Ztracený svět

Mlčí. Proč mlčí? Chtěl bych začít, ale nevím jak. Nevypadá to, že má stejný problém jako já... Spíš jako by mluvit nechtěla. Proč nechce mluvit? Snažím se vymyslet něco, čím by se dal začít zcela obyčejný hovor. Tak proč mě napadá jenom počasí?
,,Jak šla mise?'' Je doopravdy hloupé se ptát na misi, před chvílí jsem dočetl její hlášení.
,,Dobře.'' zamumlá a odejde do vedlejší místnosti. Zachvátí mě panika, řekl jsem něco špatně? Pomalým krokem se šourám za ní do kuchyně. Krájí jablko a dělá, že mě nevidí.
,,Au.''
,,Chceš pomoct?'' zeptám se, když vidím, jak nemotorně štráchá po lékárničce.
,,Není potřeba.'' odpoví mi. Cítím se jako křen. Je celkem nemožné křenit jednomu člověku, ale já to zjevně dokázal. A o to nemožnější to je, když ten člověk je vaše přítelkyně, se kterou již půlroku žijete.
Obvazuje si prst a zase je tady, to trapné ticho. Napětí se vznáší vzduchem a já mam pocit, že pod jeho tíhou padnu k zemi.
,,Anko, promluvme si.'' Celkem se sám sobě divým, že jsem se odhodlal tu věc říct první. Ale ona by s tím stejně dřív nebo později přišla.
Jako by moje slova neslyšela, dál si obvazovala prst bez sebemenšího zájmu o má slova. Když je hotová, zavře lékárničku, uklidí ji a jde znovu krájet. Už jsem chtěl něco říct, ale Anko bouchne s nožem o linku.
,,Jo, musím ti něco říct.'' Bože, pomyslím si. Tohle nemůže být dobré. Nedokážu si představit, že by Anko, moje Anko, řekla něco, jako že se rozcházíme. Ne, to přeci nemůže být možné. Je sice pravda, že poslední dobou je náš vztach poněkud stereotypní, nudný, ale... Popravdě řečeno, už spolu měsíc nemluvíme víc, než je potřeba. Myslel jsem, že naše zamilovanost vydrží na věky a nikdy nepříjde to, co jsem znal od jiných párů.
,,Povídej.'' Tohle slovo se mi pronášelo těžko, v hrdle mi úplně vyschlo. Anko odstoupí od linky a přejde přímo ke mě. Její pohled je chladný, a to mě děsí.
,,Chci se odstěhovat a už se s tebou nescházet, Kakashi.''

Strmá zář pouliční lampy osvětluje mé trápení. Sedím tam, kde její světlo dopadá největší silou. Můj zrak je omámen světlem, nevidím nic jiného, než žlutou zář. Ve chvíli, kdy Anko řekla tu větu, můj svět se zastavil. Ona pořád mluvila a mluvila, chodila po bytě a brala si svoje věci, ale já jsem jí nevnímal. Pořád jsem se díval na jedno místo a v mysli si přehrával tu větu. A pak, když jsem uslyšel bouchnutí dveří, vyběhl jsem za ní s nadějí, že jí dokážu zastavit. Ale ona byla pryč. Běžel jsem dál a dál, směrem a cestou neznámou. Až tady jsem zastavil. Svezl jsem se po plotě dolů, až ke světlu lampy. A tady sedím a umírám.
Přemýšlím o tom, jak se to mohlo jen stát. Možná má jiného, možná jsem ji přestal bavit. Jediné co vím, že ji miluju. Miluju ji víc, než cokoliv na světě. Radši bych si vrazil nůž do srdce, než abych dopustil, aby se jí něco stalo. A ona si to vyřešila po svém...
Myslel jsem si, že naše láska je věčná. Ale... Ne, nedokážu nad tím přemýšlet. Ta bolest, díky které mi odumírá srdce, je příliš velká, než abych ji tím mohl posilovat. Vypadl jsem z jejího života jako hvězda padá z nebe. Existuje pořád důvod k žití? Existuje něco, co můžu milovat víc než ji?
Přes slzy nic nevidím. Je to už hodně dlouho, co jsem naposled brečel... I kdyby nebylo slz, přes oslňující světlo lampy bych stejně nic neviděl. Můj zrak mi připomíná můj život. Před pár hodinami byl plný všeho, co mi Anko dávala. Dávala celý svět. A teď... Pouhá zář, která stejně jednou vyhasne. Ta zář mě oslepuje, nedává mi prostor k střízlivému myšlení. Ani to nechci. Nechci si naplno uvědomit, že teď není. Stačí, že to cítím... Že mi ta bolest zabíjí srdce...
Dal jsem jí celé své srdce, celý svůj život. Ale ona je pryč. Navždy pryč. Jen... Jen jednu poslední věc chci, aby věděla. Nikdy už žádné nedám, to co jsem dal ji. Nechci a už ani nemůžu. Navždy bude tou, kterou jsem miloval víc než celý svět.