Návrat do Konohy: A takhle to všechno začalo - kapitola 1.

„Co zase ta bábinka chce?“povzdychl si Naruto a dál pomalým krokem kráčel k její kanceláři. Hlasitě zaklepal a vešel dovnitř. Tam s úsměvem seděla Tsunade.
„Naruto, mám pro tebe skvělou zprávu ze které budeš mít určitě obrovskou radost,“ pronesla a upřela na něj oči.
„Hmm a jakou?“zeptal se vcelku lhostejným hlasem.
„Uchiha Sasuke se vrátil do vesnice,“ dostalo se mu strohé odpovědi.
„A jak se mu vede?“ znovu ten hlas typu nebuďte-mě-před-polednem.
Tsunade se na tváři rozhostil úsměv: „Na to se ho budeš moct zeptat sám.“
„Jakto?“dlouze zívnul.
„Jsi s ním opět v jednom týmu,“ řekla již mírně nabroušena jeho nevšímavostí.
„To je pěkné a ještě něco nebo si můžu jít lehnout?“ řekl větu, kterou svou milovanou hokage už naprosto vytočil.
„Že jsi to ty, tak ano. Měla by dorazit jedna dívka z Deštné a společně složíte chuuninskou zkoušku.“
To už Naruta začalo zajímat. ,Už konečně nebudu genin‘ objevila se jeho první myšlenka společně s zábleskem v očích.
Jeho idea byla přerušena až dalším zavrzáním dveří. V nich se objevil mladý následovník klanu Uchiha s jeho typicky chladným pohledem.
„Sasuke! Sasuke, ty ses vrátil!“ začal Naruto jančit, jakoby mu předtím Tsunade naprosto nic neřekla.
Uchiha protočil oči v sloup.
„Kdy přijde ta holka?“ zeptal se podobně otráveně jako před momentem Naruto.
„Za chvíli by měla být u brány. Všechno potřebné již víte, tak jí běžte pěkně přivítat a tady máte svitek s úkoly,“ natáhla ruku se svitkem směrem k Narutovi, který jí ho doslova vyrval.
„Mimo to by jste měli stihnout i pár tréninků. Kakashi si vás vezme na starost a připomínat vám jak je týmová práce důležitá snad nemusím ne?“ pokračovala.
„Myslím, že nás Kakashi-sensei ještě dostatečně poučí,“ ozval se ode dveří další hlas, protentokrát holčičí. Stála tam opřená o rám zhruba stejně stará dívka.
„Vidím, že už jsi dorazila Yamamori,“ usmála se Pátá, „jaká byla cesta?“
„Děkuji, dobrá, kde se můžu ubytovat?“ zeptala se na rovinu aniž by nějak extra brala na vědomí Tsunadinu autoritu.
Hokage se zkřivil úsměv na rtech, ale dříve než stačila cokoliv odpovědět ozval se s nebývalým zájmem Sasuke: „Nechtěla bys přespat u mě?“
Naruto vyvalil oči, ,tak Emo boy se nám zamiloval?‘pomyslel si v duchu a s úšklebkem si skousnul ret.
„To snad nebude nutné,“ hájila se Yamamori.
„Naopak bude to vynikající! Skvělý nápad Sasuke, alespoň se tak lépe dáte dohromady a počítám, že Naruto se k vám také připojí,“ spíše oznámila, než že by se zeptala Tsunade a na moment žasla nad svou genialitou, která ji momentálně dostala z maléru s nedostatkem pokojů a naprostým opomenutím toho, že kunoichi nepotřebuje jenom mise, ale také spát, jíst a pít.
Během chvíle si to už všichni, někteří více a někteří méně naštvaní kráčeli ven.
„Můžeš mi vysvětlit, jak tě jen mohla napadnout taková hloupost?“ spustila Yamamori na Sasukeho ještě přede dveřmi.
„Hloupost? Vždyť Tsunade tvrdila, že je to téměř geniální nápad!“ utrhl se dotčeně.
„Pro člověka s tvou inteligencí zřejmě ano, ale mě to stejně nezajímá, holt se stalo a už s tím nic nenadělám, ale varuji tě, ještě jednou a zpřelámu ti všechny kosti v těle!“zasyčela a neštvaně odkráčela pryč.
Sasuke tam stál jako solný sloup. To bylo snad poprvé co potkal někoho takového. Ta neznámá holka ho tak vytáčela a přitom měl nemalé nutkaní se k ní naklonit, pevně ji k sobě přitisknout, vdechnout její vůni a ochutnat její rty.
„Ta ti to teda natřela,“ vyprskl vedle něj Naruto smíchy a během chvíle se rozhodl tuto anekdotu vyslepičit po vesnici.
Sasuke, mu věnoval jen letmý pohled a dalo by se říct, že jeho slova téměř vůbec nezaregistroval. Jen tak tam stál a koukal, jak mu ona dívka mizí z dohledu. Její dlouhé hnědé vlasy se smysluplně houpaly se strany na stranu dokonale sladěné s rytmem boků.
Najednou mu pohled na ni zatarasilo něco růžového.
„Sakuro?“ zapátral v paměti po jménu dívky stojící před ním.
„Ano, Sasuuukeee-kuuun?“ vyprskla a nebezpečnou rychlostí narušovala jeho osobní prostor.
„Pořád jsi stejně otravná!“ řekl ne zrovna příjemným hlasem a zamířil k čtvrti Uchiha, kde strávil celý zbytek dne.

Yamamori měla mnohem zábavnější odpoledne. Cestou do Ichiraku, kam se rozhodla zajít pro pár misek rámenu poskytujícího chvilkové uspokojení smyslů, potkala Naruta.
Ani nevěděla jak dala se s ním do hovoru.
„Víš Naruto asi ti závidím,“ zašeptala a sklopila hlavu.
Naruto na ni upřel nechápavý pohled, jemně ji pozvedl hlavu a donutil ji zadívat se do jeho modrých očí. Modré pronikaly do fialových, ale ani jeden z nich se neměl ke slovu.
„Pojď,“ vyzval ji Naruto, v momentě se drželi za ruce a utíkali přes Konohu k monumentům Kagů.
„Povídej,“ vyzval jí opět Naruto, když se tam usídlili.
„A si jsi jistý, že to chceš slyšet?“
Netrpělivě přikývnul.
„Víš moje matka zemřela při mém narození a otce jsem prakticky nikdy nepoznala, ale i tak mi na něj zbyla nepříjemná vzpomínka,“ při těchto slovech si pevně zmáčkla pravou rukou rameno převázané kusem látky, „vychovával mě děda a taky převážně teta se strýčkem, byla to hezká doba, pak mě ale opět unesli a vrátila jsem se zpět až dnes. Tak moc jsem se chtěla vrátit do vesnice a když už jsem konečně tady…,“ na moment se odmlčela, „nejraději bych opět utekla. Nemám zde nikoho a ti co zbyli mnou opovrhují,“ poslední její slova zanikala v pláči.
Naruto ji objal a přitiskl k sobě. Po zbytek odpoledne už ani jeden nepromluvil, oba překypující emocemi ze vzpomínek z mládí, tam jen tak seděli a koukali kamsi do dály.
Začínalo se stmívat a ovzduší se znatelně ochladilo.
Yamamori sebou trhla jak kdyby se probrala z transu, uvědomila si kolik jen musí být hodin a s výčitkami se podívala na chlapce o nějž se opírala.
Spal. On si jen tak klidně spal.
„Naruto,“ zašeptala mu do ucha a on sebou mírně cuknul.
„Měli by jsme jít je zima,“ zavelela a blonďatý chlapec souhlasně přikývnul.
„Ale zítra se sem vrátíme a ty mi povíš svůj příběh!“