Tajemství úplňku - kapitola 1.

Bylo právě chvíli po západu slunce a já pomalým krokem kráčel k domovu. Opět mi Tsunade-sama přidělila starosti ohledně chuuninských zkoušek a tak jsem společně s Temari den co den měl plné ruce práce. Musím uznat, že mi její společnost přišla velmi sympatická a dokonce jsem v duchu začínal uvažovat, nad touto dívkou i jinak než jen jako nad kamarádkou. Nejspíš se na mě začínaly podepisovat matčiny dohazovačské schopnosti.
Vešel jsem do dveří a s pokrčeným obočím změřil pohledem své rodiče, tiše šeptající si cosi u stolu.
„Konečně jsi doma,“ řekla má matka snaž až příliš sladkým tónem, než aby se dalo uvěřit, že po mě nic nechce.
„Co se stalo?“ zazněla na rovinu má otázka.
„Je zde Shikami,“ oznámil můj otec a pohlédl ven z okna, směrem k ohradě s jeleny.
Shikami, to jméno se mi rozeznělo v hlavě a jako dobře mířený kunai zasáhlo všechny mé důležité orgány.
Aniž bych dal mozku reflex, pohled mi instinktivně sklouzl směrem k ní.
Byla přesně taková jak jsem si ji vybavoval v mých vzpomínkách. Hnědé kalhoty, tmavozelené tričko, okolo krku obmotaný černý šátek, v jejích zelených očích se odrážela chytrost, odvážný a přitom tak nesmělý výraz. S hnědými vlasy rozpuštěnými kolem ramen si jí nevinně pohrával vítr. Jen tak si tam stála opřená o ohradník a koukala kamsi do nebes.
„Jak jsem na ni mohl zapomenout?“ vydechl jsem skoro až bezmyšlenkovitě. Rodiče mě, ale už nevnímali opět vedli tichou konverzaci.
„Shikamaru by jí měl provést po vesnici a seznámit s ostatními,“ spíše oznámila Yoshino.
„To nemá žádný smysl. Copak si zapomněla? Ona je jiná. Straní se lidí,“ ozval se Shikaku.
„Má z nich strach,“ vyhrkl jsem aniž bych si uvědomil nevhodnost vplétání se do rozhovoru rodičů.
Otec, ale souhlasně přikývnul.
„Je to záhadná dívka,“ řekl skoro až s respektem.
Ozvalo se slabé zaklepání na dveře. Chystal jsem se jít otevřít, ale ony se samy otevřely a v nich stála ona.
Chvíli jsem jen tak bezdušně zíral, neschopen vydat ze sebe jedinou hlásku.
„Shikamaru!“ vykřikla šťastně a vpadla mi do náruče. To mě ochromilo ještě víc. Znali jsme se od malička a přesto jsme si v tu chvíli byli tak cizí.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem se zvědavě, aniž by mi došlo co vše ona otázka může způsobit.
„Otec umřel,“ zašeptala smutným hláskem bez náznaku předchozí radosti.
Pevně jsem ji objal a políbil do vlasů. Nechápal jsem co se mnou děje. Snad nějaké zlozvyky z dětství.
„Bude tady studovat u té mladé Inuzuky,“ řekla hrubým hlasem Yoshino mezitím co chystala příbory k večeři.
Přesně takto se Shikami podruhé vkradla do mého života a měla ho opustit ještě bolestněji než naposled.

Ráno druhého dne

„Dobré ránko,“ pozdravil Shikamaru Shikami a dál se rozvaloval v posteli.
„Ránko?“ usmála se, „vždyť už je poledne. Poslala mě pro tebe Yoshino, že prý pokud nemáš žádnou misi…, ale to je jedno, raděj spi.“
„Ne, počkej co?“
„Máš mě provést po Konoze,“ sklopila hlavu.
„To jsi mohla říct rovnou. Tak fajn, jdeme!“ zavelel Shikamaru a posadil se.
„Je to otravný!“ povzdychla si Shikami.
„Já vím, ale znám jedno místo kde se můžeme natáhnout,“ líně se protáhnul.
„Jen tak ležet a koukat na mraky, co? Vůbec jsi se nezměnil,“ zašklebila se.
„Měnit se je otravné a navíc každý nemusí být tak komplikovaný jako vy.“
„My?“ pozvedla zvědavě obočí.
„Jo, vy ženský,“ vypláznul na ni jazyk a v ten moment na něj letěl polštář.

„Kam teď?“ podívala se Shikami znuděně na svého bratrance.
„To je jedno, ne?“ probodl jí pohledem.
,Dokázat se ztratit ve vlastní vesnici je umění,‘ pomyslela si Shikami a kousek šli mlčky.

„Je tady moc lidí,“ přerušila Shikami svým šepotem ticho a těkavě přejížděla očima po okolí.
„A ty jsi se jako změnila?“ ušklíbl se a odtáhl ji za ruku pryč.

K večeru onoho dne čekal Shikami první trénink s novou učitelkou.
Pomalými kroky se plížila ulicemi vesnice. Byla ráda, že odmítla Shikamarův doprovod, ale samota jí tížila.
„Musím být sama pokud nechci nikomu ublížit,“ připomněla si a pevně skousla rty.
Pozvedla oči a spatřila budovu kam měla namířeno.
,Kdyby se mi tak chtělo, jak se mi nechce,‘ povzdychla si v duchu.
Pomalu, ale opravdu velmi pomalu natahovala ruku ke dveřím, aby zaklepala, když v tom se sami otevřely. V nich stál hnědovlasý klučina a vyjeveně na ni koukal.
„Bydlí tady Hana Inuzuka?“ optala se nesměle.
„Ségra!“ zařval směrem do domu a pak se opět otočil k Shikami, „a já už doufal, že jdeš za mnou,“ pousmál se.
Shikami místo odpovědi stydlivě sklopila hlavu.
,Ta je stydlivější než Hinata,‘ zamyslel se Kiba a dál se pokoušel o navázání rozhovoru.
„Já jsem Kiba a ty?“ natáhl k ní ruku.
„K čemu ti bude znát mé jméno?“ zašeptala nepříliš jistým hláskem a podívala se mu zpříma do očí. To už Kibovi naprosto vzalo slova, jediným jeho štěstím byl včasný příchod jeho sestry.
„Á Shikami ráda tě vidím, pojď dál,“ zavelela Hana a Shikami přikývla.
„Měj se, Kibo!“ zašeptala když ho míjela a dál kráčela do domu.
„Ty taky,“ odpověděl, když za nimi zabouchly dveře a neměli ho již šanci zaslechnout.
Chvíli tam jen tak seděl na chladných vstupních schodech, byl jako omámený, ale po chvíli jen nevěřícně zakroutil hlavou.
„Já už asi vážně potřebuji psychiatra,“ řekl si sám pro sebe a zamířil směr staré tréninkové hřiště, kde měl sraz s ostatními.