už mnoho času.“

Shinai seděla na posteli a koukala do země. Nedokázala si utřídit myšlenky.
Toho muže, kterého jsem dnes potkala určitě znám, ale odkud? zamyslela se, ale vzápětí zakroutila hlavou. Je to nesmysl, nikoho tady neznám a vůbec by jsem na takové hlouposti neměla myslet. Ta vycházka byl naprosto hloupý nápad! vyčítala sama sobě, ale něco v ní ji nutilo si neustále odporovat. Stoupla si a popošla k oknu. Její těhotenství bylo již velmi zřetelně znát, ale na to momentálně nebrala ohledy. Posadila se na parapet a jemně se přešvihla na druhou stranu. Slézt po zahradním žebříku, jenž zde měl sloužit jako podpěra na květiny, pro ni nepředstavovalo nijak závratný problém a po chvíli byla na liduprázdné ulici. Věděla, že je to ta největší hloupost jíž se mohla dopustit, ale již bylo pozdě se jen tak vrátit.
„Proč jsem to jen udělala?“ podívala se na svůj odraz v napůl vyschlé kaluži.
Nevěděla, kde má hledat a tak jen bezmyšlenkovitě bloumala ulicemi, ani netušila jak a dostala se na jejich konec. Místo kde Konoha přestávala být vesnicí a přecházela v les.

„Co se to se mnou děje?“ zašeptal muž sám pro sebe a dál hleděl na hvězdy nad sebou, ani ne před deseti minutami se mu nevysvětlitelně zamotala hlava a omdlel. Potřeboval na vzduch, chvíli jen tak seděl na prahu domu v němž přechodně našel své útočiště a pak se vydal rovnou sem. Znal to tu odmalička, často sem společně se Shinai chodívali a jen tak koukali na hvězdy a smáli se. Ani nedokázal uvěřit, jak moc mu scházelo. Přejel mu mráz po zádech a tak se spíše jen tak automaticky ohlédl.
Za ním stála tmavá ženská postava, okamžitě ji poznal.
„Shi?“ zašeptal v naději, že to není přelud jeho bujné fantazie. Žena popošla o něco blíž k němu, tak že jí mohl vidět přímo do tváře.
„Odkud znáš mé jméno?“ zeptala se nevinným hlasem a pohlédla mu do očí.
„Znám tě lépe než myslíš,“ usmál se na ni a bříšky prstů jí přejel po tváři.
„Ale já neznám tebe,“ tentokrát se mu její hlas zdál cizí, bylo v něm tolik ledu a dětinské naivity.
„Zkus si vzpomenout,“ zašeptal a nebezpečně začal přibližovat své rty k těm jejím. Shinai se divoce rozbušilo srdce a nebyla schopná následujícímu polibku nijak zabránit. Jejich rty se na okamžik letmo spojili v nesmělém polibku, ale v Itachim jak kdyby se probudili, všechny ty city, které musel tak dlouho skrývat a jen s něčím takovým se odmítal spokojit. Pevně ji k sobě přitiskl a opět ji políbil, tentokrát s veškerou vášní, kterou k ní cítil.
Shinai se prudce odtrhla a vrazila mu facku.
„Proč jsi to udělal?“ zaječela na něj a aniž by čekala na odpověď dala se na útěk.

Darvulie došla s podnosem jídla v rukou ke dveřím aniž by se obtěžovala zaklepat, otevřela si loktem dveře.
„Nesu vám večeři,“ zvolala a rozhlédla se po pokoji. Při pohledu na otevřené okno ji zamrazilo.
Snad nemohla…

Itachi se rychle vrhl za ní, ale cestu mu přehradila něčí paže.
„Myslel jsem, že jsi mrtvý bratříčku,“ zazněl mu v uších Sasukeho ledový hlas.
„Na tvé hry teď nemám čas, ale dobře, že jsi tady měl bych ti něco připomenout,“ otočil se k němu a dál klidným hlasem pokračoval, „jsi jenom naivní malé děcko Sasuke a za to co jsi si dovolil k Shinai…“ nestačil doříct.
„Zabiješ mě?“ optal se Sasuke a začal se posmívačně smát, „a co když to bude naopak?“

Shinai byla přinucena zastavit u nejbližší budovy a podepřít se. Třeštila jí hlava a přepadli jí bolestivé křeče do břicha. Zamžourala ve a ve tmě spatřila něčí stín.
„Kdo jsi?“ naklonila nechápavě hlavu a dál se snažila rozeznat obrysy postavy. Odpovědi se jí nedostalo, ale bolest se stupňovala. Posadila se a opřela o zeď, vteřinu na to upadla do mdlob.