Příběh boží bolesti

Narodil jsem se otrokem do světa, který sužovala válka. Žil jsem už od narození v bídě a utrpení. Lidé kolem mě umírali. Nosil jsem neštěstí. Byl jsi sám. Nemohl jsem s tím nic dělat. Jen někdy mé oči dokázaly něco víc. Nebylo to lidé, pak zemřeli lidé, kteří byli nepřáteli. Tehdy jsem nechápal co se děje. Plakal jsem. Lidé okolo mě, se začali bát. Osaměl jsem ještě více. Netušil jsem, proč to moje oči dělají, ale tu skutečnost jsem nemohl změnit. Bloudil jsem. Přežíval ze dne na den. Stejně jako mnoho jiných sirotků v zemi, kterou ostatní znali jako „bitevní pole“. Někdy během toho věčného bloudění jsme se potkali.

Vzpomínám si jasně, že tehdy pršelo. Ostatně jako vždy. A přesto to ten den bylo jiné. Poté co jsem si vyžebral něco málo k snědku co stačilo zaplašit nejhorší hlad, jsem zamířil do blízké čtvrti. Byla zdevastována sotva před několika dny dvěmi znepřátelenými skupinami ninjů. Zbylo po nich jen pár sotva stojících ruin. Zbytek pokrývala spálená země, kamení a množství děr. Někde pod troskami, ještě doutnali ohně, které déšť nestihl uhasit.
Zamířil k jedné z těch koster budov. Nad ní se totiž nesl proužek dýmu a to znamenalo oheň. A oheň znamenal teplo. Nějak jsem se pro plazil pod několika zuhelnatělými trámy a ocitl se v malé jeskyni. Uviděl jsem před sebou dvě jiné děti, které měli v rukou kamení a mířili jím na mne. Automaticky jsem zvedl ruce. Chlapec sklonil ruce a trhl hlavou směrem k ohništi. Dívka následovala jeho vzoru a honem si sedla k ohýnku. Rychle jsem se tedy přisunul k ohni a vděčně k němu vztáhl ruce.

V tom okamžiku s můj dosavadní samotářský potulný život změnil. Už jsme se nerozdělili. Tři je dost na to, abychom se v případě potřeby dovedli alespoň trochu bránit. Chlapec nejdříve oťukl potenciální dárce, a poté buď utekl anebo nás zavolal. Bylo to snadné a praktické. Možná bychom tak žili dál, kdyby se naše cesty neprotnuly s cestou té skupinky cizinců.

Jako vždy jsme je nejdříve vyzkoušeli, a když mu ta blonďatá žena podala balíček sušenek, zavolal nás. Všichni tři nejprve rozšířily oči překvapením, ostatně jako vždy, ale potom pokrčili rameny. Muž s dlouhými bílými vlasy vytáhl z batohu misku rýže a hodil nám jí. Žena nám podala láhev vody. Jediný, kdo nám nic nedal byl černovlasí muž, který si prohlížel moje oči a co chvíli při tom vystrkoval svůj špičatý jazyk, skoro jako had.
Najednou můj společník, začal vykládat o té své vizi míru. O tom, jak to změní, když porazí všechna nepřátelská vojska. Jak lidé budou konečně šťastní i v jeho malé zemi, která leží na hranici třech velkých mocností. Holka mu jako vždy naslouchala a souhlasila. Já jsem jen mlčel. Tehdy to pro mě ještě nemělo žádný význam. Zaujalo to, ale toho muže. Kývl a řekl, že nás bude cvičit, abychom to mohli dokázat.

Začali jsme se cvičit v různých formách jutsu. Nevím proč, ale ten muž, jako by ve mně vkládal nějaké naděje. Netuším jaké, ale přesto tam ten pocit byl. Ti dva zvládali suiton a papírové techniky. Já… vlastně už ani nevím co. Každopádně si pamatuji konec všeho cvičení. porazili jsme jeden jeho klon a on nám řekl, že jsme připravení. Odešel. Nechal nás se svou nově nabytou mocí samotné.

Od té doby, když jsme narazili na nějakou skupinu ninjů, jsme je zabili. Začal jsem přicházet na chuť svým tajemným očím. Učil jsem se od nich. Viděl jsem s nimi nový svět. V nových barvách, v nových rozměrech. Začínal jsem chápat, jak by mohl být mír. jedna věc mě v tom dostatečně utvrdila. Ten člověk co zabil jeho. On který chtěl mír. Ta dívka tehdy plakala. A rozhodla se, že pomstí jeho smrt. Souhlasil jsem. Vzali jsme jeho tělo sebou a začali pracovat.

Trvalo to dlouho. Určitě přes dvacet let. Ale přesto se můj sen o míru, začal stávat více a více skutečným. Kdo by chtěl jít proti mně? Nikdo. Byl jsem bůh. Vlastně jsem bůh. To bylo to co jsem v mládí nechápal. Moje oči byli oči boha a já jsem je měl. Má země mě milovala. Dovedl jsem zajistit klid. Už nikde v zemi nebyla ani stopa po války. Mé plány o míru se mohli začít uskutečňovat. Vše běželo jak mělo. Tedy do té doby, než mě někdo koho bych nečekal vyrušil. Přímo v mém vlastním městě.

Jiraiya. Můj starý učitel. Bojovali jsme. Ne příliš dlouho, ale bojovali. Porazil Konan. Nezabil jí. Nechtěl nám doopravdy ublížit. Tedy, alespoň z počátku. Můj anděl byl tedy zachráněn před smrtí. Porazil jsem ho. Už dávno nebyl tím čím kdysi. Ale on stihl odhalit pár mých tajemství. Tajemstvích, které se mi mohli nepříjemně vrátit. Tehdy mi to, ale nedošlo. Navíc byl čas vyrazit na hon. Čas ulovit lišku, která byla součástí mých plánů.

Devítiocasý Jinchuuriki. Člověk, který patřil Konoze. Plán byl jednoduchý. Zničit město, zajmout Jinchuurikiho a toť vše. Kdo by čekal takový zvláštní vývoj. Nebyl tam. Nebyl ve vesnici. Stejně bych ho našel, ale on si přišel sám. Skoro jako hrdina. Ale copak se může hrdina měřit s bohem? Odpověď je jednoduchá: „NE“. Ovšem přesto na něm bylo cosi zvláštní. Způsob jakým se mnou mluvil? Jeho vůle? Mohl započít boj.

Byl to zvláštní boj. Pro mne. Nikdy jsem nestál proti takovémuto soupeři. Porazil má těla. Mých šest cizích duší. Jeho pohled. Co mi říkají jeho oči. Jsou modré. Jiné než ty moje. To nemohou být oči boha. A přesto se těm mým chtějí postavit. Věří si. Doufají. Ale proč? Proč by chtěl někdo zabít boha? Co bude, když nebude bůh? Lze žít bez boha? Jistě že ne. Já jsem bůh, a když mě zabiješ, zemřeš sám. Jsi hlupák ne hrdina. Ale přes tohle všechno mě něco znepokojuje. Něco děsí.

Co když nemám pravdu?